26 Cdo 2962/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobce Ing. K. Š., zastoupeného Mgr. Karlem Hostašem, advokátem se
sídlem Plzeň, Máchova 29, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Kasejovice –
Smolivec v likvidaci, se sídlem Kasejovice, IČO 00669474, o zaplacení částky
600.664,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn.
5 C 23/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 11. října 2001, č. j. 12 Co 570/2001-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 10. 2001, č. j. 12 Co
570/2001-57, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih (soudu prvního
stupně) ze dne 29. 5. 2001, č. j. 5 C 23/2001-37, kterým byla žalovanému
uložena povinnost zaplatit žalobci částku 600.664,- Kč a úroky z prodlení ve
výši 16% z částky 1.251.384,30 Kč od 13. 3. 2001 do zaplacení a rozhodnuto o
nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. října 2001 po
řízení provedeném podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po
novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., dovolací soud dovolání projednal a
rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po
novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., (dále jen „o. s. ř.“) tj. ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (srov. čl. II. bod 3 zákona č. 59/2005 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací
rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li
zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je
zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení
– vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní
pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Dovolatel výslovně uplatňuje toliko dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), dle obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) však ve skutečnosti směřují jeho námitky též proti nesprávně
(neúplně) zjištěnému skutkovému stavu ohledně skutkového předpokladu
provozování zemědělské výroby. Dovolatel tak přehlíží, že skutkový základ sporu
se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§
241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti
skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Dovolací soud se nezabýval námitkami obsaženými v odvolání, na něž dovolatel v
této souvislosti odkázal, neboť podání předcházející vydání (vyhlášení)
napadeného rozhodnutí z povahy věci nemůže reagovat na závěry, na nichž
následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace
názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat
na dřívější podání by nejen odporovala ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale
i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 210 odst. 1
o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008). Dovolací námitky týkající se výroku napadeného rozsudku naplňují dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění
tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li
otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních
názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní
judikatura 7/2004, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález
Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). V souzené věci však uvedené
námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly a proto jejich
prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolatel pak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o splatnosti nároku na
vypořádání majetkového podílu z transformace, a tím i jeho závěr o vzniku
povinnosti platit úroky z prodlení. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by
proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Protože se však odvolací
soud od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, nelze – vzhledem k ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. – přisoudit rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní
význam.
Dovolatel v této souvislosti argumentuje právním názorem vyjádřeným v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 700/2000. Ten však
byl následně v judikatuře dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 356/2005, uveřejněné pod č. 172 v
časopise Soudní judikatura 11/2005, a ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo
2144/2011) překonán názorem, podle něhož pohledávka na majetkovém podílu je
splatná uplynutím sedmileté lhůty ode dne schválení transformačního projektu;
uvedené lze vztáhnout i na devadesátidenní lhůtu, jež běžela v souzené věci. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti, neshledá-li jej důvodným, Nejvyšší soud v
souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o
skutečnost, že žalobci (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady,
na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo
odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu