28 Cdo 2480/2019-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, o zaplacení 784.620 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 297/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna. 2019, č. j. 19 Co 264/2018-34, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 63 C 297/2016-19, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobkyně v obci Brno vlastní pozemky zastavěné místní komunikací v majetku žalovaného, jehož vlastnické právo k těmto komunikacím vzniklo na základě § 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Obohacení vzešlé z jejich užívání však nemohlo být bezdůvodným, protože převodce musel předpokládat, že obec bude komunikaci užívat, a z toho může mít majetkový prospěch.
Z nastíněného důvodu nemohlo dojít k obohacení bez spravedlivého důvodu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 19 Co 264/2018-34, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran přítomnosti spravedlivého důvodu pro obohacení žalovaného. Nadto doplnil, že i kdyby neobstál tento závěr, bylo by namístě požadavek na vydání bezdůvodného obohacení odepřít pro rozpor s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), protože k obohacení došlo z vůle ochuzeného, bez možnosti odmítnout a s povinností o věci nákladně pečovat. Proti posledně zmiňovanému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud při řešení otázky, zda je v tomto případě vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že dostatečně pečlivě a přesvědčivě nedoložil svůj závěr o aplikaci tohoto korektivu.
Žalobkyně také namítá, že otázka, zda je v případě nastoupení hypotézy § 2991 odst. 2 o. z. třeba zkoumat splnění podmínky obohacení bez spravedlivého důvodu, není Nejvyšším soudem dosud vyřešena. Upozorňuje dále na to, že se soudy v dosavadním řízení odchýlily od názoru Nejvyššího soudu týkajícího se nezpůsobilosti ustanovení § 9 zákona o pozemních komunikacích konstituovat vlastnictví. K dovolání se vyjádřil žalovaný, ztotožňuje se s rozhodnutími nalézacích soudů, navrhl mimořádný opravný prostředek žalobkyně zamítnout a žalobkyni uložit uhrazení nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s § 241 odst. 2 písm. b) o.
s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání však za přípustné mít nelze. K argumentaci dovolatelky brojící proti nazírání práva žalobkyně jako prosazovaného v rozporu s dobrými mravy je namístě zmínit judikaturu Nejvyššího soudu, na niž ostatně sama též poukazuje a která konstantně připomíná, že ustanovení
(dříve § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“; nyní § 2 odst. 3 o. z., k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, či usnesení stejného soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017) upravující korektiv dobrých mravů patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek se přitom musí zakládat na důkladném skutkovém zjištění a současně přesvědčivě dokládat, že tato dovolují v konkrétní kauze přijmout závěr, podle něhož výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3561/2017, či v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo jeho usnesení ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Je tedy očividné, že nelze výslovně formulovat obecné řešení naznačené otázky.
Při posuzování daného aspektu sporu přitom dává zákon soudu široký prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem projednávané věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017, a v něm uvedená rozhodnutí). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016). Právě provázanost nastíněného úsudku soudu se skutkovými zjištěními pak ovšem v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení a ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a jeho usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).
Dovolatelkou formulovanou výtkou stran nabytí pozemních komunikací na základě zákona č. 13/1997 Sb. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval. Poukázat je možné především na jeho rozsudek ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017, v němž, přitakávaje závěrům i dovolatelkou citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27, vysvětlil, že § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. je třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací usilovat o dosažení zákonem žádaného stavu – aby se vlastníky pozemních komunikací příslušné kategorie staly právním předpisem předvídané subjekty.
Vyloučil tak, že by snad samotné normy jmenovaného zákona byly bez dalšího způsobilé založit vlastnické právo obce. Nejvyšší soud obdobnou věc, jež se s aktuálně řešenou kauzou téměř shoduje nejen skutkovým pozadím (lišícím se toliko žalovaným obdobím), nýbrž i obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i uplatněnou dovolací argumentací, posuzoval částečně již ve svém rozsudku ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5127/2016, a následně v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018, v němž na své závěry navázal a blíže je rozvedl.
V posledně jmenovaném rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že touto otázkou se judikatura dovolacího soudu již zaobírala, přičemž tehdy naříkané rozhodnutí (potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně) přijatému řešení navzdory mínění dovolatelky korespondovalo. Důvodem může být i skutečnost, že formulace „na základě paragrafu“ vždy neoznačuje nabytí vlastnictví ex lege. Účinné zpochybnění dotčených úvah odvolacího soudu by mohlo být představitelné kupříkladu skrze konkrétní poukazy na okolnosti nabývání vlastnického práva k předmětným komunikacím žalovaným, jež by náhled odvolacího soudu opírající se, nutno uznat že poněkud zkratkovitě, zejména o dikci a účel § 9 zákona č. 13/1997 Sb. byly s to zvrátit.
Námitky v naznačeném duchu však dovolatelka v řízení žel neuplatnila a ani nyní ve svém podání nepředkládá. Byť se jedná o vlastnické právo státu, jenž v soukromoprávních vztazích skutečně vystupuje jako právnická osoba (srov. mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 706/06, či jeho nález ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, bod 18, uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5127/2016), jeví se pro zachování rovnováhy v dotčených právních vztazích aplikace korektivu dobrých mravů případnou právě vzhledem ke specifikům dané věci.
Uvažoval-li tedy odvolací soud v popsaných intencích, zohledňuje komplexně skutkové okolnosti posuzované kauzy, přičemž své úvahy stran aspektu dobrých mravů dostatečně, byť stručně včetně odkazu na dřívější řešení obdobné kauzy, osvětlil, aniž by použití § 2 odst. 3 o. z.
odůvodňoval tím, že pozemní komunikace přešly na žalovaného ex lege, nelze jeho závěry považovat za nepřiměřené zjištěným faktům, pročež není možné usuzovat na rozpor jeho rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a ani tyto námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.
Právní posouzení věci obsažené v naříkaném rozhodnutí bylo vystavěno na dvou argumentačních liniích. Obstojí-li jedna z nich v dovolacím přezkumu (jako se v tomto případě podává z výše uvedeného výkladu), nemůže již výsledek rozhodnutí o věci samé záviset na správnosti druhého zdůvodnění, pročež ani námitky proti němu nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud upozorňuje, že již opakovaně dovodil zásadní použitelnost judikatury k otázkám bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. i za účinnosti aktuální právní úpravy (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019). Z tohoto důvodu se úvahy nalézacích soudů (především soudu prvního stupně, jehož konkluzím o absenci bezdůvodného obohacení pro existenci spravedlivého důvodu odvolací soud přisvědčil) jeví jako zjevně nesouladné se závěry přijatými v tomto směru zejména v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5127/2016.
Lze-li rozhodnutí odvolacího soudu shledat konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce dobrých mravů a nemohla-li druhá argumentační linie dovolatelky přípustnost jejího podání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit (viz výše), nezbylo než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárního města je možné zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3356/2017, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, jakož i judikaturu zde odkazovanou). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2020
JUDr. Jan Eliáš Ph.D. předseda senátu