28 Cdo 3102/2020-709
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně ALKONY-CZ,
a.s., IČ 274 03 386, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, zastoupené JUDr.
Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti
žalovanému Zemědělskému družstvu Příchovice, IČ 491 95 379, se sídlem v
Příchovicích 5, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni,
Na Roudné 443/18, o 186.671,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 360/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 2020, č. j. 10 Co 282/2019-669, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 2020, č. j. 10 Co
282/2019-669, se ve výroku I. potud, pokud jím byl rozsudek Okresního soudu
Plzeň-jih ze dne 7. května 2019, č. j. 6 C 360/2013-568, změněn tak, že byla
žaloba ohledně částky 186.671,50 Kč se „zákonným úrokem“ od 2. 6. 2013 do
zaplacení, zákonného úroku z prodlení od 31. 8. 2012 do 1. 6. 2013 z částky
373.343 Kč a úroku z prodlení ve výši 0,45 % ročně z částky 186.671,50 Kč od 2.
6. 2013 do zaplacení zamítnuta, a dále též ve výroku V. ruší a věc se v
naznačeném rozsahu odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
IV.) i o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Soud zjistil, že na žalobkyni byla
postoupena pohledávka, kterou měl postupitel D. Š. za žalovaným z titulu
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Sporný majetkový
prospěch žalovanému vznikl tím, že v období od 1. 9. 2011 do 31. 8. 2012 bez
právního důvodu užíval nemovitosti v k. ú. XY, jejichž vlastníkem byl D. Š.
Rozsah bezdůvodného obohacení soud stanovil v částce odpovídající znalecky
vyčíslenému obvyklému nájemnému. V části nepřesahující takto vypočtený
majetkový prospěch proto žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku ji zamítl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 10 Co 282/2019-669,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně i žalovaného ve výroku I.
„změnil“ tak, že žalobě vyhověl co do částky 186.671,50 Kč se specifikovaným
příslušenstvím, naopak ohledně dalších 186.671,50 Kč a zbývajícího
příslušenství žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku II. rozhodnutí okresního
soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o vrácení zálohy na náklady důkazu
znaleckým posudkem účastníkům (výroky III. a IV.) i o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok V.). Odvolací soud zdůraznil specifické okolnosti
nabytí předmětných nemovitostí D. Š., konkrétně to, že se jejich vlastníkem
stal na základě omylu žalovaného spočívajícího v chybném zahrnutí dotčených
objektů do kupní smlouvy. Soudy tento omyl vyhodnotily v řízení, jež bylo
vedeno mezi žalovaným a D. Š. u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C
182/2009, jako neomluvitelný. Je nicméně rovněž zapotřebí reflektovat, že sám
D. Š. po zjištění omylu nejprve projevil vůli jej napravit (učinit souhlasné
prohlášení u katastrálního úřadu) a teprve posléze začal požadovat vydání
bezdůvodného obohacení žalovaným. Na základě těchto úvah odvolací soud naznal,
že lze v dané věci za pomoci § 3 odst. 1 obč. zák. moderovat povinnost
žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu 50 %. Ačkoli si byl vědom
judikatury Nejvyššího soudu, jež takový postup zapovídá, dospěl krajský soud k
závěru, že v řešeném sporu nastíněný způsob aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.
opodstatňují „specifika okolností mylného převodu vlastnického práva na
právního předchůdce žalobkyně k předmětným stavbám“ a fakt, že minimálně po
předmětné období byl žalovaný „v dobré víře, že se opět stane i knihovním
vlastníkem předmětných staveb“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to formálně proti
všem jeho výrokům, materiálně však toliko proti části výroku I., jíž byl
rozsudek soudu první instance změněn tak, že byla žaloba ohledně částky
186.671,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítnuta, a dále do výroku V.
Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na třech
otázkách, které dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny, respektive, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího
soudu. V první řadě nastoluje otázku, zda neomluvitelný omyl způsobený
nedbalostním jednáním žalovaného ospravedlňoval aplikaci korektivu dobrých
mravů ve prospěch strany, jež zmíněný omyl zapříčinila. Dále uvádí, že odvolací
soud nerespektoval závěr Nejvyššího soudu (vyslovený například v rozsudcích ze
dne 22. 4. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4843/2015), v souladu s nímž je možné právo na vydání bezdůvodného obohacení
hodnotit z hlediska dobrých mravů pouze v tom smyslu, že jej lze přiznat, či
(výjimečně) odepřít, avšak není myslitelné restituční povinnost za použití
institutu dobrých mravů moderovat. Konečně zpochybňuje správnost rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že odvolací soud měl
aplikovat § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), nikoli § 150 o. s. ř.
Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
v napadeném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze shledat přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. s ohledem na otázku
moderace výše bezdůvodného obohacení na základě korektivu dobrých mravů, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe zdejšího
soudu. Judikatura dovolacího soudu je konstantní v závěru, že prizmatem souladu s
dobrými mravy lze posuzovat pouze základ nároku na vydání bezdůvodného
obohacení, nikoliv jeho výši. Dobré mravy je třeba chápat jako relativně
neurčitý pojem, jenž umožňuje soudu v souladu s pravidly ekvity přihlédnout ke
všem okolnostem konkrétní kauzy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1151/2015, a ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2480/2019). Ačkoli je i výkon
práva na vydání bezdůvodného obohacení přípustné poměřovat ustanovením § 3
odst. 1 obč. zák., tedy korektivem dobrých mravů, výše bezdůvodného obohacení
nemůže být soudem změněna. Uplatnění dotčeného nároku lze z hlediska souladu s
dobrými mravy aprobovat či reprobovat pouze jako celek, moderovat výši tohoto
oprávnění z důvodu amorálnosti naopak soudu nepřísluší, neboť pro takový postup
není zákonného podkladu (viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015,
popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1456/2017,
srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS
2482/15). Nejvyšší soud bere na zřetel pohnutky, jež odvolací soud v dané věci
vedly k závěru o možnosti moderovat povinnost k vydání bezdůvodného obohacení
(vyjádřené v bodech 22 a 23 dovoláním zpochybněného rozsudku), nedomnívá se
nicméně, že by zakládaly relevantní odlišnost od případů, v nichž byly shora
připomenuté teze vysloveny, nebo představovaly důvody pro revizi ustálené
rozhodovací praxe. Co se týče další dovolací argumentace, považuje Nejvyšší soud za předčasné
vyjadřovat se k dovolatelkou nastolené otázce, zda je omyl, jenž byl způsoben
nedbalostním jednáním žalovaného, důvodem pro užití korektivu dobrých mravů k
tíži strany, která omyl nezapříčinila. Vzhledem ke kasaci podstatné části
naříkaného rozsudku a vrácení věci Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení
bude na odvolacím soudu, aby ve světle výše připomenuté rozhodovací praxe znovu
právně zhodnotil veškeré skutkové okolnosti případu a zvážil, zdali jím
akcentovaná specifika kauzy opodstatňují úplné odepření žalobního požadavku
coby rozporného s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v tomto směru odmítá výsledek
sporu jakkoli prejudikovat, připomínaje ustálené pravidlo, že posuzovat rozpor
výkonu práva s dobrými mravy přísluší převážně soudům nižších instancí, neboť
ty disponují náležitými skutkovými zjištěními nezbytnými pro učinění
komplexních závěrů o tomto aspektu řešeného sporu (srovnej namátkou usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2774/2006, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1303/2015, a ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4599/2015). Se zřetelem k výše popsaným nedostatkům právního posouzení případu odvolacím
soudem Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) potud,
pokud jím žalobkyně brojila proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu v
části, v níž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že byla žaloba ohledně
dalších 186.671,50 Kč a specifikovaného příslušenství zamítnuta. V tomto
rozsahu, jakož i v akcesorickém výroku V. o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (který – na rozdíl od výroků III. a IV. – závisí na míře procesního
úspěchu stran, a jenž se tak rovněž musel stát předmětem kasace) dovolací soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že se blíže nezabýval dovolací argumentací
týkající se nesprávnosti rozhodnutí o nákladech řízení, a to především pro
zrušení příslušného nákladového výroku s ohledem na shora zmíněné nesprávné
právní posouzení věci samé, tedy pro předčasnost řešení uvedené problematiky za
dané procesní situace.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 1. 2021
JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu