28 Cdo 2202/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyň a) H. S., bytem P., a b) H. S., bytem P., obou zastoupených JUDr.
Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 42, Praha 7, proti
žalovanému M. J., bytem S., zastoupenému JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se
sídlem Dvořákova 26, Ostrava-Moravská Ostrava, o zaplacení částky 850.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 225/2008,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8.
2011, č. j. 11 Co 231/2011-204, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 7. 7. 1999 domáhaly vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 850.000,- Kč s příslušenstvím, zaplacených jako cenu za
převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu v Ostravě (dále jen
„byt“). Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. 17 C 225/2008-113,
uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni a) částku 637.500,- Kč s
příslušenstvím a žalobkyni b) částku 212.500,- Kč s příslušenstvím. Vzal za
prokázané, že
- žalovaný smlouvou datovanou 8. 6. 1997 (uzavřenou již 6. 6. 1997)
převedl na žalobkyni a) a jejího manžela členská práva a povinnosti spojené s
členstvím v bytovém družstvu a při uzavření smlouvy převzal od manžela
žalobkyně a) částku 850.000,- Kč (dále jen „převodní smlouva“);
- nejdříve dne 14. 7. 1997 se do dispozice žalobkyně a) a jejího manžela
dostal dopis, ve kterém manželka žalovaného z důvodu nesouhlasu se smlouvou
namítla její neplatnost;
- dne 26. 2. 1999 zemřel manžel žalobkyně a). Podle výsledků dědického
řízení přešel na žalobkyni a) nárok na zaplacení částky 637.500,- Kč a na
žalobkyni b) jako dceři zůstavitele nárok na 212.500,- Kč;
- žalobkyně a) užívala byt do 29. 3. 2000. Bytové družstvo s účinností
od 30. 3. 2000 pronajalo předmětný byt P. J. Nájemní poměr by poté prodlužován
až do 31. 12. 2006;
- převodní smlouva byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, č. j. 19 Cm 287/99-202, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 18. 5. 2006, č. j. 14 Cmo 355/2005-257, shledána neplatnou, protože souhlas
k převodu členského podílu neudělila manželka žalovaného jako společná členka
bytového družstva a společná nájemkyně bytu. Žalovaný a jeho manželka byli
určeni společnými nájemci bytu. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyň jako nárok na vydání bezdůvodného
obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu. K námitce promlčení
uzavřel, že nárok žalobkyň promlčen není, neboť subjektivní promlčecí doba
podle § 107 odst. 1 obč. zák. začala běžet uplatněním relativní neplatnosti
převodní smlouvy dne 14. 7. 1997 a žaloba byla podána dne 7. 7. 1999. K námitce
započtení, uplatněné žalovaným dne 1. 12. 2006 s tím, že žalobkyně a) a její
manžel znemožnili žalovanému užívání bytu od února 1996 do února 2006 a
bezdůvodně se tak obohatili, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť uznal
důvodnou námitku promlčení započtené pohledávky. Navíc pro období od 30. 3. 2000, kdy žalobkyně a) byt již neužívala, chybí na straně žalobkyň pasivní
legitimace. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 2011, č. j. 11 Co 231/2011-204,
rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 31 Cdo 855/2008, uveřejněný pod č. 85/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že převodní smlouva
je neplatná pouze relativně (§ 40a obč. zák.), a proto se subjektivní promlčecí
doba u práva na vydání bezdůvodného obohacení rozeběhla až od uplatnění
relativní neplatnosti.
Podle odvolacího soudu může být námitka promlčení
pohledávky uplatněné k započtení úspěšná jen tehdy, pokud byla vzájemná
pohledávka promlčena již v době, kdy se pohledávky setkaly, tj. v okamžiku
splatnosti pohledávky. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzájemná pohledávka
žalovaného nebyla v řízení prokázána, neboť žalobkyně b) v bytě nikdy nebydlela
a žalobkyně a) se odstěhovala dne 30. 3. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřoval v § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Jako
dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítal, že:
a) předmětná smlouva je neplatná absolutně, nikoli relativně, neboť ve
smlouvě je uvedena nepravdivá cena – částka 25.577,- Kč jako vyrovnání
členského podílu, zatímco ve skutečnosti měla být vyplacena částka 850.000,-
Kč. Z toho důvodu začalo promlčení běžet již druhého dne po uzavření smlouvy a
námitka promlčení, kterou žalovaný vznesl, měla být akceptována;
b) je chybný názor odvolacího soudu, že žalobkyním nemohlo vůči
žalovanému vzniknout bezdůvodné obohacení a že žalovaný neprokázal, že by měl
vůči žalobkyním případný nárok z titulu náhrady škody. Podle žalovaného je
rozhodné, jak účastník svůj nárok skutkově vymezí, nikoli pod jaké zákonné
ustanovení jej podřadí. Obohacení žalobkyň (resp. jejich právního předchůdce)
spočívalo v tom, že užívaly neprávem byt žalovaného nejprve samy, a posléze
užívání převedly na třetí osobu. Pokud by pak soud prvního stupně nepovažoval
bezdůvodné obohacení nebo škodu za dostatečně prokázané, nastoupila by jeho
poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. Soudy ovšem k žádnému poučení v tomto
směru nepřistoupily, čímž zatížily řízení vadou, která měla vliv na rozhodnutí
ve věci.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1.
1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalovaného je podáno včas, oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může
být založena jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.
se přitom nepřihlíží.
Námitka žalovaného ad a/ je založena na skutečnosti, že zůstatková hodnota
členského podílu v bytovém družstvu (uvedená v čl. 3 převodní smlouvy) je
odlišná od ceny za převod členského podílu. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku
velkého senátu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, dovodil, že „v
současné době […] nelze s pomocí tzv. zůstatkové hodnoty členského podílu
stanovit obecnou cenu členského podílu v družstvu. […] Cena členského podílu v
bytovém družstvu není regulována žádným cenovým předpisem (srov. zákon č.
526/1990 Sb., o cenách) a převádějící s nabývajícím ji sjednávají dohodou.“
Představují-li zůstatková hodnota členského podílu a cena za jeho převod
odlišné kategorie, nemůže jejich rozpor založit neplatnost převodní smlouvy.
Přitom v usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněném pod
č. 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že
„[ú]častníci písemně uzavřené dohody o převodu práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu se mohou dohodnout o formě a výši úplaty ústně,
je-li z obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný“ (srov. rovněž
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1786/2011). V
otázce posouzení platnosti převodní smlouvy proto odvolací soud rozhodl v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Námitka žalovaného ad a/
proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže.
Naproti tomu při posouzení námitky započtení vznesené žalovaným (ad b/)
odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolací soud proto shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
D. Důvodnost
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že
žalobkyně a) užívala předmětný družstevní byt do 29. 3. 2000, přestože právní
důvod užívání byl neplatný a oprávněnými uživateli (tzn. členy bytového
družstva a nájemci předmětného bytu) byl žalovaný a jeho manželka. Nejvyšší
soud přitom již v rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1120/2003,
dovodil, že „[p]okud ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná užívala
družstevní byt v nájmu žalobkyně bez platné podnájemní smlouvy, pak bylo
namístě ve smyslu dosavadní judikatury učinit závěr, že žalovaná na úkor
žalobkyně získala bezdůvodné obohacení, a jeho výši určit peněžitou částkou,
která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase, zpravidla
právě formou nájmu, za užívání obdobných družstevních bytů v podnájmu,[…]“. Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalobkyně a) ve věci
nároku uplatněného žalovaným k započtení je proto, pokud jde o období do 29. 3. 2000, nesprávný. Uvedený nesprávný právní závěr odvolacího soudu však bez dalšího nezakládá
věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí. Nesprávný je totiž rovněž závěr
odvolacího soudu o tom, že nárok žalovaného uplatněný k započtení není
promlčen. Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž
plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Podle
§ 581 odst. 2 obč. zák. započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky,
kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné
pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Podle odst. 3
cit. ustanovení dohodou účastníků lze započtením vyrovnat i pohledávky uvedené
v odstavcích 1 a 2. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu „[v]e smyslu § 580 věty druhé obč. zák. je zánik započítávaných pohledávek stanoven k okamžiku, kdy se setkaly. Za
okamžik setkání pohledávek se považuje okamžik splatnosti pohledávky později
splatné; v tomto okamžiku (při splnění dalších zákonných předpokladů) dojde k
zániku pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně
kryjí. Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy která vznikla,
případně kdy byl kompenzační projev učiněn. Zápočet nesplatné pohledávky na
pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen (§ 581
odst. 2 věta druhá obč. zák.). Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka
splatná, nelze ji započítat proti splatné pohledávce“ (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 02. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006 a tam citované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/2006). Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu „[b]ezdůvodné obohacení patří mezi
nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých
z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu
věřitele podle § 563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a
dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem
požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala
obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí
být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně
určitě specifikována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009,
sp. zn. 33 Odo 1642/2006, a judikaturu tam citovanou). Přitom platí, že „promlčení pohledávky z bezdůvodného obohacení se odvíjí
nezávisle na okamžiku splatnosti pohledávky, aby nemohlo docházet k tomu, že
věřitel bude libovolně prodlužovat promlčecí dobu. Právě z toho důvodu § 107
obč. zák. neváže počátek běhu promlčecí doby na okamžik splatnosti pohledávky,
ale na okamžik, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo
se na jeho úkor obohatil (u subjektivní promlčecí doby), nebo na okamžik, kdy k
bezdůvodnému obohacení došlo (u objektivní promlčecí doby). Je tedy možné, že
pohledávky z bezdůvodného obohacení se promlčí dříve, než dojde k jejich
splatnosti. […] Proto je třeba k námitce dlužníka (žalobce) zkoumat, zda v době
splatnosti nebyly pohledávky věřitele (žalovaných) vůči dlužníku – žalobci
promlčené. Pokud v době uplatnění pohledávek vůči žalobci (zde současně s
uplatněním námitky započtení), tedy v době jejich splatnosti, byly některé z
pohledávek žalovaných promlčeny, pak je v souladu s § 581 odst. 2, poslední
věty, obč. zák. nelze započíst.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009). V projednávané věci přitom ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne
(a žalovaný to ani netvrdil, byť v odvolání závěr soudu prvního stupně o
promlčení nároku uplatněného k započtení zpochybňoval), že by žalovaný vyzval
žalobkyně k úhradě náhrady za užívání družstevního bytu a výzvou vyvolal
splatnost uvedené pohledávky před tím, než v podání ze dne 29. 11. 2006 namítl
její započtení. Přestala-li žalobkyně a) byt užívat dne 29. 3. 2000, je zjevné,
že pohledávka uplatněná k započtení byla promlčena dříve, než se stala
splatnou. Již ze skutečnosti, že žalovaný vedl se žalobkyněmi ohledně práv k
družstevnímu bytu soudní spory, je totiž zřejmé, že věděl o tom, že bez
právního důvodu užívají jeho družstevní byt (srov. § 107 odst. 1 obč. zák.). Nelze proto, než uzavřít, že námitka promlčení pohledávky uplatněné k započtení
byla žalobkyněmi vznesena důvodně. Naopak námitku započtení nároku žalovaného na náhradu za užívání předmětného
bytu po 30. 3. 2000 posoudil odvolací soud správně jako nedůvodnou pro absenci
pasivní legitimace žalobkyň. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které
dovolací soud v řízení o dovolání přípustném podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn přezkoumávat (srov. § 241a odst. 3 o. s.
ř.), totiž vyplynulo,
že v uvedeném období předmětný byt užíval Pavel Jůza na základě nájemní smlouvy
s bytovým družstvem, jemuž rovněž platil nájemné. Skutečnost, že členská práva
a povinnosti k bytu převedla na Pavla Jůzu (zjevně neplatně) žalobkyně a),
nemůže její pasivní legitimaci ve sporu založit, neboť uvedeným převodem
žalobkyně a) pozbyla držby členského podílu, a proto nelze dovodit, že by
žalobkyně a) nadále bránila žalovanému v užívání bytu. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl
podle § 243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že procesně úspěšným
žalobkyním prokazatelné náklady nevznikly.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na webových stránkách
www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. ledna 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu