26 Cdo 2833/2025-834
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. B., zastoupené Mgr. Ondřejem Soukupem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Raisova 783/15, proti žalovanému V. J., zastoupenému JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, o zaplacení částky 186 166,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 29 C 468/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 14 Co 574/2024-791, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 030 Kč k rukám Mgr. Ondřeje Soukupa, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Raisova 783/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala zaplacení částky 361 357,87 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) z titulu úhrady investic, které na základě dohody s žalovaným vložila do bytu, jejž si od něj pronajala v roce 2020 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a které spočívaly mimo jiné v tom, že v něm zbuduje kuchyňskou linku, včetně kuchyňských spotřebičů.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 5. 2024, č. j. 29 C 468/2022-738, uložil žalovanému povinnost (do tří dnů od právní moci rozsudku) zaplatit žalobkyni částku 232 066,87 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení (dalších) částek
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 14 Co 574/2024-791, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I tak, že zamítl žalobu (i) ohledně zaplacení částky 45 900 Kč s příslušenstvím; jinak ho v tomto výroku potvrdil – dále jen „potvrzující výrok“ (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
4. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
5. Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
6. Podle judikatury Ústavního soudu může být přípustné dovolání i pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Dovolatel je však i v takovém případě povinen řádně vymezit právní otázku a vyjádřit její vztah k judikatuře Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Sama o sobě námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19, či ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
7. Shora uvedeným požadavkům dovolatel nedostál. Namítá porušení práva na spravedlivý proces: - „při právním posouzení otázky uhrazení nájmů žalobkyní za měsíc květen a červen 2021, kdy je otázkou, zda jako důkaz můžou sloužit vlastní rukou psané poznámky účastníka řízení (v tomto případě žalobkyně), kterými si sám sobě dlužník stvrzuje, že dluh uhradil; - při hodnocení důkazů – výpovědí svědků, kdy soudy označily jednu skupinu svědků bez řádného odůvodnění za konzistentní (svědkyně F. a H. jako nejbližší příbuzní žalobkyně) a druhou skupinu svědků bez dalšího za méně konzistentní (svědkyně R. a svědek R. jako nejbližší příbuzní žalovaného); - v případě poučovací povinnosti žalobkyně – viz placení nájmu za květen a červen 2021 na nepřípustném připuštění důkazů po koncentraci řízení – viz výše – kalendář s poznámkami žalobkyně, naproti tomu nepřipuštění důkazu navrženého žalovaným – ohlášení stavebnímu úřadu o dokončení stavby – k vyvrácení části tvrzení svědka M. o době způsobilosti bytu k užívání; - nepřipuštění zvukových záznamů rozhovorů, včetně telefonních, předložených k důkazu žalovaným (a to ani těch, co byly vyvolány žalobkyní – viz rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 52/2005); - hodnocení věrohodnosti výpovědí žalobkyně a žalovaného v neprospěch žalovaného s ohledem na vyjadřovací schopnosti obou účastníků, a to nad rámec tvrzení žalobkyně (která na rozdíl od soudu nevyslovila žádnou pochybnost o tom, že by se žalovaný vyjadřoval nesrozumitelně, naopak tvrdila, jak vše bylo ujednáno zcela zřetelně, jasně a srozumitelně).“ Ani u jedné z naznačených otázek však dovolatel nevyjádřil její vztah k judikatuře Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu a tento údaj nelze dovodit ani z obsahu dovolání.
8. Lze jen dodat, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 52/2005, je v uvedené souvislosti nepřípadný, neboť dovolací soud se v něm zabýval otázkou, zda zvukový záznam pořízený bez souhlasu (vědomí) nahrávané osoby představuje zásah do jejích osobnostních práv zakládající občanskoprávní (tj. hmotněprávní) odpovědnost původce zásahu, a nikoli tím, zda takový zvukový záznam lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení.
9. Dovolatel namítá, že nemohlo dojít k uzavření platného závazkového vztahu „na základě tvrzení uvedených žalobkyní“, a vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil jeho návrh na započtení dlužného nájemného z bytu za období od 1. 10. 2021, jestliže mu upřel účinky „za použití korektivu dobrých mravů“, neformuluje ale žádné právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, ani neuvádí, které kritérium přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje ve vztahu k uvedeným námitkám za splněné.
10. Dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění obou soudů a nesouhlasí s jejich způsobem hodnocení důkazů, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přitom skutková zjištění mají oporu v obsahu spisu a samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
11. K případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
12. Dovolání je tak v těchto částech vadné (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).
13. Dovolatel zpochybňuje také závěr obou soudů, že kuchyňská linka, včetně vestavných spotřebičů, se montáží do bytu stala jeho součástí (resp. součástí dovolatelova pozemku, jehož součástí je dům, v němž se byt nachází). Tento závěr ale soud prvního stupně přijal pouze pro případ, že by nebyla prokázána existence dohody účastníků o investicích do předmětného bytu, a že by proto bylo třeba posuzovat uplatněný nárok žalobkyně na úhradu investice vynaložené na pořízení kuchyňské linky a spotřebičů podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Takový případ však v posuzované věci nenastal. Soud prvního stupně totiž vzal zmíněnou dohodu účastníků za prokázanou a návazně uložil dovolateli povinnost k uhrazení nákladů vynaložených žalobkyní na zbudovaní kuchyňské linky v bytě jako povinnost k plnění opírající se o jejich smluvní ujednání (nikoli o ustanovení o bezdůvodném obohacení). Přitom z hlediska prokázaného obsahu dohody účastníků o investicích žalobkyně do předmětného bytu nebylo předpokladem vzniku povinnosti dovolatele k uhrazení uvedených nákladů, aby se kuchyňská linka, včetně vestavných spotřebičů, zbudovaná v bytě stala jeho součástí (k tomu viz body 123-125 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
14. Odvolací soud pak shledal právní posouzení věci soudem prvního stupně správným, přičemž výslovně zdůraznil, že nepochybil, posoudil-li žalobou uplatněný nárok právě jako plnění ze smlouvy (viz body 38 a 39 odůvodnění napadeného rozsudku). Byť se tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zabýval i otázkou, zda se kuchyňská linka, včetně vestavných spotřebičů, stala montáží do bytu jeho součástí, jeho úvahy v tomto směru lze chápat pouze jako argumenty podpůrné (argumenty „navíc“), na nichž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá. 15. Nespočívá-li ovšem napadené rozhodnutí na posouzení dané otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 16. Pro úplnost lze dodat, že při řešení uvedené otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4605/2017, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1501/2020, a tam citovanou judikaturu). 17. Odvolací soud se vypořádal se všemi individuálními okolnostmi případu, zejména pak s tím, že sporná kuchyňská linka byla zhotovena na míru a přizpůsobena konkrétní místnosti, ve které je umístěna. Vysvětlil, že její demontáž (oddělení) by vedla k újmě na hodnotě bytu (resp. pozemku, jehož součástí je dům, v němž se byt nachází) jako věci hlavní, projevující se funkčním i estetickým znehodnocením jedné z jeho místností (kuchyně) s nepochybným dopadem též na cenu bytu na trhu s nájemním bydlením; i to je důvodem pro posouzení kuchyňské linky, včetně vestavných spotřebičů, jimiž je vybavena, jako součásti bytu (k obsahově shodnému závěru dospěl v obdobných skutkových poměrech Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1058/2025). Vzal tedy do úvahy všechna zákonná kritéria (že posuzovaný objekt podle jeho povahy k bytu patří a nemůže být oddělen, aniž by byl byt znehodnocen) a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená ani nedostatečně odůvodněná. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v závěru o povaze kuchyňské linky, včetně vestavných spotřebičů, jako součásti dovolatelovy nemovité věci (§ 505 o. z.) výrazem standardní soudní praxe. 18. Ani v usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4311/2016, na které poukazuje dovolatel, Nejvyšší soud nevyslovil právní názor, že kuchyňská linka je vždy samostatnou věcí v právním smyslu (předmětem vlastnického práva). Z uvedeného rozhodnutí dokonce ani neplyne, že by posouzení kuchyňské linky jako součásti nemovité věci mělo být pouze výjimkou. Naopak se z něj podává, že podle okolností případu může být kuchyňská linka jak samostatnou věcí, tak i součástí domu nebo bytu. Nepřípadný je i odkaz dovolatele na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 10. 1983, sp. zn. 14 C 224/81, publikované pod č. 33/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť tam šlo o výklad zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům. Ustanovení § 322 o. s. ř. se pak týká kuchyňské linky jen v případě, že je s ohledem na individuální okolnosti případu samostatnou movitou věcí, nikoliv součástí věci nemovité (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1058/2025). 19. Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává i do výroků II a III napadeného rozsudku, tedy do výroků o nákladech řízení. Zastává však [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti takovým výrokům by ani nebylo (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 12. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu