28 Cdo 2116/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně městské části
Praha 1, IČ: 00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, proti žalované L. V.,
P., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Senovážné náměstí 6, o zaplacení 317.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 328/2006, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011, č. j. 17 Co
238/2011-105, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, č. j. 17 Co 238/2011-105,
v části výroku I., v jaké jí byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku I. a žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku
288.737,50 Kč s příslušenstvím, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.
5. 2013, č. j. 17 Co 113/2013-137, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č. j. 22 C 328/2006-82,
žalobě, jíž se žalobkyně po částečném zpětvzetí na žalované domáhala vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 422.595,- Kč s příslušenstvím, vyhověl do částky
317.878,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky
104.717,- Kč a zbytku požadovaného příslušenství ji zamítl (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) i státu (výrok IV.). Soud měl za zjištěné, že žalovaná v době od 1. 2. 2004 do 31. 12. 2005 užívala
nebytové prostory v domě, k němuž má spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné
poloviny hlavní město Praha a jehož správa je svěřena žalobkyni. Mezi
žalobkyní, žalovanou a druhým spoluvlastníkem nedošlo k uzavření nájemní
smlouvy, pročež se žalovaná tímto užíváním na úkor vlastníků nemovitosti
bezdůvodně obohatila. Z titulu spoluvlastnického podílu hlavního města Prahy
přiznal soud žalobkyni s poukazem na § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“), polovinu částky určené
soudem ustanovenou znalkyní coby v místě a čase obvyklou úhradu za užívání
obdobných nebytových prostor. K námitce žalované zohlednil promlčení práva
žalobkyně za období od 1. 2. 2004 do 31. 5. 2004 a přihlédl rovněž k částečnému
uspokojení uplatněné pohledávky, k němuž došlo v průběhu řízení. Žalobkyni soud
přiznal proti žalované také úrok z prodlení dle § 517 odst. 2 obč. zák. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované
přezkoumal a rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, č. j. 17 Co 238/2011-105, jej ve
výroku I. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 288.737,50
Kč s příslušenstvím, zatímco ohledně částky 29.140,50 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl (výrok I.), a dále jej zrušil v nákladových výrocích III. a IV. a
v naznačeném rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobkyně v
rozhodném období užívala předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, aniž
by za to spoluvlastníkům poskytovala jakoukoli úhradu, korigoval však výpočet
dosud neuspokojeného a nepromlčeného práva žalobkyně, a přistoupil proto ke
změně vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil rovněž, že
výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nebytových prostor bez právního
důvodu se poměřuje s částkami vynakládanými obvykle v daném místě a čase na
užívání obdobných prostor zpravidla formou nájmu, pročež nepřihlédl při
vyčíslování majetkového prospěchu k tvrzením žalované, podle nichž služby
spojené s užíváním předmětných prostor čerpala prostřednictvím třetí osoby,
takže jejich úhradu nemohla zahrnout mezi daňově uznatelné výdaje. Ani námitce
žalované týkající se rozsahu, v němž skutečně užívala sklepní prostory
předmětného domu, odvolací soud nepřisvědčil, konstatuje, že od předchozí
nájemkyně převzala nebytové prostory včetně celých sklepních prostor a v
rozhodném období je měla k dispozici výlučně pro sebe pod jedním uzamčením. Taktéž polemiku žalované s podklady znaleckého posudku použitého k vyčíslení
obvyklého nájemného neshledal odvolací soud případnou, jelikož znalkyně jasně
uvedla, z jakých pramenů při svém zkoumání vycházela. Namítala-li v odvolání
žalovaná, že se znalkyně nezabývala přeměřením nebytových prostor, odvolacímu
soudu bylo z posudku zřejmé, že prohlídka a zaměření nebytových prostor
provedeny byly.
V nákladových výrocích však odvoláním napadený rozsudek
odvolací soud zrušil, neboť v době jeho vydání nebylo dosud pravomocně
rozhodnuto o odměně znalkyně, pročež nebylo možné, aby soud prvního stupně
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2012, č. j. 22 C
328/2006-125, o povinnosti žalované nahradit náklady řízení žalobkyni (výrok
I.) a státu (výrok II.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2013, č. j. 17 Co 113/2013-137,
posledně zmíněný rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním žalované
změnil ve výroku I., pokud jde o rozsah povinnosti žalované hradit náklady
řízení žalobkyni, ve zbytku jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), přistoupil
též ke změně jeho výroku II. tak, že povinnost k náhradě nákladů státu uložil
poměrně žalobkyni i žalované (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok III.). Rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 8. 2011, č. j. 17 Co 238/2011-105, v jeho
měnícím výroku napadá žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), avšak poukazuje i na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelka odvolacímu soudu v první řadě vytýká, že bez patřičných důvodů
uvěřil znalkyni v tom, že zjišťovala reálnou výměru nebytových prostor, jelikož
ta při zpracovávání posudku ve skutečnosti jen vycházela z dřívějšího návrhu
smlouvy o nájmu (do nějž byla výměra převzata opět pouze z nájemní smlouvy
předchozí), sama však prostory neměřila. Za daných okolností bylo nutné provést
přeměření prostor za účasti obou stran sporu, poněvadž výměra, o niž se opíral
znalecký posudek, pochází z 60. či 70. let minulého století, kdy hospodaření s
některými místnostmi podléhalo jiným pravidlům. Znalecký posudek je dle dovolatelky rovněž vadný v tom směru, že se vůbec
nezabývá jedním z úkolů zadaných soudem prvního stupně, jakož i proto, že v něm
není řádně zjištěna obvyklá hladina nájemného, poněvadž při jeho vyčíslování
nebylo možno vycházet toliko z informací poskytnutých žalobkyní, která měla na
výsledku řízení zájem. Znalkyně se sice zmiňuje i o informacích z jiných
zdrojů, od realitních kanceláří a z internetu, avšak z posudku již nelze
zjistit, jaké konkrétní údaje takto byly získány. Způsob vyčíslení obvyklého
nájemného se pak příčí elementárním logickým principům, neboť obvyklou úplatu
za užívání obdobných prostor znalkyně bez jakéhokoli zdůvodnění odhaduje v
částce převyšující zjištěné rozpětí tržního nájemného v lokalitě. Pokud
odvolací soud tyto nedostatky posudku nezohlednil, zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolacímu soudu dovolatelka dále vyčítá nesprávné právní posouzení věci, neboť
pominul, že s ohledem na aktivní a pasivní solidaritu spoluvlastníků založenou
§ 139 odst. 1 obč. zák. při zaplacení úhrady za užívání nebytových prostor
jednomu ze spoluvlastníků nemovitosti závazek v rozsahu uskutečněného plnění
zaniká. Dovolatelka uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně prokázala, že
druhému spoluvlastníku poskytla náhradu ve výši 656.857,- Kč, o tuto částku měl
tedy odvolací soud rozsah peněžité náhrady snížit a žalovanou zavázat jen k
úhradě zbytku.
Dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že není třeba zohlednit
prostředečné poskytování služeb, které žalovaná nemohla zahrnout do daňově
uznatelných výdajů. Bezdůvodné obohacení dle názoru dovolatelky občanský
zákoník upravuje toliko rámcově, proto je třeba se v podrobnostech řídit
úpravou, která je svým obsahem a účelem nejbližší, což je za daných okolností
zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor“).
Není důvod činit rozdíl mezi postavením nájemce, který má právo na slevu, pokud
může nebytové prostory užívat jen omezeně, a právem osoby užívající týž prostor
bez právního důvodu. Rovněž za přiměřené aplikace § 7 zákona o nájmu a
podnájmu nebytových prostor měl odvolací soud zohlednit, že nájemné se u tohoto
typu nájmu platí vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního měsíce. Byla-li
žaloba podána dne 31. 5. 2006, měl soud přihlédnout k promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení ještě za měsíc květen a žalobě vyhovět až za dobu od 1.
6. 2004.
Konečně dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku
prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, jelikož žalobkyni přiznal úrok z
prodlení již od 1. 1. 2005, dle § 563 obč. zák. však byla dovolatelka povinna
plnit, až když ji o to žalobkyně požádala. V řízení přitom nevyšlo najevo, že
by k zaplacení úhrady za užívání nebytových prostor bez právního důvodu byla
vyzvána před podáním žaloby, úrok z prodlení tudíž bylo možno přiznat až od
uplynutí prvního dne poté, co došlo k doručení žaloby dovolatelce.
V závěru dovolatelka shrnuje, že dosavadní řízení je postiženo vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pročež dovolacímu soudu
navrhuje rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně
zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12.
2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej
odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a
povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
publikované pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Navzdory mínění dovolatelky nemůže tedy její dovolání proti výroku I. rozsudku
odvolacího soudu být přípustným dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím
byla žalobkyni přiznána z titulu bezdůvodného obohacení nižší částka než
rozsudkem soudu prvního stupně. V rozsahu, v jakém bylo napadeným výrokem
žalobě vyhověno, se fakticky jedná o potvrzení vyhovujícího výroku rozsudku
soudu prvního stupně a za změnu jej lze pokládat jen v té částí, v níž jím
došlo k zamítnutí žaloby co do částky 29.140,50 Kč s příslušenstvím. K podání
dovolání proti této části napadeného výroku, kterou byl rozsudek soudu prvního
stupně vskutku změněn, však dovolatelka není subjektivně legitimována. Oprávněn
k podání dovolání je totiž pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 3,
ročník 1998, č. 28). Přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v
němž potvrdil vyhovění žalobě ohledně částky 288.737,50 Kč s příslušenstvím,
aniž by k tomuto potvrzení došlo po zrušení předchozího rozsudku soudu prvního
stupně soudem odvolacím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pak může být
dovozována toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací
soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. V souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se však nepřihlíží. Mezi problémy právního posouzení, ve vztahu k nimž dovolatelka odvolacímu soudu
vytýká pochybení dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se jednoznačně
nepodloženou jeví námitka, podle níž mělo být při vyčíslování výše bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním předmětných nebytových prostor přihlíženo k tomu,
že dovolatelka nemohla platby za poskytované služby zahrnovat do daňově
uznatelných výdajů, neb taková okolnost nevykazuje sepětí s případným omezením
dovolatelky v užívání nemovitosti či jinou skutečností významnou pro vyčíslení
bezdůvodného obohacení v posuzované věci. Naznačuje-li snad dovolatelka, že
byla čerpáním plnění na základě smluv dřívější nájemkyně s jejími dodavateli
omezena v užívání nebytových prostor, dovolacímu soudu není zřejmé, v čem toto
omezení mělo spočívat, přičemž ani sama dovolatelka toto omezení blíže
nespecifikuje. Odvolací soud tedy postupoval řádně, jestliže těmto tvrzením
dovolatelky nepřiznal právní relevanci. Dovolání je přesto nutno shledat přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to s ohledem na otázku aktivní solidarity spoluvlastníků nemovitosti při
uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jejich
věci bez právního důvodu, jakož i otázku promlčení takto vzniklého práva a
konečně otázku počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, jelikož je
odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího, pročež
má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Ačkoli dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nezohlednění jejího plnění druhému
spoluvlastníku předmětného domu coby vadu právního posouzení, jedná se částečně
o námitku skutkovou.
Z napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud měl za
zjištěné, že žalovaná druhému ze spoluvlastníků vyplatila jako úhradu za
užívání předmětných nemovitostí částku 314.149,- Kč. Uvádí-li tedy dovolatelka,
že z téhož titulu poskytla druhému spoluvlastníku částku 656.857,- Kč a
skutkový závěr odvolacího soudu zpochybňuje, nemůže tím být založen zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelce však lze přisvědčit, že
spoluvlastníci nemovitosti jsou na základě § 139 odst. 1 obč. zák. k vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého jejím užíváním bez právního důvodu oprávněni
společně a nerozdílně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008,
sp. zn. 30 Cdo 4713/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4178/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28
Cdo 715/2014), pročež plněním jednomu z nich závazek obohaceného v
odpovídajícím rozsahu zaniká dle § 514 obč. zák. s účinky i vůči ostatním
spoluvlastníkům. Odvolací soud tudíž předmětnou věc posoudil nesprávně,
jestliže povinnost žalované k vydání prospěchu získaného plněním bez právního
důvodu ve vztahu k žalobkyni považoval za dílčí závazek odpovídající velikosti
jejího spoluvlastnického podílu, a proto při vyčíslování výše peněžité náhrady,
již žalované uložil zaplatit, ani nezohledňoval plnění, které dříve poskytla
druhému spoluvlastníkovi. Tento závěr není nijak dotčen skutečností, že sama
žalobkyně uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení jen v části, jež
podle ní odpovídala výši jejího spoluvlastnického podílu, neboť předmět sporu
byl vymezen částkou uvedenou v žalobním petitu a vylíčeným skutkovým základem,
nikoli právní kvalifikací tvrzení, z nichž právo žalobkyně na dané plnění mělo
plynout (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3160/2012, a judikaturu v něm odkazovanou). Právní posouzení věci
odvolacím soudem tak nelze aprobovat. Přestože se dovolací soud neztotožňuje s tezí dovolatelky, že okamžik vzniku
bezdůvodného obohacení by měl být zjišťován za přiměřené aplikace § 7 odst. 2
zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, je nutno shledat opodstatněnou i
její námitku nesprávného určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby ohledně
práva na vydání bezdůvodného obohacení. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena
v názoru, že bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká
již samotným přijetím plnění (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Je-li pak podstatou tohoto plnění užívání
cizí věci, jež se neopírá o žádný právní titul, může být jediným přiléhavým
závěrem ten, že bezdůvodné obohacení nastává každým dnem takového užívání, jak
dovodil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo
4126/2009, či rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014. V řešeném
sporu přitom odvolací soud implicitně vycházel ze zjištění, že žalobkyně se o
užívání nebytových prostor dovolatelkou, tj.
o tom, že dochází k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na její úkor obohacuje, dozvěděla nejpozději v květnu 2004. Dovolatelka tudíž nabývala bezdůvodného obohacení užíváním nebytových prostor
každým dnem v průběhu měsíce května 2004 a žalobkyně již tehdy měla znalost o
skutečnostech, z nichž bylo lze povinnost dovolatelky k jeho vydání dovodit,
což je určující pro počátek běhu promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4545/2010). V konečném důsledku tedy nelze pokládat za udržitelné stanovisko
odvolacího soudu, podle nějž byla-li žaloba podána dne 31. 5. 2006, je právo
žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení promlčené pouze za období od 1. 2. do 30. 4. 2004, nikoli ovšem již za časový úsek od 1. 5. do 30. 5. 2004. Ani v
tomto směru tedy odvolací soud aplikované právní normy nevyložil přiléhavě. Dovolání je konečně též důvodné v části, jíž je rozporováno právní posouzení
věci odvolacím soudem, pokud jde o příslušenství žalovaného plnění. Nejvyšší
soud ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně vyslovil názor, dle nějž
bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, ze kterého pohledávka
vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo
obohacení získal. Bezdůvodné obohacení přitom patří mezi nároky, u nichž není
zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního
titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563
obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen
jej splnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k
plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti
stanovené v § 34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že
věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě
specifikována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28
Cdo 4260/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2202/2012). Tyto závěry odvolací soud nerespektoval, když přiznal žalobkyni
příslušenství dle § 517 odst. 2 obč. zák. od 1. 1. 2005, jak požadovala, aniž
by z napadeného rozsudku bylo možno jakkoli seznat, že se zabýval otázkou, ke
kterému okamžiku lze situovat počátek prodlení žalované s vydáním bezdůvodného
obohacení, tj. kdy byla žalovaná k vydání neoprávněného majetkového prospěchu v
intencích výše uvedeného vyzvána. Rovněž z tohoto hlediska právní úvahy
odvolacího soudu nelze shledat úplnými, a proto ani správnými. S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud zjišťoval též existenci vad
uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Jelikož ze spisu se takové vady
nepodávají, zabýval se dovolací soud toliko procesními vadami, jež odvolacímu
soudu dovolatelka vytýká.
Argumentace rozvinutá v dovolání směřuje zejména
proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil znalecký posudek (vyčíslující výši
obvyklého nájemného za obdobné prostory), jenž byl vypracován na zadání soudu
prvního stupně. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ustanovení § 132 o. s. ř. platí pro hodnocení důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazu znaleckým
posudkem, přesto však je tu určitý rozdíl, který je vyvolán některými
zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud
musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda
závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán,
zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry
jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních
provedených důkazů. Soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů
znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové
míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je
soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má
pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním
názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo
jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo
musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke
správnosti již podaného posudku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). O vadě řízení by bylo možno hovořit toliko
v případě, že by odvolací soud uvedeným požadavkům nedostál a svým postupem se
od citovaných tezí odchýlil, to se však v projednávaném případě nestalo. Odvolacímu soudu v první řadě nelze vytýkat, netrval-li na novém zjišťování
výměry nebytových prostor, pokud ze znaleckého posudku plyne, že zaměření
proběhlo za přítomnosti ustanovené znalkyně, a o pravdivosti tohoto tvrzení
nevyvstala v řízení objektivně podložená pochybnost. Ani skutečnost, že se
znalkyně nezabývala jedním ze dvou původně zadaných úkolů, vadu řízení nikterak
přivodit nemohla, neboť soud prvního stupně od znaleckého posuzování této
otázky upustil (viz ve spisu protokol na č. l. 74). Konečně samotné úvahy
znalkyně stran vyčíslení obvyklého nájemného se dovolacímu soudu nejeví zjevně
nepřiměřenými, neboť přestože je v nich kladen značný důraz na výši nájemného
sjednaného s předchozími nájemníky předmětných nebytových prostor, je brán
zřetel též na údaje o nájemném za obdobné prostory v dané lokalitě pocházející
z jiných zdrojů a myšlenkový proces, kterým znalkyně dospívá k výslednému
ocenění, je formulován srozumitelně.
To, že mezi použité podklady znalkyně
zařadila ve značném množství údaje o nájemních vztazích, v nichž vystupuje jako
pronajímatelka žalobkyně, nepokládá dovolací soud za pochybení tím spíše, že
jsou informace o podmínkách takto uzavřených smluv vzhledem k povaze žalobkyně
coby subjektu územní samosprávy veřejně dostupné, a žalovaná je tedy mohla
snadno vyvrátit, pokud by o jejich pravdivosti nebyla přesvědčena. Tak lze i v
obecné rovině konstatovat, že pokládala-li žalovaná zjištění znaleckého posudku
za chybná, bylo namístě, aby tvrdila a prokazovala konkrétní skutečnosti
svědčící o rozchodu mezi výší v místě a čase obvyklého nájemného za obdobné
nebytové prostory určeného znalkyní a jeho skutečnými hodnotami v rozhodném
období. Povšechné polemice napadající podklady, z nichž znalkyně vycházela,
však dovolací soud přisvědčit nemíní, a nemá tedy za to, že by dovolatelčiny
námitky týkající se údajných vad řízení před odvolacím soudem byly odůvodněné. Jelikož nicméně napadený rozsudek spočívá, jak je uvedeno výše, na nesprávném
právním posouzení věci, přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243b odst. 2,
částí věty za středníkem, a odst. 3, větou první, o. s. ř. ke zrušení jeho
výroku I. v té části, již byla žalovaná oprávněna napadnout dovoláním, a
vrácení věci v odpovídajícím rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Bylo
rovněž nutné zrušit závislé výroky o náhradě nákladů řízení (§ 242 odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), byť se nalézají v dovoláním nenapadeném usnesení odvolacího
soudu. S ohledem na to, že dovolání bylo podáno proti celému výroku I. v
záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, bylo nutno je odmítnout dle §
243b odst. 5, věty první, ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně
nepřípustné v té části, ve které směřovalo proti zamítnutí žaloby do částky
29.140,50 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části věty první za středníkem, a §
226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku
vysloveným. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne podle § 243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř. soud v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.