28 Cdo 4599/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně KOPPA, v.o.s., IČ
254 28 578, se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, insolvenční správkyně
dlužníka LENOXA a. s., IČ 250 04 034, se sídlem v Liberci, Bukovského 222/4,
zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Mozartova
679/21, proti žalované obci Rovná, IČ 002 59 560, se sídlem v Rovné 40,
zastoupené Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem v Nejdku, Rooseveltova
654, o zaplacení částky 8.700.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Sokolově pod sp. zn. 12 C 100/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2015, č. j. 18 Co 117/2015-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 52.514 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
Mgr. Rostislava Částky.
částky (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Žalobkyně usilovala o uložení povinnosti žalované vydat jí 8.700.000 Kč, o něž
se bezdůvodně obohatila, neboť byl její majetek dlužníkem zhodnocen. Soud
prvního stupně jejímu žádání nevyhověl, poněvadž dospěl ke zjištění, že právo
na vydání bezdůvodného obohacení, o jehož vzniku nebylo mezi účastníky sporu,
je promlčeno. Stalo se tak v důsledku marného uplynutí jak subjektivní, tak
objektivní promlčecí doby, během níž nebyl nárok uplatněn u soudu. Námitku
promlčení vznesenou žalovanou přitom neshledal rozpornou s dobrými mravy, neboť
šlo o postup možný podle hmotného práva, proti němuž neobstojí pouhé odkazy
žalobkyně na nálezy Ústavního soudu bez uvedení konkrétních tvrzení, v čem by
bylo lze jeho nesoulad s dobrými mravy spatřovat, a označení důkazů tato
dokládajících. Na samotném návrhu k rozšíření žaloby podaném v odlišném řízení
totiž žalobkyně nemůže stavět své přesvědčení o tom, že jí bude vyhověno a
změna žaloby připuštěna, neboť změna návrhu je za řízení možná pouze se
souhlasem soudu (srovnej § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“). Neobstojí tedy její
obrana, že promlčecí doba uběhla bez zavinění žalobkyně, neboť ta, mylně
spoléhajíc na připuštění jí navrhované změny žaloby, neuplatnila své právo u
soudu včas. S ohledem na shora uvedené proto okresní soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž
je rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 18 Co 117/2015-187, ve výrocích I. i
III. potvrdil (výrok I.), změnil je ve výroku II. (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudem druhého stupně (výrok III.). Odvolací soud
přitakal zjištěním okresního soudu, přičemž vyzdvihl, že pro počátek
subjektivní promlčecí doby byl rozhodný okamžik, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí soudu o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a
žalovanou, tedy 17. 12. 2009. Byla-li pak žaloba na vydání bezdůvodného
obohacení podána u soudu až dne 1. 4. 2012, stalo se tak po uběhnutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby, pročež není podstatným, kdy skončila doba
objektivní, neboť k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení stačí, že
došlo k uplynutí jedné z nich. Krajský soud se následně rovněž zabýval
vznesenou námitkou promlčení s ohledem na dobré mravy ve smyslu § 3 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), přičemž dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, a sice že
žalobkyní tvrzený rozpor námitky promlčení s výše citovaným ustanovením v daném
případě shledat nelze. Vzhledem ke shora řečenému odvolací soud napadené
rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu podání pak lze vyčíst
výtku odvolacímu soudu, jenž se dle mínění dovolatelky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně v otázce rozporu uplatnění
námitky promlčení s dobrými mravy. Na zmíněný konflikt usuzuje ze skutečnosti,
že lhůtu k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou
zhodnocením předmětu v jejím vlastnictví zmeškala dovolatelka díky zdlouhavému
postupu okresního soudu rozhodujícího o návrhu na rozšíření žaloby v jiném
řízení. Domnívá se totiž, že rozhodl-li by okresní soud o jejím návrhu na změnu
žaloby bezodkladně, neudržoval by ji ve víře, že o jejím nároku bude rozhodnuto
v rámci již probíhajícího řízení, a poskytl by jí tak dostatek času k jeho
uplatnění samostatnou žalobou. Jelikož tedy došlo k marnému uplynutí promlčecí
doby bez žalobčina zavinění, nelze jí tuto skutečnost klást k tíži právě s
ohledem na vzpomínaný korektiv dobrých mravů, neboť by se, při srovnání rozsahu
a charakteru jí prosazovaného práva s důvody, pro něž nebylo uplatněno včas,
jednalo o nepřiměřeně tvrdý postih. Dovolatelka dále nesouhlasí s rozhodnutím
soudu o náhradě nákladů řízení, poněvadž má za to, že si již okresní soud
počínal nehospodárně, neposuzoval-li v řízení primárně aspekt promlčení práva,
a díky jeho chybnému postupu jsou pak náklady vyšší, než bylo vzhledem k
výslednému rozhodnutí o promlčení uplatňovaného práva nezbytné, a jež jsou nyní
kladeny k tíži žalobkyně, jakožto straně ve sporu neúspěšné. Závěrem
dovolatelka se zřetelem k předestřené argumentaci dovolacímu soudu navrhuje,
aby napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc
vrátil Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, jež s předloženými námitkami
nesouhlasí. Ztotožňuje se naopak se závěry soudů obou stupňů o promlčení
žalobou uplatněného práva. Jejich rozhodnutí považuje za souladná s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, což ji vede k názoru o nepřípustnosti
dovolání žalobkyně, pročež navrhuje, aby bylo jako takové Nejvyšším soudem
odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle
§ 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání ovšem nelze pohlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného
ustanovení.
Žalobkyně ve svém podání brojí především proti závěru soudů týkajícímu se
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, který považuje za nesprávný,
neboť má za to, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými
mravy. Sluší se připomenout, že § 3 odst. 1 obč. zák., jenž zmiňovaný korektiv
zakotvuje, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a
které tak přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Úsudek
soudu, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se pak musí vždy
odvíjet od konkrétních skutečností rozhodných pro souzený případ. Jeho
zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné
případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití § 3 odst. 1 obč. zák. má být v
každé jednotlivé věci podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž uváděný
rozpor plyne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn.
33 Odo 337/2006, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013). Jeví se
proto vhodnějším, aby posuzování souladu výkonu subjektivních práv s dobrými
mravy přednostně náleželo do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem
k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a
disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného
aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit
předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i další
rozhodnutí v něm odkazovaná). V nyní projednávané věci ovšem soudy nižších
stupňů při posuzování souladu uplatnění zmíněného práva s dobrými mravy z
citovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu nikterak nevybočily,
respektujíce současně náhled dovolacího soudu na otázku stavění promlčecí doby
v případě podání návrhu na rozšíření žaloby v jiném řízení.
Jde-li o plynutí promlčecí doby (respektive její stavení v průběhu časového
úseku, v rámci něhož soud v odlišném řízení posuzoval, zda připustí návrh
žalobkyně na rozšíření žaloby o nárok, jenž byl posléze uplatněn nyní
projednávanou žalobou), jeví se vhodným zopakovat, že rozhodne-li soud o
nepřipuštění žalobkyní navrhované změny žaloby, znamená to mimo jiné, že se
nárok touto cestou uplatněný nikdy nestal předmětem řízení, nenastoupily tudíž
ani hmotněprávní účinky změny žaloby (např. právě stavení promlčecí doby dle §
112 obč. zák.). Z hlediska hmotného práva je tu stejný stav, jako kdyby změna
žaloby nebyla vůbec navrhována, neboť ve vztahu k danému nároku nastávají
uvedené účinky jen tehdy, bylo-li o něm zahájeno řízení, k čemuž však v
projednávaném sporu v důsledku nepřipuštění navrhovaného rozšíření žaloby
nedošlo (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo
387/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo
3084/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo
3049/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2593/2011). Zde popsaný závěr, dle něhož nepřipuštěná změna žaloby nemá na běh
promlčecí doby žádný vliv, pak nemohou zvrátit ani námitky dovolatelky
vytýkající soudu nepřiměřeně dlouhou dobu rozhodování či nesouhlas s usnesením,
jímž bylo o nepřipuštění změny žaloby rozhodnuto (srovnej například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015).
Za případnou dále nemůže být považována ani dovolatelčina výtka směřující proti
výroku, jímž bylo žalobkyni uloženo nahradit žalované účelně vynaložené náklady
řízení. Žalobkyně sice správně konstatuje, že v případě vznesené námitky
promlčení se má soud přednostně zabývat promlčením uplatňovaného práva před
nárokem samým, aby tak bylo ve věci rozhodnuto rychleji a účinněji, neboť
promlčené právo nemůže být přiznáno, nelze jí ovšem již přitakat v tom, že by
postupem soudu prvního stupně došlo k neúčelnému navýšení nákladů soudního
řízení, které je nyní povinna žalované nahradit. Odvolací soud stejně jako soud
prvního stupně se od citované teze nikterak neodchýlily, postupovaly-li v
řízení tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav, jak jim ukládá § 6 o. s.
ř., a to obzvláště s ohledem na okolnosti rozhodné pro posouzení promlčení
uplatněného práva. Uložily-li pak na základě ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady, jež v průběhu řízení musela k
bránění svých práv vynaložit, protože dovolatelka byla ve sporu účastníkem
zcela neúspěšným, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout. Zcela nepřiléhavou
je rovněž dílčí výtka žalobkyně stran nákladů na vyhotovení znaleckého posudku
zadaného soudem prvního stupně, neboť úhrada takových výdajů jí nebyla nikdy
kladena k tíži (viz výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Žalobkyně navíc
v tomto směru ani nenaznačuje, jakým způsobem by při případném prodloužení
sporu zaviněném soudem měla být na svém právu na náhradu nákladů řízení
zkrácena procesně úspěšná žalovaná.
Se zřetelem ke shora vyslovenému je proto zřejmé, že žalobkyně ve svém dovolání
nepoukázala na otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné
ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6
vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání
vyjádření k dovolání) 43.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 52.514 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu