škinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační
číslo osoby: 69797111, proti žalované K. K., zastoupené JUDr. Ondřejem
Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, o zaplacení částky
136.466,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
9 C 37/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. srpna 2016, č. j. 68 Co 353/2015-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 10. srpna 2016, č. j. 68 Co 353/2015-152, se zamítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9
C 37/2011-86, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 150.232,- Kč
spolu s úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2011 do zaplacení ve výši 7,75
%, a ohledně částky 126.665,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.).
Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit státu na účet
Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek ve výši 7.512,- Kč (výrok III.).
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, č.
j. 68 Co 353/2015-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé
změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 136.466,- Kč spolu
s ročním úrokem z prodlení z částky 4.296,- Kč od 1. 1. 2011 do zaplacení ve
výši 7,05 %, s ročním úrokem z prodlení z částky 98.805,- Kč od 7. 12. 2012 do
zaplacení ve výši 7,05 % a s ročním úrokem z prodlení z částky 33.365,- Kč od
2. 11. 2013 do zaplacení ve výši 7,05 %; „jinak“ žalobu zamítl (výrok I.).
Žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby ve výši 6.823,- Kč
(výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobkyně na vydání
bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované na její úkor užíváním bytové
jednotky č. 1256/27, v P. (dále „bytová jednotka“) bez právního důvodu.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
opakoval důkaz listinou (výzvou k vyklizení bytové jednotky ze dne 18. 6. 2013)
a doplnil dokazování listinami k prokázání obvyklé ceny nájemného v lokalitě, v
níž se bytová jednotka nachází, a s ohledem na období, za něž je vydání
bezdůvodného obohacení žádáno. Zjištěný skutkový stav posoudil s odkazem na
ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o.
z.“) podle dosavadních právních předpisů (zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), neboť bezdůvodné
obohacení žalované na úkor žalobkyně vzniklo v období od 10. 2. 2008 do 23. 6.
2013. Poté, kdy se s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu vypořádal s
námitkami žalované ohledně časového okamžiku, do nějž žalobkyni nárok na
náhradu z titulu bezdůvodného obohacení náleží, dospěl k závěru, že žalobkyni
lze nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznat pouze zčásti. S využitím
shodné argumentace, kterou použil soud prvního stupně, dospěl k závěru o
důvodnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a principu dobrých mravů.
Vysvětlil, že výkon práva žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy po období, kdy
se ke správě vlastního majetku nechovala s péčí řádného hospodáře a nijak
nereagovala na stav užívání bytové jednotky žalovanou bez právního důvodu. Tato
situace, dle mínění odvolacího soudu, skončila k 31. 10. 2010, tedy ke konci
měsíce, v němž žalobkyně zaslala žalované výzvu k vyklizení bytu. Za další
období (až do žalobou požadovaného dne 23. 6. 2013) však odvolací soud shledal
žalobu po právu, a to i s přihlédnutím k chování žalované, která po část tohoto
období již v bytové jednotce nebydlela, ale žalobkyni klíče od ní nepředala.
Výši náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení za období od 1. 11. 2010 do 23. 6.
2013 vyčíslil odvolací soud částkou 136.466,- Kč, přičemž s ohledem na doplněné
dokazování listinami o ceně obvyklého nájemného vycházel z výše nároku, jak
byla žalobkyní v žalobě požadována.
Proti rozsudku odvolacího soudu (obsahově vyjádřeno proti vyhovující části
věcného výroku I. a proti výroku o nákladech řízení) podala žalovaná dovolání a
rovněž navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího
soudu. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť podle § 237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Posuzovaný nárok se řídí právní úpravou občanského zákoníku účinnou do 31. 12.
2013 (§ 451 odst. 1, § 458 odst. 1 a § 3 odst. 1 obč. zák., neboť bezdůvodné
obohacení na úkor žalobkyně měla žalovaná užíváním bytové jednotky bez právního
důvodu získat v žalovaném období od 10. 2. 2008 do 23. 6. 2013 (k tomu srovnej
ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o. z.).
V rozsudku ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, Nejvyšší soud uvedl,
že právo na vydání bezdůvodného obohacení lze sice poměřovat § 3 odst. 1 obč.
zák., avšak pouze v tom smyslu, zda jeho výkon je či není v rozporu s dobrými
mravy. Rovněž v něm přijal závěr, že žalobu na vydání bezdůvodného obohacení
lze korektivem dobrých mravů poměřovat pouze, pokud jde o základ nároku, ale
nikoliv jeho výši. Ve prospěch závěru o nemožnosti moderovat výši nároku na
vydání bezdůvodného obohacení poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
dovolací soud v citovaném rozsudku argumentoval rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu ve věcech moderace smluvní pokuty a zákonného úroku z prodlení (z těchto
rozhodnutí dovolacího soudu v dovolání žalovaná citovala; srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013). Akcentoval
závěr, že absence zákonné úpravy, která by soudu umožnila snížit smluvní pokutu
či zákonný úrok z prodlení v občanskoprávních vztazích, se projeví shodnými
důsledky i u bezdůvodného obohacení, jako samostatného právního důvodu vzniku
závazku. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, na něž odkazuje v
dovolání žalovaná, moderační oprávnění soudu se ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
u sankčních institutů může projevit tak, že lze výkon práva na zaplacení úroku
z prodlení jinak oprávněnému subjektu – s poukazem na dobré mravy (zcela, popř.
od určitého okamžiku) odepřít – srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3.
2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013.
K povaze nároku na vydání bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud vyjádřil
například v rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014. Vysvětlil,
že spojovacím faktorem institutu užívání (nemovité) věci na základě smlouvy a
bezesmluvního užívání téže věci je dočasnost takového užívání. Uvedl, že „pojem
dočasnosti je přitom v právu (srov. § 122 o. z.) určen zpravidla dny, týdny,
měsíci nebo roky. Není pak rozumného důvodu neaplikovat pravidla o počítání
doby neoprávněného užívání věci v závislosti na skutečnostech zjištěných v
konkrétním řízení, a to podle dnů skutečného užívání věci bez právního důvodu i
pro potřeby vzniku a skončení vztahu z bezdůvodného obohacení. V důsledku toho
je odůvodněn závěr, podle něhož bezdůvodné obohacení spočívající v užívání
nemovitosti bez právního důvodu vzniká každým dnem užívání, s důsledky pro
posouzení jeho vzniku, trvání i skončení, potažmo i pro hodnocení lhůty k
ne/uplatnění takových nároků.“ Tento závěr je rozhodovací praxí dovolacího
soudu přijímán konstantně (k tomu dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4126/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3.
2015, sp. zn. 28 Cdo 2116/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9.
2016, sp. zn. 28 Cdo 1412/2016).
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, jak se podává z jeho odůvodnění,
moderační oprávnění použitím korektivu dobrých mravů vztáhl na žalované období,
kdy výkon vlastnického práva žalobkyně byl poznamenán absencí péče řádného
hospodáře o vlastní majetek. Po stanovené období (za každý den tohoto období,
kdy se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacovala), proto žalobkyni
soudní ochranu nepřiznal. Pro každý jednotlivý den užívání bytové jednotky bez
právního důvodu poté, kdy byla žalovaná v říjnu roku 2010 k vyklizení jednotky
vyzvána, však pro nepřiznání nároku žalobkyni již neshledal žádný důvod. Je
tedy zřejmé, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. bylo odvolacím soudem v
souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu aplikováno ve vztahu k základu
nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které užíváním bytové jednotky bez
právního důvodu žalovanou vznikalo na úkor žalobkyně. Žalovaná tak dovoláním
neidentifikovala právní otázku, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu
závisí.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku
neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, ani nevymezila, v čem spatřuje
naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k tomuto výroku.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Pro vydání vyhovujícího rozhodnutí o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti
rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř., jenž
byl podán společně s dovoláním, neshledal dovolací soud s ohledem na odmítnutí
dovolání pro nepřípustnost již žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018