26 Cdo 2507/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky
Dýškové v právní věci žalobkyně A. M. I. spol. s r. o., se sídlem v Praze 3,
Bořivojova 50, IČO: 25076795, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, proti žalovaným 1. D. M., 2. M. M., zastoupeným
Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, o
zaplacení poplatků z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.
16 C 235/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soud v Praze ze
dne 6. června 2013, č. j. 64 Co 87/2013-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení 11.906,- Kč k rukám Mgr. Jana Válka, advokáta
se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalovaní podali dovolání proti rozsudku Městského soud v Praze (odvolací soud)
ze dne 6. 6. 2013, č. j. 64 Co 87/2013-173, jímž potvrdil výrok rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 14. 1. 2013, č. j. 16
C 235/2012-130, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni poplatek z
prodlení z částky 66.356,- Kč za dobu od 26. 10. 2012, a kterým změnil výrok o
nákladech řízení před soudem prvního stupně a současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 10.
2. 2010 platnou smlouvu o nájmu bytu, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne
18. 6. 2012, č. j. 16 EC 426/2011-73, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu
ze dne 10. 10. 2012, č. j. 19 Co 322/2012-106, byla žalovaným uložena povinnost
zaplatit nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu za období od
listopadu 2010 do července 2011 ve výši 85.520,- Kč a náklady řízení před soudy
obou stupňů, že dne 25. 12. 2012 zaplatili žalovaní žalobkyni částku 144.596,-
Kč, aniž by určili účel platby, kterou žalobkyně započetla na příslušenství –
poplatky z prodlení z dlužného nájemného do 25. 10. 2012 (v tomto rozsahu pak
vzala žalobu, jíž se domáhala zaplacení poplatků z prodlení, zpět), zbývající
částku ve výši 19.164,40 Kč pak na úhradu jistiny (dlužného nájemného).
Dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013
(dále jen „o. s. ř.“), ani podle § 238a o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud
odmítl (§ 243c odst. 1, 2 o. s. ř.).
Námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu (že soud
nesprávně zjistil obsah nájemní smlouvy, že nájemné bylo zaplaceno /předem/ již
v roce 2010, že vůlí M. M., která za žalované zaplatila částku 144.596,- Kč,
bylo uhradit jistinu), uplatnili dovolatelé podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2
o. s. ř.) nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť i v
případě, že soud zjišťuje obsah smlouvy nebo vůli účastníků, jde o skutkové
zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze
dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Ani dovolací námitky podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř., jimiž zpochybnili správnost závěru odvolacího soudu o
platnosti nájemní smlouvy, přípustnost dovolání nezakládají.
Otázka výkladu smluv podle § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“), je v rozhodovací praxi
dovolacího soudu ustálená (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), a odvolací soud se při výkladu nájemní smlouvy od
této ustálené praxe neodchýlil.
V souladu s judikaturou dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že
nájemní smlouva z 10. 2. 2010 obsahovala všechny zákonem (§ 686 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč.
zák.“), požadované náležitosti, zejména označení bytu a jeho příslušenství (k
určitosti označení bytu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7.
2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, usnesení téhož soudu ze dne 31. 03. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod č. 16/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nevyplývá-li z nájemní smlouvy omezení nájemce v jeho užívacím
právu, je oprávněn byt a jeho příslušenství užívat neomezeně (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 01. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2446/2004). V
souladu s § 686 odst. 1 obč. zák. je i závěr odvolacího soudu, že lze sjednat
buď výši úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (jak se tomu stalo v této
nájemní smlouvě) nebo způsob jejich výpočtu (aniž by v nájemní smlouvě musel
být zároveň stanoven způsob vyúčtování skutečně vynaložených nákladů a
zaplacených záloh).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 5. prosince 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á