26 Cdo 26/2026-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a
soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CETIN
a.s., se sídlem v Praze 9 – Libni, Českomoravská 2510/19, IČO 04084063,
zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Washingtonova 1624/5, proti žalovaným 1) ELVONDRO INVEST s.r.o., se sídlem v
Praze 3 – Žižkově, Lupáčova 891/7, IČO 03224066, zastoupené Mgr. Ladislavem
Malečkem, advokátem se sídlem v Píšťanech 99, 2) Telecom Infrastructure
Partners Czech Republic, s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V celnici
1031/4, IČO 11976390, zastoupené Mgr. Janem Lehkým, advokátem se sídlem v Praze
1, Na příkopě 1096/19, o určení pronajímatele, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 3/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2025, č. j. 17 Co 344/2024-130,
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se proti dvěma žalovaným domáhá určení, že první žalovaná
je pronajímatelkou a nositelkou práv a povinností pronajímatele podle „nájemní
smlouvy ze dne 10. listopadu 2016 uzavřené mezi společností CETIN a.s., IČO:
04084063, se sídlem Českomoravská 2510/19, Libeň, 190 00 Praha 9 a společností
ELVONDRO INVEST s.r.o., IČO: 03224066, se sídlem Lupáčova 891/7, Žižkov, 130 00
Praha 3, jejímž předmětem je pronájem části budovy č.p. XY, která je součástí
pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního
úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY“ (dále též jen „nájemní
smlouva“).
2. K žalobě se jménem druhé žalované vyjádřil advokát Mgr. Jan Lehký
podáním ze dne 22. 4. 2024, které obsahovalo rovněž vzájemný návrh, aby
pronajímatelkou a nositelkou práv a povinností pronajímatele podle nájemní
smlouvy byla (naopak) určena právě druhá žalovaná (dále jen „vzájemný návrh“).
3. Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem pro
uznání ze dne 15. 10. 2024, č. j. 12 C 3/2024-82, vyhověl požadovanému určení
(výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), zastavil řízení o
vzájemném návrhu (výrok III) a rozhodl, že druhé žalované bude vrácen tam
specifikovaný přeplatek na zaplaceném soudním poplatku (výrok IV).
4. Vydání rozsudku pro uznání odůvodnil konstatováním, že žalované se na
výzvu podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), obsaženou v jeho usnesení ze dne 21.
3. 2024, č. j. 12 C 3/2024-47, nevyjádřily ve stanovené třicetidenní lhůtě k
věci samé, přestože byly poučeny, že jestliže tak bez vážného důvodu v dané
lhůtě neučiní, bude mít soud za to, že nárok, který je proti nim žalobou
uplatňován, uznávají, a rozhodne o věci rozsudkem pro uznání. K vyjádření ve
věci samé, které učinil advokát Mgr. Jan Lehký podáním ze dne 22. 4. 2024, v
němž se označil za zástupce druhé žalované, přitom nepřihlížel, neboť druhá
žalovaná přes výzvu soudu ani do dne vydání rozsudku pro uznání nedoložila
plnou moc opravňující daného advokáta k jejímu zastupování v řízení. Z téhož
důvodu (pro nedoložení průkazu zastoupení) pak zastavil podle § 104 odst. 2 o.
s. ř. řízení o (jejím jménem podaném) vzájemném návrhu.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 8.
2025, č. j. 17 Co 344/2024-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
rozsudek pro uznání se nevydává, o nákladech řízení se nerozhoduje, řízení o
vzájemném návrhu se nezastavuje a nerozhoduje se (ani) o tom, že druhé žalované
bude vrácen soudní poplatek.
6. S odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu
dospěl k závěru, že v dané věci nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku
pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. V době rozhodování
soudu prvního stupně totiž byla z obsahu spisu zřejmá připravenost druhé
žalované se aktivně účastnit řízení vyplývající především z vyjádření k žalobě
sepsaného advokátem Mgr. Janem Lehkým, které bylo nikoli jen povrchní a
formální, ale naopak věcně obsáhlé. Na tom v zásadě nic nemění, že spolu s ním
nebyla předložena plná moc opravňující jej k zastupování druhé žalované. Z
toho, že na výzvu soudu prvního stupně doručenou zmíněnému advokátu zaplatila
soudní poplatek za vzájemný návrh přímo druhá žalovaná, totiž bylo možné
usoudit minimálně na jejich vzájemnou interakci, proto i přes neodstranění
nedostatku průkazu zastoupení na první výzvu soudu (doručovanou Mgr. Janu
Lehkému společně s výzvou k zaplacení soudního poplatku) se jevilo vhodným, aby
soud prvního stupně přistoupil k opětovné výzvě k doložení průkazu zastoupení,
a to buď (alespoň) vůči Mgr. Janu Lehkému, nebo přímo vůči druhé žalované.
Poukázal rovněž na to, že v neprospěch vydání rozsudku pro uznání svědčila i
tvrzení obsažená již v žalobě vypovídající o aktivním jednání druhé žalované v
předmětné věci a v obdobných sporech, jichž se účastnila.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobkyně (dovolatelky) podle jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje (pouze) proti části výroku rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek
pro uznání se nevydává. I přes formální sdělení, že rozsudek odvolacího soudu
napadá „v celém rozsahu“, vůči zbylým částem jeho výroku totiž dovolatelka v
dovolání nijak neargumentuje. Brojí proti názoru odvolacího soudu, že
(jednorázová) výzva soudu prvního stupně k doložení plné moci dokládající
oprávnění Mgr. Lehkého zastupovat druhou žalovanou nebyla v daném případě
dostatečná. Důvody vymezenými v dovolání je přitom dovolací soud vázán (§ 242
odst. 1, 3 o. s. ř.).
8. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním
zpochybněnou otázku, zda v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání
rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., odvolací soud vyřešil v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. Podání někoho, kdo vystupuje jako zástupce účastníka, aniž by bylo
způsobem uvedeným v § 28 odst. 1 o. s. ř. prokázáno jeho oprávnění k
zastupování, nelze považovat za podání neoprávněné osoby. Není tu totiž
významné jen to, kdo podání učinil; podstatné je, zda sám hodlá vstoupit do
procesněprávního vztahu, nebo zda procesněprávní úkon činí za jiného (za
účastníka řízení) jako jeho zástupce. Učinila-li takováto osoba procesněprávní
úkon za jiného jako jeho zástupce, neuplatňuje v řízení sama (svým jménem)
procesní práva, ale jedná za zastoupeného. Nedostatek plné moci je pak
nedostatkem podmínky řízení, který lze – ve shodě s § 104 odst. 2 o. s. ř. –
odstranit. Opatřením soudu k odstranění tohoto nedostatku je zpravidla výzva
tomu, kdo vystupuje jako zmocněnec, popřípadě účastníku, aby ve stanovené lhůtě
předložil písemnou plnou moc, nebo aby k udělení plné moci došlo ústně do
protokolu; to platí jak v případě, že plná moc nebyla v řízení doložena vůbec,
tak v případě, že byla předložena s takovými nedostatky, pro které ji nelze
považovat za platnou. Plná moc je pak jen listinou osvědčující uzavření dohody
o plné moci; jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako
zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, tuto předloží dodatečně, je
tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony
učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96,
ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2324/98, či ze dne 27.11.2001, sp. zn. 29
Cdo 2352/2000, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod č. 36/1997, 40/2000
a 60/2002).
10. V posuzované věci soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 3. 2024,
č. j. 12 C 3/2024-47, vydaným podle § 114b odst. 1 o. s. ř., které bylo
doručeno první žalované dne 23. 3. 2024 a druhé žalované dne 22. 3. 2024,
vyzval žalované, aby se ve stanovené třicetidenní lhůtě od doručení usnesení
vyjádřily k žalobě; současně je poučil, že jestliže se bez vážného důvodu ve
věci samé písemně nevyjádří nebo ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod
jim v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti nim žalobou
uplatňován, uznávají, a v takovém případě rozhodne ve věci rozsudkem pro uznání
(dále jen „výzva soudu prvního stupně“).
11. V návaznosti na výzvu soudu prvního stupně bylo ve stanovené
třicetidenní lhůtě soudu doručeno dne 22. 4. 2024 podání Mgr. Jana Lehkého,
který se v něm označil za zástupce druhé žalované a jejím jménem se obsáhle
vyjádřil k žalobě a uplatnil vzájemný návrh. Plnou moc k jejímu zastupování
však nepřipojil a nedoložil ji ve stanovené lhůtě ani na výzvu soudu prvního
stupně obsaženou v jeho usnesení ze dne 9. 5. 2024, č. j. 12 C 3/2024-58.
Procesní plnou moc ze dne 1. 12. 2022 opravňující jej k zastupování druhé
žalované předložil soudu až při podání odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně (viz č. l. 90-98 spisu). Je-li ovšem nedostatek průkazu zastoupení
odstranitelným nedostatkem podmínky řízení, byl tím nedostatek zastoupení při
podání zmíněného vyjádření k žalobě zhojen a je nerozhodné, že se tak stalo až
v průběhu odvolacího řízení (k tomu srov. odůvodnění již zmíněného usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2324/98). Podání ze dne 22. 4. 2024 sepsané
Mgr. Janem Lehkým je tudíž třeba pokládat za včasné vyjádření k žalobě
přičitatelné druhé žalované, jež vzhledem k jeho obsahu bylo bez dalšího
způsobilé zabránit fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.
12. Odvolací soud se tedy v konečném důsledku od výše citované
judikatury neodchýlil, jestliže dovodil, že v projednávané věci nebyly splněny
podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., a nic na
tom nemění, že k tomu dospěl z jiných důvodů.
13. Namítá-li dovolatelka, že odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně
rozporné, tedy, jinak řečeno, nepřezkoumatelné, uplatňuje vady řízení, které
nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení může dovolací soud
přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o
sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237
o. s. ř.) nezakládají.
14. Přesto lze dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a
srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že
dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání
– na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
15. Spatřuje-li dovolatelka v odůvodnění napadeného rozsudku vnitřní
(logický) rozpor co do posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro uznání,
přehlíží, že ústavní soud opakovaně zdůraznil (srov. nález pléna ze dne 31. 5.
2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a
dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7.
2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne
13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), že je-li z chování účastníka, jenž jinak
není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se
žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a
odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád,
a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil v řadě
rozhodnutí také Nejvyšší soud (viz např. jeho rozsudky ze dne 17. 12. 2018, sp.
zn. 26 Cdo 2632/2018, nebo ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019).
16. Z uvedených právních závěrů, na které výslovně poukázal i odvolací
soud, přitom vyplývá, že samotné formální naplnění předpokladů, za nichž
nastává fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., nemusí vždy
(nutně) vést k vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Jen z
toho, že odvolací soud na jedné straně konstatoval, že v posuzované věci byly
formálně naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, a na straně druhé
s ohledem na okolnosti případu uzavřel, že – i přesto – soud prvního stupně
neměl rozsudek pro uznání vydat, tedy nelze bez dalšího dovozovat, že
odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporné.
17. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243 c odst. 1 o. s. ř.
18. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení
končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová
předsedkyně senátu