U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce Bytového družstva Pod vilami 3, se sídlem v Praze 4, Pod
vilami 854/3, IČO 61463710, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalované UNICA TECHNOLOGIES akciová
společnost, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 803/82, IČO 41695381, zastoupené
Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení
vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C
18/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
února 2016, č. j. 25 Co 6/2016-272, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8,
Pobřežní 370/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek
(druhý v pořadí) Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 10. 2015, č. j. 7 C
18/2011-245, jímž zamítl žalobu o určení vlastnictví spoluvlastnického podílu k
tam specifikované nemovitosti a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku
(ne)platnosti smlouvy o výstavbě uzavřené dne 24. 6. 2005 i otázku promlčení
práva na odstoupení od této smlouvy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že
právní jednání je neurčité (a tedy neplatné), je-li vyjádřený projev vůle sice
po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný je jeho věcný obsah,
přičemž tuto neurčitost nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových
pravidel (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str.
372; ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem
27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20
Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Při výkladu obsahu smlouvy je nutné přihlédnout i k vůli stran v
okamžiku uzavírání smlouvy; takto provedená interpretace však nesmí být v
rozporu s gramatickým vyjádřením obsahu. Je-li právní jednání učiněno v písemné
formě, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na které je zaznamenáno,
nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou
jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Přednost má
přitom výklad upřednostňující platnost smlouvy, neboť opačný závěr by byl v
rozporu s principy právního státu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 14.
4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu).
Závěr odvolacího soudu o dostatečně určitém vymezení prostor v bytovém domě,
které nebyly v době uzavření smlouvy o výstavbě vymezeny prohlášením vlastníka
budovy, za použití obecně používaných pojmů „půda“ a „prádelna“, respektuje
výkladová pravidla vyplývající z ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a
zásady pro výklad právních úkonů formulovaných ve výše citovaných rozhodnutích
Nejvyššího a Ústavního soudu.
Obstojí i závěr odvolacího soudu, že dovolatel odstoupil od smlouvy o výstavbě
až po uplynutí promlčecí doby. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 633/2003) je
právo odstoupit od smlouvy právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné
promlčecí době (§ 101 obč. zák.); počátek běhu této doby je dán okamžikem, kdy
věřitel mohl právo na odstoupení od smlouvy uplatnit poprvé. Podle § 517 odst.
1 obč. zák. je možné od smlouvy v případě prodlení dlužníka odstoupit poté, co
byla dlužníkovi poskytnuta přiměřená dodatečná lhůta ke splnění jeho
povinnosti; věřitel není povinen dlužníka o splnění dluhu upomínat, či mu
sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006). Závěr odvolacího soudu, který
(stejně jako soud prvního stupně) s ohledem na konkrétní okolnosti v této věci
považoval – za situace, kdy dovolatel dodatečnou lhůtu ke splnění povinnosti
nikdy výslovně nestanovil – za přiměřenou dodatečnou lhůtu ke splnění
povinností žalované 9 měsíců, není zjevně nepřiměřený.
Protože dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř., přípustné, Nejvyšší soud
ho podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu