26 Cdo 936/2017-123
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobkyně M. F., zastoupené JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se
sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalovanému I. S., zastoupenému JUDr.
Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 361/9, o
zrušení společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 11 C 50/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 20 Co 298/2016-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se domáhala zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu
bytu č. 6 o velikosti 3+1 ve druhém podlaží domu v P. (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“) a určení, že výlučným nájemcem bytu a členem družstva je
žalovaný.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 11 C 50/2015-58,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j.
20 Co 298/2016-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků před odvolacím soudem (výrok II.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky došlo
ke konkludentní dohodě o zrušení práva společného užívání (nájmu) sporného bytu
a společného členství v družstvu po rozvodu jejich manželství ve smyslu § 177
odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném
do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“). Nejpozději do tří let od zániku
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (od právní moci rozvodu jejich
manželství) se účastníci konkludentně dohodli na tom, že výlučným uživatelem
sporného bytu s příslušným členským podílem v družstvu bude žalovaný. Soudy pak
žalobu shledávají čistě účelovým pokusem žalobkyně získat majetkový prospěch ze
zamýšleného převodu sporného bytu, o jehož získání se zasloužil výlučně
žalovaný, resp. jeho rodiče, do vlastnictví jeho nájemce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které
Nejvyšší soud České republiky odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov.
čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm
neuplatnila (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod v
podobě výtek fakticky zpochybňujících správnost zjištěného skutkového stavu, z
něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, jestliže namítala, že
mezi ní a žalovaným nedošlo (ani konkludentně) k uzavření dohody o zrušení
práva společného užívání (nájmu) bytu a společného členství v družstvu.
Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy (dohody), a to i pomocí výkladu projevů
vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31.
10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004,
sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Poukazuje-li tedy dovolatelka na to, že ze
zjištěných okolností nelze dovodit, že účastníci projevili vůli uzavřít
konkludentně dohodu o zrušení práva společného užívání bytu a společného
členství v družstvu, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru
odvolacího soudu.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že konkludentní právní úkon (projev vůle
učiněný jinak než výslovně) je takový projev, který nemá znaky výslovného
projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke
všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle
jednajícího a jaký je obsah jeho vůle (Švestka, J., Dvořák, J., a kol.:
Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer, 5. vydání, díl I., s. 122). Z
ustanovení § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. pak vyplývalo, že rozvedení
manželé mohli zrušit právo společného užívání družstevního bytu dohodou, v
jejímž rámci se také dohodli na dalším užívání bytu a členství v družstvu.
Protože pro tuto dohodu nebyla v době do 31. 12. 1991 stanovena písemná forma,
mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z
ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák. před novelou (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2820/2007, nebo ze dne 17. 7. 2012,
sp. zn. 26 Cdo 4402/2011). S uvedenými závěry je rozsudek odvolacího soudu v
souladu.
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním
napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tudíž jakoby i jeho
nákladové výroky, nelze však opomenout, že tímto výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání
proti němu nelze opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. listopadu 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu