2
3
26 Cdo 2534/2018-115
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve
věci žalobkyně MEDOX HQ, a.s., se sídlem v Praze 4, Michelská 18/12a, IČO
27926435, zastoupené Mgr. Janou Párovou Langerovou, advokátkou se sídlem v
Praze 6, U státní dráhy 248/4, proti žalované KOMMAND TEAM s.r.o., se sídlem v
Praze 5, Za Mototechnou 1619, IČO 63978016, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, o zaplacení 159 242,40 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 50/2017, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018,
č. j. 28 Co 392/2017-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 28 Co 392/2017-96,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 159 242,40 Kč s
příslušenstvím (v podobě tam specifikovaného smluvního úroku z prodlení) z
titulu dlužného nájemného z nebytových prostor za měsíce duben, květen, září,
říjen a prosinec 2015 a dále březen, červen a srpen až prosinec 2016 (dále též
jen „dlužné nájemné“). Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 9 C 50/2017-69, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 159
242,40 Kč s příslušenstvím ve formě požadovaného úroku z prodlení (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako
nájemkyně uzavřely dne 30. 6. 2010 písemnou smlouvu o nájmu nebytových prostor
(dále jen „Nájemní smlouva“), jejímž předmětem byl nájem tří kanceláří a tří
skladů, a to na dobu neurčitou za měsíční nájemné ve výši 12 300 Kč za
kanceláře a 12 000 Kč za sklady a paušální částku za služby ve výši 6 560 Kč za
kanceláře a 3 000 Kč za sklady (vše bez DPH), a že podle nesporných tvrzení
účastnic žalobkyně od Nájemní smlouvy dopisem ze dne 29. 6. 2011 odstoupila,
neboť žalovaná nehradila nájemné řádně. Po doručení tohoto odstoupení žalovaná
dlužné nájemné včetně služeb uhradila, dne 29. 8. 2011 předmět nájmu žalobkyni
předala, ale zároveň se téhož dne ústně dohodly, že žalovaná bude nadále užívat
pouze dvě kanceláře, které opět formálně protokolárně převzala, za měsíční
nájemné ve výši 7.800 Kč a zálohu za služby ve výši 4.160 Kč (vše bez DPH). V
tomto menším rozsahu žalovaná kanceláře užívala až do prosince 2016. Soud prvního stupně na danou věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“), a s odkazem na jeho § 2302 a § 2201 dovodil, že po
změně právní úpravy spolu žalobkyně a žalovaná počínaje dnem 1. 1. 2014
opětovně uzavřely smlouvu o nájmu nebytových prostor, a to za shodných podmínek
jako byly upraveny v původní Nájemní smlouvě, s odůvodněním, že smlouva o nájmu
prostor sloužících k podnikání nemá v o. z. stanovenou obligatorní písemnou
formu. Protože žalovaná ve vymezeném období prostory užívala, faktury s
vyúčtováním přebírala a nereklamovala, je povinna uhradit dlužné nájemné a
paušální částky za služby včetně smluvního úroku z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
24. 1. 2018, č. j. 28 Co 392/2017-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a jeho právní
hodnocení doplnil tak, že užívala-li žalovaná předmětné prostory od července
2011 do prosince 2013 pouze na základě ústní dohody účastnic, ačkoliv § 3
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon
č. 116/1990 Sb.“), stanovil pod sankcí neplatnosti povinnost uzavřít smlouvu o
nájmu nebytových prostor v písemné podobě, činila tak bez právního důvodu. Dále
uvedl, že od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále opět jen „o.
z.“), je možné uzavřít nájemní smlouvu na nebytové
prostory ústní formou i konkludentním způsobem, a že nájemní smlouva je
smlouvou konsensuální, tj. vzniká již okamžikem, kdy se strany dohodnou na
jejich podstatných náležitostech. Na základě toho stejně jako soud prvního
stupně s odkazem na § 2201 o. z. uzavřel, že žalovaná užívala nebytové prostory
od 1. 1. 2014 do prosince 2016 na základě nájemní smlouvy uzavřené účastnicemi
konkludentně za podmínek vyplývajících z původní Nájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odůvodněním, že
napadené rozhodnutí je v rozporu judikaturou dovolacího soudu (rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, a ze dne 16. 12.
2009, sp. zn. 33 Cdo 2743/2009). Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že
(stejně jako soud prvního stupně) neidentifikoval právní jednání účastníků,
které by směřovalo k tvrzenému uzavření nájemní smlouvy konkludentní formou.
Zdůraznila, že z pouhého konstatování, že od 1. 1. 2014 je po změně právní
úpravy možné uzavřít nájemní smlouvu konkludentně, nelze dovodit, že skutečně k
uzavření této smlouvy mezi dvěma konkrétními subjekty došlo. Navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“,
a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení, zda došlo k uzavření
smlouvy o nájmu nebytových prostor konkludentní formou, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad
tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Předně je třeba uvést, že judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v
závěru, že platnost právního úkonu se posuzuje podle obecně závazných předpisů,
které platily v době, kdy byl právní úkon učiněn. Okolnost, že později došlo ke
změně či zrušení obecně závazného předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu,
nemůže vést k odstranění následků neplatnosti právního úkonu podle § 39 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Účinky absolutní
neplatnosti právního úkonu totiž působí definitivně a neplatnost trvá, i když z
hlediska následné právní úpravy by zde důvod neplatnosti nebyl (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, a ze dne
20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 7/2005).
Uvedené pro danou věc znamená, že jestliže účastnice uzavřely dne 29. 8. 2011
ústně smlouvu o pronájmu nebytových prostor, je tato smlouva neplatná, neboť
zákon č. 116/1990 Sb. v § 3 stanovil pod sankcí neplatnosti povinnost uzavřít
smlouvu o nájmu nebytových prostor písemně. Dnem 1. 1. 2014, kdy se stal účinný
zákon č. 89/2012 Sb., který již písemnou formu pro tuto smlouvu nevyžadoval, se
však uvedená smlouva platnou nestala. Je tedy správný závěr odvolacího soudu,
že od roku 2011 užívala žalovaná předmět nájmu na základě neplatné smlouvy, ale
již nelze souhlasit s tím, že od 1. 1. 2014 se její užívání odvíjí od
konkludentně uzavřené nájemní smlouvy.
Se zřetelem k době, kdy měla být (podle odvolacího soudu) uzavřena smlouva o
nájmu nebytových prostor (konkludentně ke dni 1. 1. 2014), je pro další úvahy
Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále opět jen „o. z.“).
Podle § 546 právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát
výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba
chtěla projevit.
Podle § 555 odst. 1 právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
Podle § 1731 o. z. musí být z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“)
zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči
níž nabídku činí.
Již v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, Nejvyšší
soud ohledně konkludentních úkonů pro oblast obchodněprávní dovodil, že úkony
kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu musí být dostatečně určité
a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se
nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku
smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu (nyní
jednání) vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti akceptace.
Z hlediska občanskoprávního platilo, že konkludentní právní úkon (projev vůle
učiněný jinak než výslovně) je takový projev, který nemá znaky výslovného
projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke
všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle
jednajícího a jaký je obsah jeho vůle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 936/2017).
Uvedené závěry týkající se konkludentních právních úkonů lze použít i pro
konkludentní právní jednání. Ve smyslu § 555 odst. 1 o. z. se pak právní
jednání posuzuje podle svého obsahu. Každý projev vůle (výslovný nebo
konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá
strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
Odvolací soud založil svůj závěr, že účastnice uzavřely smlouvu o nájmu
nebytových prostor, na tom, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory a
hradila vystavované faktury až do sporného okamžiku – aniž současně uvedl, jaké
projevy vůle účastníků směřující k uzavření smlouvy posuzoval. Ve světle shora
uvedených závěrů neformuloval, zda existovalo jednání odpovídající návrhu na
uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor a jeho následná akceptace, která by
byla učiněna bez výhrad, ani toto jednání časově nevymezil. Z těchto důvodů
nemůže jeho rozhodnutí obstát, a to i z toho důvodu, že není podloženo
odpovídajícími skutkovými zjištěními.
Pro další řešení věci lze rovněž připomenout dlouhodobě zastávaný názor, že
rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových
tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem,
než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného
dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než
jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto
posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění
uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn.
25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178/2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž
v rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č.
78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že
je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového
tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a
neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru
soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není zjištěn, není
změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na
zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Přitom Nejvyšší soud v řadě svých
rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30.
11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, uveřejněný pod č. 17/2000 časopisu Soudní
judikatura, či ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 29. 11.
2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005) zaujal názor, že majetkovým vyjádřením
prospěchu získaného subjektem, jenž užíval cizí věc, aniž ho k tomu opravňoval
platný právní titul, je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci i s přihlédnutím k druhu
právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se
zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá;
nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou
hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit,
užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, rozsudek odvolacího soudu v
uvedeném výroku a v závislém nákladovém výroku II. zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Na odvolacím soudu tak bude, aby buď
konkrétně specifikoval a časově určil jednání účastnic, ze kterých lze dovodit
úmysl uzavřít (konkludentně) smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání,
nebo nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení, přičemž v této souvislosti
dovolací soud připomíná, že v takovém případě nepřichází v úvahu přiznání
smluvního úroku z prodlení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2019
JUDr. Jitka
Dýšková
předsedkyně senátu