26 Cdo 2638/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky
Dýškové ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem Praha 1,
Dušní 866/22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se
sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem
Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti
žalovanému D. Č., P., zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem
Čelákovice, Vašátkova 176/2, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 37/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2013, č. j. 39 Co 219/2010-126, ve
znění usnesení ze dne 5. února 2013, č. j. 39 Co 219/2010-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2013, č. j. 39 Co
219/2010-126, ve znění usnesení ze dne 5. února 2013, č. j. 39 Co 219/2010-133,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. února 2010, č. j. 26 C
37/2009-55, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č.
j. 26 C 37/2009-55, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a
žalobci předat do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt – bytovou jednotku v
objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2486, 2487, 2488, 2489,
2490 a 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5,
2780/6, 2780/7, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 3025 pro
katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl
o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15.
12. 2010, č. j. 39 Co 219/2010-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze
dne 23. 8. 2012, č. j. 26 Cdo 3482/2011-106, citovaný rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, č. j. 39 Co
219/2010-126, ve znění usnesení ze dne 5. února 2013, č. j. 39 Co 219/2010-133,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil předmětný byt
vyklidit a žalobci předat do 6 měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej
potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů.
Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho závěru,
že „nájemní“ smlouva z 22. 3. 1994 (dále jen „Smlouva“) je absolutně neplatným
právním úkonem, neboť neobsahuje podstatnou náležitost nájemní smlouvy v podobě
určení výše nájemného (§ 663 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni jejího
uzavření); žalovaný tak užívá předmětný byt bez právního důvodu. S poukazem na
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009
(uveřejněné pod č. R 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl
k závěru, že s ohledem na věk žalovaného pro něj bude nejvhodnější poskytnutí
delší než zákonné lhůty k vyklizení. Konstatoval, že zamítnutí žaloby „pro
tentokrát“ by jeho postavení žádným způsobem nezlepšilo a žalobci by nebránilo
domáhat se vyklizení předmětného bytu znovu (R 6/2010), přičemž za přiměřenou
považoval lhůtu 6 měsíců, čímž nedojde k nadměrnému zvýhodnění žalovaného na
úkor žalobce. Neshledal důvod vázat vyklizovací povinnost žalovaného na
poskytnutí bytové náhrady, a to s ohledem na současnou relativně dobrou situaci
na trhu s byty jak v Praze, tak i mimo ni; „postavení žalovaného by žádným
způsobem neposílilo“ ani zajištění přístřeší, jako dočasného ubytování do doby,
než si opatří řádné bydlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 o.s.ř. a odůvodnil ji konstatováním, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně posoudil Smlouvu jako
neplatný právní úkon, a namítá, že při výkladu tohoto úkonu je potřeba vycházet
především z vůle jeho účastníků. Uvádí dále, že odvolací soud pochybil i tím,
že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (R 6/2010, rozhodnutí sp. zn. 26
Cdo 915/2011) nepodmínil za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jeho
vyklizovací povinnost zajištěním bytové náhrady, resp. žalobu nezamítl. Rovněž
namítá, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že užívá předmětný byt bez
právního důvodu, měla mu být přiznána bytová náhrada na základě § 3 odst. 1
obč. zák., neboť splňuje „kritéria“ vymezená judikaturou Nejvyššího soudu
odůvodňující takový postup. Přitom cituje z jeho rozhodnutí publikovaného pod
č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a poukazuje na to, že po dobu
cca 16-ti let žalobce jeho právo na bydlení v předmětném bytě nijak
nezpochybňoval a utvrzoval jej v tom, že mu byt bude převeden do vlastnictví. Byl proto v dobré víře, že mu svědčí platný právní titul k užívání předmětného
bytu, jenž užíval po značně dlouhou dobu, udržoval jej, zveleboval a investoval
do něj nemalé finanční prostředky. Vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k
uvedeným okolnostem mohl odvolací soud žalobu na vyklizení rovněž zamítnout, a
přitom poukazuje na to, že v předmětném bytě žije se svou rodinou a že
neplatnost Smlouvy nezpůsobil; vytýká mu, že se omezil toliko na zkoumání
existence titulu k užívání bytu, aniž se zabýval okolnostmi, za jakých jej
užíval, a otázkou, zda je spravedlivé, aby po tolika letech jeho užívání v
dobré víře byl nucen byt vyklidit. Odvolací soud taktéž nerespektoval závazný
právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011
(což mu bylo uloženo rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3482/2011-106). Odchýlení se od „tohoto názoru“ odůvodnil zejména věkem žalovaného (nar. 1970)
a dospěl k závěru, že pro něj bude nejvhodnější poskytnutí delší než zákonné
lhůty k vyklizení. S tímto názorem dovolatel vyjadřuje nesouhlas a namítá, že v
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 43/2009, „ve
kterém bylo rozhodnuto NS ČR právě citovaným rozsudkem sp. zn. 26 Cdo
915/2011“, vystupovala na straně žalované účastnice s ročníkem narození 1969. Je proto evidentní, že argumentace věkem není rozhodně přiléhavá, když
rozhodnutí se týká nejen jeho, ale celé rodiny, s níž předmětný byt užívá. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, namítl, že
dovolání nesplňuje formální náležitosti „dle novelizované právní úpravy“,
obsáhle vyvracel dovolací námitky žalovaného a navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.). Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud zastává názor, že dovolání je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť
směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno, a které závisí na
vyřešení otázky výkonu práva realizovaného žalobou na vyklizení předmětného
bytu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Námitky směřující proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti Smlouvy nejsou z
hlediska přípustnosti dovolání relevantní, neboť jde obsahově o námitky
skutkové (zjišťování obsahu vůle jejích účastníků), nikoliv právní (§ 241a
odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady z obsahu spisu nevyplynuly
(a nebyly ani namítány).
Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve věcech
vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem, ke sjednocení došlo
až přijetím (odvolacím soudem citovaného) stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009,
uveřejněného pod R 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na závěry v
něm vyslovené navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu z 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní
stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z
13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a z 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011
- ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud
usnesením z 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12).
Podle ustálené soudní praxe rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro
použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě,
že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v
jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného
ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální
poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení
bytu domáhá (srov. odůvodnění již citovaného usnesení Ústavního soudu České
republiky sp. zn. II. ÚS 3942/12). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty,
které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě
požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu)
dočasně odepřena. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy
izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně
opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu z 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo
974/2008 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní
soud České republiky odmítl usnesením ze 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/).
V poměrech projednávané věci především nelze přehlédnout, že odvolací soud v
rámci své úvahy při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. bez dalšího vyslovil názor,
„jak promítnout rozpor s dobrými mravy na straně žalující do „zásadně
vyhovujícího rozhodnutí“, avšak z odůvodnění jeho rozsudku se již nikterak
nepodává, na jakých relevantních okolnostech tento svůj závěr založil.
Ve vztahu k žalovanému pak odvolací soud při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák.
vyslovil názor, že případné zamítnutí žaloby, resp. vázání vyklizovací
povinnosti žalovaného na zajištění bytové náhrady by jeho postavení „žádným
zásadním způsobem nezlepšilo“. Přehlédl však, že zjevným zájmem žalovaného je v
souzené věci nikoli „zlepšení“ jeho stávajícího postavení, nýbrž zájem na tom,
aby nadále mohl svoji bytovou potřebu uspokojovat v předmětném bytě. Odvolací
soud navíc tuto úvahu učinil bez jakékoli spojitosti s konkrétními (zjištěnými)
okolnostmi daného případu, z čehož vyplývá, že tak vlastně v konečném důsledku
s obecnou platností vyloučil možnost zamítnutí vyklizovací žaloby pro rozpor s
dobrými mravy. Veden posléze uvedenou zjevně nesprávnou úvahou, nezabýval se
již odvolací soud okolnostmi na straně žalovaného významnými pro posouzení věci
z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák, jež vyšly přinejmenším v řízení najevo (že
žalobce převzal v roce 1994 od žalovaného zálohu ve výši předpokládané ceny
bytu /590.128,- Kč/, předal mu předmětný byt do užívání, s prostředky
disponoval po celou dobu, aniž by splnil svou opakovaně deklarovanou smluvní
povinnost /uzavřít smlouvu o převodu předmětného bytu do vlastnictví
žalovaného/ a že žalovaný měl za to, že do doby vložení jeho vlastnického práva
do katastru nemovitostí má právo předmětný byt užívat, což žalobce
nezpochybňoval/). V této souvislosti lze rovněž připomenout, že dovolací soud
již ve svém zrušujícím rozsudku z 23. 8. 2012, č. j. 26 Cdo 3482/2011-106,
konstatoval, že odvolací soud, veden nesprávným právním názorem, se (ve svém v
pořadí prvním rozsudku) nezabýval posouzením věci z hlediska ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. a námitkami, jež v tomto směru vznášel žalovaný (a to i v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně).
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) a tudíž není správný. Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř. ). Protože důvody, pro něž bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo
zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne
soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince
2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu