USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce města Rokycany, se sídlem v Rokycanech, Masarykovo náměstí 1, IČO 00259047, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy 177, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, o zaplacení částky 262 542,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 252/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2023, č. j. 11 Co 120/2023-321, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 262 542,50 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Žalobu odůvodnil tvrzením, že uvedenou částku vynaložil na nezbytné zabezpečovací práce na stavbě „chodníkové rampy“ (dále jen „rampa“), jež je součástí domu spravovaného žalovaným společenstvím (dále též jen „dům“ a „Společenství“), a uhradil ji stavebnímu podnikateli, kterého určil k jejich provedení poté, co tyto práce neprovedlo přes rozhodnutí příslušného stavebního úřadu Společenství. Okresní soud v Rokycanech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 6 C 252/2018-294, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost (do tří dnů od právní moci rozsudku) zaplatit žalobci částku 262 542,50 Kč s tam
uvedeným úrokem z prodlení (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II, III a IV). K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 11 Co 120/2023-321, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že uplatněný nárok lze podřadit pod ustanovení o bezdůvodném obohacení a že žalovaný je v daném sporu pasivně věcně legitimován, neboť bylo jeho povinností zajistit při správě domu nutnou opravu rampy tvořící jeho součást, kterou za něj zabezpečil a náklady na ni uhradil stavebnímu podnikateli žalobce.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost. Námitkou, že odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů „není přesvědčivé“, dovolatel patrně mínil uplatnit tzv. jinou vadu řízení. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Přitom samotná „nepřesvědčivost“ odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (příp. soudu prvního stupně), i kdyby byla dána, nemůže být tzv. jinou vadou řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2450/2010). Dovolatel zpochybňoval správnost závěru odvolacího soudu, že rampa tvoří součást domu, jenž má ve správě podle § 1189 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ve vztahu k této otázce ale řádně nevylíčil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. Spatřoval-li přípustnost dovolání v této části v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, byl povinen v dovolání vymezit, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle jeho mínění) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Tomuto požadavku však nevyhověl (judikatura uvedená v dovolání se vztahuje výhradně k další dovoláním zpochybněné otázce jeho pasivní věcné legitimace v daném sporu). Pouhá citace (části) textu § 237 o. s. ř., ani samotná kritika právního posouzení věci, nadto alespoň zčásti vedená v rovině polemiky se zjištěným skutkovým stavem, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Dovolání je tudíž v této části vadné a závěr odvolacího soudu, že rampa tvoří součást domu spravovaného žalovaným Společenstvím, obstojí už proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu.
Dovolatel dále také namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku jeho pasivní věcné legitimace v daném sporu.
Měl přitom za to, že při řešení této otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010, ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2011 (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 24/14), ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 728/2012, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2467/2015. V nich se dovolací soud zabýval určením povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení u stavby postavené na cizím pozemku a investic do cizího majetku bez právního důvodu a dovodil, že v těchto případech se bezdůvodně obohacují vlastníci jednotek (a nikoli společenství).
Uvedená judikatura však na posuzovaný případ nedopadá, neboť nejde o plnění poskytnuté bez právního důvodu, ale o poskytnutí plnění, které měl po právu plnit dovolatel. Podle ustálené judikatury v případě plnění za jiného, co po právu měl plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.), nejde o plnění bez právního důvodu. Bezdůvodné obohacení zde vzniká tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a současně jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo.
Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (by měl) po právu plnit sám, přičemž mezi tím, kdo plnil, a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že plní za jiného. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není (a jedná tedy „v omylu“), jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, uveřejněný pod č. 21/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm citovanou judikaturu). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5330/2008, přijal a odůvodnil názor, že povinností společenství vlastníků jednotek je i obstarání nutných oprav společných částí domu (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2467/2015, na něž poukázal i dovolatel v dovolání). Ačkoli uvedený právní názor formuloval již za účinnosti předchozí právní úpravy, tedy ještě v době, kdy byl pojem „správa domu“ definován v § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31.
12. 2013, je i nadále použitelný, neboť současná právní úprava (§ 1189 o. z. a nařízení vlády č. 366/2013 Sb.) vymezuje daný pojem (resp. nyní pojem „správa domu a pozemku“) přinejmenším stejně široce jako ta dosavadní (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 379/2019, uveřejněný pod č. 70/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který přiléhavě zmínil již odvolací soud v napadeném rozhodnutí).
Podle skutkových zjištění zadal žalobce v roce 2015 určenému stavebnímu podnikateli provést na rampě, která tvoří společnou část domu spravovaného Společenstvím (§ 1189 o. z.), zabezpečovací práce, jimiž sledoval zajistit její nezbytnou bezpečnost za situace, kdy objekt byl v daném okamžiku již v havarijním stavu (a ohrožoval tak zdraví a životy osob). Ve smyslu shora citované judikatury šlo tedy v tomto případě o nutné opravy společných částí domu, jejichž obstarání bylo povinností Společenství.
Společenství však tuto svoji povinnost nesplnilo, proto v zájmu odvrácení nebezpečí hrozícího právem chráněným statkům (zdraví a životům osob) zajistil opravu rampy žalobce (město, na jehož území se dům nachází), který tak učinil s vědomím, že k tomu sám nemá právní povinnost a že k plnění přistoupil právě za Společenství, o němž byl přesvědčen, že má předmětnou opravu po právu zabezpečit. Jestliže za tohoto stavu dospěl odvolací soud k závěru, že Společenství je z titulu bezdůvodného obohacení v dané věci pasivně legitimováno k zaplacení žalované částky, kterou vynaložil žalobce na zmíněnou (nezbytnou) opravu rampy, vyřešil rozhodnou hmotněprávní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.