28 Cdo 2480/2019-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky
– Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště
Brno, Příkop 11, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČ 449 92 785, se
sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Milanem Švejdou,
Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, o zaplacení
784.620 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C
297/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.
ledna. 2019, č. j. 19 Co 264/2018-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 63 C 297/2016-19,
zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.)
a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobkyně v obci
Brno vlastní pozemky zastavěné místní komunikací v majetku žalovaného, jehož
vlastnické právo k těmto komunikacím vzniklo na základě § 9 zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
pozemních komunikacích“). Obohacení vzešlé z jejich užívání však nemohlo být
bezdůvodným, protože převodce musel předpokládat, že obec bude komunikaci
užívat, a z toho může mít majetkový prospěch. Z nastíněného důvodu nemohlo
dojít k obohacení bez spravedlivého důvodu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 19 Co 264/2018-34,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran přítomnosti
spravedlivého důvodu pro obohacení žalovaného. Nadto doplnil, že i kdyby
neobstál tento závěr, bylo by namístě požadavek na vydání bezdůvodného
obohacení odepřít pro rozpor s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), protože k obohacení došlo z vůle ochuzeného, bez možnosti odmítnout a s
povinností o věci nákladně pečovat. Proti posledně zmiňovanému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za
přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud při
řešení otázky, zda je v tomto případě vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s
dobrými mravy, odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že
dostatečně pečlivě a přesvědčivě nedoložil svůj závěr o aplikaci tohoto
korektivu. Žalobkyně také namítá, že otázka, zda je v případě nastoupení
hypotézy § 2991 odst. 2 o. z. třeba zkoumat splnění podmínky obohacení bez
spravedlivého důvodu, není Nejvyšším soudem dosud vyřešena. Upozorňuje dále na
to, že se soudy v dosavadním řízení odchýlily od názoru Nejvyššího soudu
týkajícího se nezpůsobilosti ustanovení § 9 zákona o pozemních komunikacích
konstituovat vlastnictví. K dovolání se vyjádřil žalovaný, ztotožňuje se s rozhodnutími nalézacích soudů,
navrhl mimořádný opravný prostředek žalobkyně zamítnout a žalobkyni uložit
uhrazení nákladů dovolacího řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání však za přípustné mít nelze. K argumentaci dovolatelky brojící proti nazírání práva žalobkyně jako
prosazovaného v rozporu s dobrými mravy je namístě zmínit judikaturu Nejvyššího
soudu, na niž ostatně sama též poukazuje a která konstantně připomíná, že
ustanovení
(dříve § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“; nyní § 2 odst. 3 o. z., k tomu
srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo
2539/2017, či usnesení stejného soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo
4106/2017) upravující korektiv dobrých mravů patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby ji podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného
okruhu okolností. Odpovídající úsudek se přitom musí zakládat na důkladném
skutkovém zjištění a současně přesvědčivě dokládat, že tato dovolují v
konkrétní kauze přijmout závěr, podle něhož výkon práv je s dobrými mravy
skutečně v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3561/2017, či v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne
12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo jeho usnesení ze dne 27. 5. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Je tedy očividné, že nelze výslovně formulovat
obecné řešení naznačené otázky. Při posuzování daného aspektu sporu přitom dává
zákon soudu široký prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s
pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem projednávané věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
324/2017, a v něm uvedená rozhodnutí). Účelem zmíněného korektivu je nalezení
spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost
uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních
norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016). Právě provázanost nastíněného úsudku soudu se skutkovými
zjištěními pak ovšem v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení a ze
strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje
patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních
skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům
odvolacím (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a jeho usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3017/2017).
Dovolatelkou formulovanou výtkou stran nabytí pozemních komunikací na základě
zákona č. 13/1997 Sb. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval. Poukázat je možné především na jeho rozsudek ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo
921/2017, v němž, přitakávaje závěrům i dovolatelkou citovaného usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As
15/2012-27, vysvětlil,
že § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. je třeba chápat především jako pokyn
zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací usilovat o dosažení
zákonem žádaného stavu – aby se vlastníky pozemních komunikací příslušné
kategorie staly právním předpisem předvídané subjekty. Vyloučil tak, že by snad
samotné normy jmenovaného zákona byly bez dalšího způsobilé založit vlastnické
právo obce. Nejvyšší soud obdobnou věc, jež se s aktuálně řešenou kauzou téměř
shoduje nejen skutkovým pozadím (lišícím se toliko žalovaným obdobím), nýbrž i
obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i uplatněnou
dovolací argumentací, posuzoval částečně již ve svém rozsudku
ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5127/2016, a následně v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018, v němž na své závěry navázal a blíže je
rozvedl. V posledně jmenovaném rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že touto
otázkou se judikatura dovolacího soudu již zaobírala, přičemž tehdy naříkané
rozhodnutí (potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně) přijatému
řešení navzdory mínění dovolatelky korespondovalo. Důvodem může být i
skutečnost, že formulace „na základě paragrafu“ vždy neoznačuje nabytí
vlastnictví ex lege. Účinné zpochybnění dotčených úvah odvolacího soudu by
mohlo být představitelné kupříkladu skrze konkrétní poukazy na okolnosti
nabývání vlastnického práva k předmětným komunikacím žalovaným, jež by náhled
odvolacího soudu opírající se, nutno uznat že poněkud zkratkovitě, zejména o
dikci a účel § 9 zákona č. 13/1997 Sb. byly s to zvrátit. Námitky v naznačeném
duchu však dovolatelka v řízení žel neuplatnila a ani nyní ve svém podání
nepředkládá. Byť se jedná o vlastnické právo státu, jenž v soukromoprávních
vztazích skutečně vystupuje jako právnická osoba (srov. mimo jiné usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 706/06, či jeho nález ze dne
23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, bod 18, uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5127/2016), jeví se pro zachování rovnováhy
v dotčených právních vztazích aplikace korektivu dobrých mravů případnou právě
vzhledem ke specifikům dané věci. Uvažoval-li tedy odvolací soud v popsaných
intencích, zohledňuje komplexně skutkové okolnosti posuzované kauzy, přičemž
své úvahy stran aspektu dobrých mravů dostatečně, byť stručně včetně odkazu na
dřívější řešení obdobné kauzy, osvětlil, aniž by použití § 2 odst. 3 o. z.
odůvodňoval tím, že pozemní komunikace přešly na žalovaného ex lege, nelze jeho
závěry považovat za nepřiměřené zjištěným faktům, pročež není možné usuzovat na
rozpor jeho rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a ani tyto
námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.
Právní posouzení věci obsažené v naříkaném rozhodnutí bylo vystavěno na dvou
argumentačních liniích. Obstojí-li jedna z nich v dovolacím přezkumu (jako se v
tomto případě podává z výše uvedeného výkladu), nemůže již výsledek rozhodnutí
o věci samé záviset na správnosti druhého zdůvodnění, pročež ani námitky proti
němu nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud upozorňuje, že již opakovaně
dovodil zásadní použitelnost judikatury k otázkám bezdůvodného obohacení ve
smyslu § 451 obč. zák. i za účinnosti aktuální právní úpravy (srovnej například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo
usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019). Z tohoto
důvodu se úvahy nalézacích soudů (především soudu prvního stupně, jehož
konkluzím o absenci bezdůvodného obohacení pro existenci spravedlivého důvodu
odvolací soud přisvědčil) jeví jako zjevně nesouladné se závěry přijatými v
tomto směru zejména v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
5127/2016.
Lze-li rozhodnutí odvolacího soudu shledat konformním s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu v otázce dobrých mravů a nemohla-li druhá argumentační
linie dovolatelky přípustnost jejího podání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit
(viz výše), nezbylo než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům
žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu
pokládat za účelné, neboť u statutárního města je možné zpravidla presumovat
existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo
schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo
využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních
okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3356/2017, a ze dne 4. 2.
2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, jakož i judikaturu zde odkazovanou).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2020
JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu