32 Cdo 4126/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155
00, identifikační číslo osoby 45 80 53 69, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované Š. H., zastoupené
Mgr. Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem, se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, o
zaplacení částky 471.909,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 31 Cm 106/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009, č. j. 12 Cmo 513/2008-125, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009, č. j. 12 Cmo
513/2008-125, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 19. března 2001 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná
zaplatila 471.909,16 Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. května 1997 do
zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 3. září 1996
smlouvu o pronájmu vozidla - finančním leasingu č. 146795 (dále jen „leasingová
smlouva“ nebo „smlouva“), jejímž předmětem byl finanční pronájem osobního
vozidla. Vozidlo bylo žalované předáno do užívání zprostředkovatelem prodeje
společností AUTOM, s. r. o., Břeclav dne 3. září 1996. Pořizovací cena vozidla
byla 562.000,- Kč, žalovaná zaplatila při předání vozidla dne 5. září 1996
splátku nájemného placeného předem ve výši 112.400,- Kč a první leasingovou
splátku ve výši 15.675,60 Kč. Ve smlouvě se zavázala zaplatit zbytek pořizovací
ceny vozidla v měsíčních splátkách. Dohodnuté splátky žalovaná neplatila,
žalobkyně proto smlouvu předčasně ukončila výpovědí ze dne 28. března 1997 a
dne 23. dubna 1997 provedla výpočet finančního vyrovnání, podle něhož je
žalovaná povinna zaplatit částku 471.909,16 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. 31 Cm 106/2001-34,
zamítl žalobu o zaplacení částky 471.909,16 Kč s úrokem z prodlení
specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala doručení výpovědi smlouvy
ani vyrozumění o finančním vyrovnání žalované, výpověď smlouvy tak není účinná
a žalobkyni nevzniklo právo na finanční vyrovnání. Vrchní soud v Praze, poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. října 2008, č. j. 32 Odo 1414/2006-89, zrušil jeho předchozí měnící rozsudek a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel z toho, že smlouva byla za žalovanou
podepsána jménem „H.“ vedle otisku jejího razítka, ve kterém je uvedeno
„obchodní činnost“. Podle článku XI. odst. 7 Všeobecných podmínek pronájmu
(dále jen „podmínky“), jež jsou součástí smlouvy, musí mít všechna smluvní
ujednání a jejich změny písemnou formu. V protokole o převzetí nového vozidla
ze dne 5. září 1996 žalovaná potvrdila svým podpisem převzetí vozidla VW Vento
1,9 TD (dále jen „předmět leasingu“ nebo „vozidlo“) do užívání. Leasingové
splátky podle dohodnutého splátkového kalendáře žalovaná neplatila. Z odborného
vyjádření Policie České republiky ze dne 4. prosince 1997 vyplývá, že podpis
žalované na smlouvě není jejím pravým podpisem. Jménem „H.“ se tedy podepsala
osoba odlišná od žalované, a proto nemohla být uzavřena smlouva nejen mezi
účastníky, ale ani mezi žalobkyní a třetí osobou. Osoba, jež se jménem žalované
podepsala na formulář smlouvy, nemohla jednat ani jako zástupce žalované. Odvolací soud dospěl k závěru, že závazkový vztah mezi účastníky se řídí
obchodním zákoníkem, neboť jde o vztah mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti, když vozidlo mělo sloužit pro potřeby podnikání
žalované. Smlouva o finančním leasingu je nepojmenovanou smlouvou podle
ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“),
která nemusí mít písemnou formu. V daném případě však žalobkyně s ohledem na
článek XI. odst. 7 podmínek projevila vůli uzavřít smlouvu písemně. Nepodepsala-li žalovaná smlouvu a převzala-li vozidlo, je namístě posouzení
nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení žalované podle ustanovení §
451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud dovodil, že žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná,
neboť čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení § 397 obch. zák. začala běžet ve
smyslu ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. dne 5. září 1996, kdy žalovaná
vozidlo převzala a skončila 5. září 2000. Byla-li žaloba doručena soudu 19. března 2001, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Nepřisvědčil námitce
žalobkyně, že promlčecí doba mohla začít běžet až od poučení odvolacím soudem
daného účastníkům podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) při jednání o odvolání dne 11. března 2009 o tom, že
uplatněný nárok je nutno posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení,
neboť obchodní zákoník subjektivní promlčecí dobu „nezná“. Odvolací soud uzavřel, že žalobou uplatněný nárok nelze s ohledem na námitku
promlčení přiznat, i kdyby byl co do důvodu a rozsahu plně prokázán. Proto již
nezjišťoval, zda žalovaná od žalobkyně předmět leasingu skutečně převzala,
neboť toto zjištění nemohlo mít vliv na výsledek sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o určení počátku běhu
promlčecí doby. K bezdůvodnému obohacení žalované dochází kontinuálně od 5.
září 1996 užíváním vozidla bez právního důvodu, výše bezdůvodného obohacení je
tak závislá na době užívání, přičemž tato hodnota časem narůstala. K
bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo převzetím vozidla, ale až později jeho
užíváním. Nemohlo tedy dojít k promlčení celé dlužné částky, ale nanejvýš její
části. Zdůrazňuje, že jde o bezdůvodné obohacení spočívající ve vrácení plnění
uskutečněné podle neplatné leasingové smlouvy, nikoli smlouvy kupní. Kdyby
leasingová smlouva byla platně uzavřena, žalovaná by se nestala vlastnicí
vozidla, ale bylo by jí umožněno vozidlo užívat, přičemž právě užívání vozidla,
nikoli jeho převzetí, je pro stanovení počátku běhu promlčecí doby rozhodující.
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v postupu odvolacího soudu, nevrátil-li věc
soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, když ten se uplatněným nárokem z
titulu bezdůvodného obohacení nezabýval, čímž byla porušena zásada
dvojinstančnosti řízení.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II části první přechodných ustanovení zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané
věci nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle písmene c),
neboť odvolací soud posoudil otázku promlčení práva žalobkyně na zaplacení
žalované částky v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího
soudu nejprve co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož je leasingová
smlouva ze dne 3. září 1996 svým obsahem nepojmenovanou smlouvou podle
ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., která podle vůle žalobkyně (s ohledem na
ustanovení § 272 odst. 1 obch. zák. a článek XI. odst. 7 podmínek) vyžadovala k
platnosti písemnou formu, jež nebyla dodržena, protože žalovaná smlouvu
nepodepsala. Smlouva je proto neplatná, právo žalobkyně na zaplacení žalované
částky je právem z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 obč.
zák. a promlčecí doba podle ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. začala běžet
ode dne převzetí vozidla, tj. 5. září 1996.
Z ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že písemný právní úkon je platný,
je-li podepsán jednající osobou (část věty první před středníkem).
Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná
běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-
li tento zákon něco jiného.
Z ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že u práva na vrácení plnění
uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k
plnění došlo.
Určuje-li ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák., že písemný právní úkon je platný,
je-li podepsán jednající osobou, a žalovaná podle skutkových zjištění
odvolacího soudu smlouvu nepodepsala, pak leasingová smlouva pro nedostatek
písemné formy projevu vůle žalované nevznikla. Písemná forma právního úkonu
předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti (spočívající v tom, že
obsah právního úkonu je zachycen v textu listiny) a podpisu jednající osoby.
Žalovaná však žádný úkon k přijetí návrhu smlouvy neučinila. Nedostatek podpisu
jednající osoby u písemného právního úkonu nemá za následek neplatnost tohoto
právního úkonu, protože zde není žádný z důvodů neplatnosti smlouvy uvedených v
§ 37 a § 39 obč. zák. Důsledkem absence podpisu jednající osoby u písemného
právního úkonu je to, že právní úkon (v daném případě smlouva) nevznikl. Nárok
žalobkyně je tak nárokem z bezdůvodného obohacení se skutkovou podstatou plnění
bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení, jež vzniklo ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti, se řídí obchodním zákoníkem, považuje dovolací soud za správný (srov.
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo
619/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
24/2006).
Nejvyšší soud se však neztotožňuje se závěrem, že promlčecí doba k vydání
bezdůvodného obohacení začala běžet podle ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák.
ode dne, kdy k plnění došlo, za něž odvolací soud považoval převzetí vozidla
žalovanou. Jednak nešlo o plnění z neplatné smlouvy, ale o plnění bez právního
důvodu, protože smlouva nevznikla, a dále plněním ze strany žalobkyně nebylo
dodání vozidla a převod vlastnického práva k němu, jako by tomu bylo u kupní
smlouvy, ale předání vozidla za účelem jeho užívání. Bezdůvodné obohacení
žalované spočívalo v tom, že užívala bez náhrady vozidlo ve vlastnictví
žalobkyně, aniž by k užívání měla právní titul. Žalobkyně nežádá vrácení
vozidla, když plněním ze strany žalobkyně nebylo ono dodání vozidla, ale
náhradu za jeho užívání. Bezdůvodné obohacení vzniklo žalované každým dnem, kdy
vozidlo bez náhrady užívala. Není-li plněním ze strany žalobkyně dodání
vozidla, je závěr odvolacího soudu o určení počátku běhu promlčecí doby podle §
394 odst. 2 obch. zák. ode dne, kdy vozidlo bylo podle protokolu o předání
předáno žalované, nesprávný.
Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník neupravuje speciální promlčecí dobu u
práva na vydání bezdůvodného obohacení včetně pravidel jejího běhu, platí pro
počátek běhu obecné čtyřleté promlčecí doby, která se tak u tohoto práva
uplatní, ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných
u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u
soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (srov. shodně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 ODo 1097/2005, nebo usnesení ze dne 8.
června 2009, sp. zn. 23 Cdo 925/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Tvrdí-li proto dovolatelka, že odvolací
soud určil počátek běhu promlčecí doby nesprávně, je tato její námitka
opodstatněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s . ř. je dán. Otázkou, zda žalovaná vozidlo užívala, po
jakou dobu a jaká je výše jejího obohacení na úkor žalobkyně, se odvolací soud
nezabýval.
Dovolací námitka, kterou je odvolacímu soudu vytýkáno, že rozhodl o uplatněném
nároku jako o nároku z bezdůvodného obohacení na rozdíl od soudu prvního
stupně, který jej posoudil jako nárok ze smlouvy, čímž byla porušena zásada
dvojinstančnosti řízení, není opodstatněná. Zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, byla od 1. dubna 2005 změněna právní úprava důvodů, pro
které odvolací soud může (a současně je povinen) rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušit. Tyto důvody jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 219a o. s. ř.
Procesní situaci nastalou v projednávané věci nelze podřadit pod žádný z nich.
Odvolací soud tedy nezatížil řízení vadou, jestliže věc s využitím skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně posoudil podle jiné právní normy než
soud prvního stupně. Pochybením (porušením zákonem stanoveného postupu) by
naopak bylo, kdyby za tohoto stavu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
V řízení před soudy nižších stupňů nebyla porušena ani zásada předvídatelnosti
soudního rozhodnutí. K porušení této zásady dojde tehdy, potvrdí-li odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí
žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku
seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru
soudu prvního stupně, a umožnil jim se k němu vyjádřit. Podle konstantní
judikatury Ústavního soudu lze považovat za překvapivá ta rozhodnutí, jejichž
přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS
321/2007). To se v projednávané věci nestalo. Odvolací soud při jednání o
odvolání konaném 11. března 2009 seznámil účastníky se svým názorem, že
uplatněný nárok je nutno posuzovat jako nárok z bezdůvodného obohacení (srov.
č. l. 97 spisu), vyzval žalobkyni k předložení dalších důkazů a jednání
odročil. Odvolací soud tak poskytl účastníkům možnost k odlišnému právnímu
názoru se vyjádřit a skutkově a právně argumentovat.
Jelikož právní posouzení, na němž spočívá závěr odvolacího soudu o promlčení
žalobou uplatněného práva, je nesprávné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu