26 Cdo 2804/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v
právní věci žalobkyně Z. Z., zastoupené JUDr. Zorou Antonyovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 95/97, proti žalovanému M. S.,
zastoupenému JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Děčíně I,
Masarykovo náměstí 3/3, o uložení povinnosti učinit prohlášení vlastníka,
vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 91/2008,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
10. února 2012, č. j. 12 Co 580/2010-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2012, č. j. 12 Co
580/2010-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 2. 2012, č. j. 12 Co 580/2010-85, změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně (soud
prvního stupně) ze dne 23. 3. 2010, č. j. 13 C 91/2008-50, tak, že uložil
žalovanému vyhotovit prohlášení vlastníka budovy čp. na pozemku parcelní číslo
71 zapsané na listu vlastnictví 1596 pro katastrální území D. u Katastrálního
úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Děčín, o vymezení bytových
jednotek mající náležitosti podle § 5 zákona č. 72/1994 Sb. s vymezením bytu č. 3 o velikosti 1+3 užívaného žalobkyní (dále jen „předmětný byt“, „budova“,
popř. „dům“) a podat návrh na vklad tohoto prohlášení vlastníka budovy do
katastru nemovitostí, které je povinen doložit listinami dle § 5 odst. 4 zákona
č. 72/1994 Sb., a to vše ve lhůtě 2 měsíců od právní moci rozsudku, současně
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaný jako budoucí prodávající a
žalobkyně jako budoucí kupující uzavřeli dne 4. 11. 1997 smlouvu o budoucí
smlouvě o koupi a prodeji bytové jednotky (dále jen „Smlouva o smlouvě
budoucí“), jejímž předmětem bude bytová jednotka č. 3 v předmětné budově, jejíž
nájemkyní byla v té době žalobkyně, a vlastníkem budovy bylo město Děčín, za
kupní cenu 250.000,- Kč, a dohodli se, že kupní smlouvu uzavřou do dvanácti
měsíců od okamžiku, kdy se žalovaný stane vlastníkem domu, a že nedojde-li k
uzavření smlouvy, mohou se u soudu domáhat nahrazení projevu vůle. Žalovaný se
zavázal (bod VI.) „podat na katastru nemovitostí příslušné návrhy a podniknout
všechny kroky nezbytné k tomu, aby mohlo dojít k prodeji bytové jednotky podle
této smlouvy ve lhůtě stanovené touto smlouvou“, a dohodli se, že neučiní-li
tak, může se žalobkyně domáhat, aby mu splnění těchto povinností bylo uloženo
soudním rozhodnutím. Dále zjistil, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2002, č. j. 13 C 162/1999-21, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne
4. 9. 2002, č. j. 36 Co 283/2002-44, uložil žalovanému do patnácti dnů od
právní moci rozsudku povinnost uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu o prodeji
předmětného bytu za kupní cenu 250.000,- Kč (výrok rozsudku neobsahoval text
této smlouvy), že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, č. j. 26 Co 496/2007-39 (jímž změnil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2007, č. j. 24 E 1/2007-26), byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
uložením pokuty k vymožení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, neboť soud dospěl
k závěru, že ve věcech nahrazení projevu vůle musí rozsudek ve svém výroku
obsahovat text smlouvy, která má být uzavřena, neboť rozsudek sám již
požadované prohlášení vůle nahrazuje, a proto žádný výkon rozhodnutí nepřipadá
v úvahu. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 11. 2008, č. j. 30 Co
293/2007-66, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2007,
č. j. 20 C 184/2006-28, pak byla žalobkyni uložena povinnost předmětný byt
vyklidit. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že na povinnost učinit
prohlášení se nevztahuje § 50a zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť jde o jednostranný
právní úkon, nikoliv o dohodu účastníků, právo žalobkyně proto nelze vázat ani
na dobu 12 měsíců sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí. Zdůraznil, že
platnost smlouvy o smlouvě budoucí posoudil jako předběžnou otázku již soud v
rozsudku, kterým žalovanému uložil povinnost uzavřít kupní smlouvu (tedy splnit
svůj závazek ze Smlouvy o smlouvě budoucí), a protože rozsudek nabyl právní
moci, je povinen z tohoto závěru vycházet i v tomto řízení. Měl za to, že
žalobkyni vzniklo ze Smlouvy o smlouvě budoucí právo na uzavření smlouvy o
převodu bytové jednotky, a žalovaný měl povinnost učinit všechny nezbytné úkony
potřebné k uzavření smlouvy, tedy i učinit prohlášení vlastníka podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen
„zákon o vlastnictví bytů“). Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1068/2000, v němž byla řešena obdobná věc, byť v této
věci vzniklo právo na uzavření smlouvy ze zákona, zatímco žalobkyni vzniklo
právo ze smlouvy. Uložil proto žalovanému povinnost vyhotovit prohlášení
vlastníka budovy podle zákona o vlastnictví bytů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že v řízení bylo prokázáno, že se žalobkyně ve vykonávacím řízení
neúspěšně domáhala (pro vadnost exekučního titulu) splnění povinnosti uzavřít
kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky, jenž mu byla uložena rozsudkem soudu
prvního stupně, přesto z něj odvolací soud vycházel, jakoby žádné vady neměl a
žalobkyně se na jeho základě mohla domoci svého práva na uzavření kupní smlouvy
o prodeji předmětného bytu. Nevykonatelnost tohoto rozsudku však nemůže být
„napravena“ prohlášením vlastníka budovy, neboť jen na jeho základě nemůže
žalobkyně vymáhat své právo na uzavření kupní smlouvy. Vytýkal odvolacímu
soudu, že k označení předmětného bytu doplnil slova „užívaný žalobkyní“, ač to
neodpovídalo skutkovým zjištěním, zdůraznil, že žalobkyni soud uložil předmětný
vyklidit a v době vydání napadeného rozsudku již svou povinnost splnila a byt
neužívala. Zdůraznil, že žalobkyně se měla domáhat určení povinnosti vyhotovit
prohlášení vlastníka budovy současně s žalobou o nahrazení projevu vůle
žalovaného k uzavření kupní smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího
soudu. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud v
souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného
rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy,
z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny či změněny
zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z
obsahu spisu. Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu o platnosti Smlouvy o
smlouvě budoucí, který odůvodnil vázaností rozsudkem vydaným v řízení u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 13 C 162/1999, kterým mu soud uložil uzavřít kupní
smlouvu o prodeji předmětného bytu, a v němž tuto otázku řešil jako předběžnou. Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř., upravujících závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených), při
posouzení významu prejudiciélní otázky vyřešené v jiném, svým předmětem
souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých
rozhodnutí (srovnej např. rozsudek ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000,
uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20
Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném
řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy
o otázku, která byla předmětem sporu. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel
soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení
závazné. Posoudil-li soud jako předběžnou otázku platnost Smlouvy o smlouvě budoucí v
řízení o nahrazení projevu vůle vedeném mezi týmiž účastníky, které sice bylo
skončeno rozsudkem, jenž nabyl právní moci, ale návrh na nařízení výkonu tohoto
rozsudku byl pravomocně zamítnut, neboť měl vady, pro něž nejde vykonat (§ 261a
o. s. ř.), nemůže být pro soud v tomto řízení řešení uvedené prejudiciálních
otázky závazné. Důsledkem skutečnosti, že soud v řízení vedeném pod sp. zn. 13
C 162/1999 pominul, že samotný byt nemůže být předmětem převodu vlastnického
práva podle ustanovení občanského zákoníku, ale že platná právní úprava
umožňuje smluvní převod pouze podle režimu zákona o vlastnictví bytů, a že
proto smlouva o smlouvě budoucí, jehož předmětem má být prodej „bytu“ (bytové
jednotky) musí obsahovat obligatorní náležitosti požadované pro převod
vlastnictví zákonem o vlastnictví bytů (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002, ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo
466/2012, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010 /ústavní stížnost
podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3230/2012/), je i nevykonatelnost jeho rozsudku. Aby mohl
být nahrazen projev vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy, k níž se měl
zavázat ve Smlouvě o smlouvě budoucí, musel by výrok rozsudku obsahovat znění
kupní smlouvy včetně řádného označení předmětu smlouvy – bytové jednotky v
souladu se zákonem o vlastnictví bytů.
Neurčil-li však vlastník budovy
(žalovaný) svým prohlášením podle § 4 bytové jednotky a společné části domu,
nemohla být bytová jednotka ve smlouvě řádně označena a smlouva o převodu
vlastnictví proto nemohla být uzavřena. Závazek převést vlastnictví k bytové jednotce ve smlouvě o budoucí kupní
smlouvě musí odpovídat požadavkům zákona o vlastnictví bytů. Obligatorní
(podstatné) náležitosti smlouvy o převodu bytové jednotky, tj. takové, o
kterých musí být dosaženo dohody již v rámci smlouvy o smlouvě budoucí,
vyjmenovává ustanovení § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Bez dohody o nich
by nemohla být uzavřena platná smlouva o převodu bytové jednotky, a tedy ani
platná smlouva o budoucí převodní smlouvě. Důvodná je i další námitka dovolatele zpochybňující správnost závěru odvolacího
soudu o právu žalobkyně domáhat se uložení povinnosti žalovaného učinit
prohlášení vlastníka i po uplynutí lhůty stanovené v § 50a obč. zák. a ve
Smlouvě o smlouvě budoucí k podání žaloby o nahrazení projevu vůle u soudu. Jestliže povinnost žalovaného učinit prohlášení vlastníka podle zákona o
vlastnictví bytů měla vyplývat jen ze Smlouvy o smlouvě budoucí (ze zákona mu
taková povinnost nevyplývala – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2623/2003, ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS
133/04), a tento závazek byl spjat se závazkem ze Smlouvy o smlouvě budoucí
uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky, pak po uplynutí lhůty, v níž se
mohla žalobkyně domáhat splnění závazku uzavřít smlouvu (§ 50a obč. zák.), se
nemůže ani domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost učinit prohlášení
vlastníka podle zákona o vlastnictví bytů, i kdyby Smlouva o smlouvě budoucí
byla platná. Protože napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek
správný, dovolací soud ho podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2014
JUDr. Pavlína
Brzobohatá
předsedkyně senátu