26 Cdo 30/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně V. Š., zastoupené advokátkou , proti žalovanému J.
P., , zastoupenému advokátem , o určení, že povinnost k vyklizení bytu není
vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 23 C 240/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2006, č. j. 22 Co
1002/2006-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 23. ledna 2006, č. j. 23 C 240/2005-57, zamítl žalobu, aby
„rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 1999, č.
j. 9 C 61/97-59, byl změněn ve výroku III. tak, že žalovaný je povinen vyklidit
družstevní byt , sestávající ze třech pokojů, kuchyně a příslušenství, ve
třetím podlaží domu čp. ve L. ulici v Č. B. (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“), do 3 dnů od právní moci rozsudku a že nemá právo na zajištění bytové
náhrady v jakékoliv formě“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 22 Co 1002/2006-91, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 10. listopadu 1999, č. j. 9 C 61/97-59, bylo zrušeno právo společného nájmu
účastníků k předmětnému bytu, dále bylo rozhodnuto, že tento byt bude nadále
užívat jako nájemkyně a členka družstva žalobkyně a žalovanému byla uložena
povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od
zajištění náhradního bytu. Dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. června 2004, č. j. 10 C 78/99-116, bylo vypořádáno
tehdejší bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a to mimo jiné tak, že z
obvyklé ceny členských práv a povinností účastníků v (bytovém) družstvu v
částce 700.000,- Kč byla odečtena částka 450.000,- Kč, kterou bude muset
žalobkyně vynaložit na pořízení náhradního bytu pro žalovaného, přičemž při
stanovení peněžní částky, kterou měla žalobkyně zaplatit žalovanému na
vyrovnání podílu, pak soud v tomto ohledu vycházel pouze z částky 250.000,- Kč
(tedy jakoby cena členských práv a povinností činila pouze 250.000,- Kč). Vzal
také za prokázáno, že ačkoliv žalovaný má stále trvalé bydliště na adrese
předmětného bytu, bydlí již řadu let se svou nynější manželkou na adrese H. ,
N., tj. v nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví jeho současné manželky.
K námitce žalobkyně, že právo na bydlení svědčící žalovanému se promlčelo,
odvolací soud uvedl, že „stejně jako nemůže dojít k promlčení užívacího práva,
resp. práva nájmu, nemůže se bez dalšího promlčet ani právo na bydlení“. Dále
odvolací soud dovodil, že podle § 80 písm. c/ o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) může
soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na
zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení
bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto
práva (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by
byl v rozporu s dobrými mravy. V takovém řízení pak jde o určení, zda výkon
práv a povinností, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku
později změněných poměrů na straně žalovaného v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování
odvolacího soudu – dále opět jen „obč. zák.“). Podle názoru odvolacího soudu
však uvedenou změnu poměrů, v jejímž důsledku by šlo o výkon práva v rozporu s
dobrými mravy, nelze spatřovat pouze v tom, že v současné době bydlí žalovaný
se svou nynější manželkou v její nemovitosti. Podle odvolacího soudu je tomu
tak proto, že při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze bez dalšího
přehlédnout, že v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků
byla ve prospěch žalobkyně zohledněna částka 450.000,- Kč, kterou bude
žalobkyně podle znaleckého ocenění povinna vynaložit na zajištění náhradního
bytu pro žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky
podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V
dovolání především soudům vytkla, že se nezabývaly faktickým stavem domu ve
vlastnictví manželky žalovaného a že v tomto směru neprovedly navržené důkazy
„jako je místní šetření v domě manželky žalovaného a její výslech“. Poté
zpochybnila správnost právního závěru, že v daném případě nedošlo ke změně
poměrů, v jejímž důsledku by šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Namítla, že – z důvodů v dovolání obsáhle specifikovaných – postupovaly soudy
při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s hmotným právem. V
dovolání – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006, sp.
zn. 26 Cdo 2728/2004 – pak rovněž uvedla, že je-li pro neužívání bytu bez
vážných důvodů postižitelné právo nájmu bytu, musí být tím spíše v takové
situaci postižitelné pouhé právo na bydlení. Přitom podle dovolatelky nelze ani
opomenout, že v případě skončení nájemního poměru pro neužívání bytu bez
vážných důvodů nemá vyklizovaný právo na bytovou náhradu. Vzdal-li se žalovaný
bez vážného důvodu možnosti trvale uspokojit svou bytovou potřebu v předmětném
bytě, má dovolatelka za to, že to může být důvodem „pro odepření tohoto
práva“ (jeho práva na bydlení v předmětném bytě). Navíc žalovaný má fakticky
zajištěnu možnost bydlení v nemovitosti své manželky, tuto možnost již od roku
2001 rovněž využívá a v místě svého bydlení také podniká. Podle dovolatelky je
nerozhodné, že vlastníkem nemovitosti, v níž žalovaný bydlí, je jeho manželka.
Přitom odvolací soud při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nezohlednil
podle názoru dovolatelky ani to, že evidenčně je žalovaný hlášen na adrese
předmětného bytu a exekutoři při vymáhání jeho závazků pak obtěžují
dovolatelku. Dále dovolatelka uvedla, že v řízení nebylo najisto postaveno, zda
částka 450.000,- Kč vyjadřuje hodnotu zatížení bytu právem na bydlení
žalovaného či zda šlo o cenu, kterou měla ona vynaložit na pořízení náhradního
bytu pro žalovaného. Bez významu není ani to, zda žalovaný má „pouze“ právo v
bytě bydlet, resp. zda má i povinnost přispívat žalobkyni na náklady spojené s
užíváním bytu. Dále namítla, že od 1. ledna 1992, kdy nabyla účinnosti novela
občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., se promlčuje v obecné
tříleté promlčecí době jak právo nájmu bytu jako majetkové právo, které již
není z promlčení vyloučeno, tak také právo na bydlení, které má rovněž jistý
majetkový aspekt. Přitom žalovaný právo na bydlení v předmětném bytě nevykonává
již od roku 2001 a začal je uplatňovat až jako obranu v tomto řízení. Navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu
řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle
§ 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím soudům vytkla neprovedení navržených
důkazů) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – také
dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti
způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního
stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč.
zák.). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím
řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti
skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přitom vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatelka rovněž namítla, (a ani
vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě
přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení věci podle § 3 odst. 1
obč. zák.,
a současně uplatnila existenci vad ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.,
nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno především na právním názoru, že za
splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným
(trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle § 80 písm.
c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na
zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání
stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o
vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). Správnost uvedeného
právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna. Pro úplnost dovolací soud dodává,
že uvedený právní názor zastává rovněž ustálená soudní praxe (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod
č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že vzhledem ke zjištěným
skutečnostem nedošlo v daném případě ke změně poměrů, v jejímž důsledku by
trvání na zajištění náhradního bytu bylo ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v
rozporu s dobrými mravy. Správnost tohoto právního závěru byla dovoláním
zpochybněna. Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně
právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených
důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Zpochybňuje-li totiž dovolatelka správnost závěru, který odvolací soud přijal
podle § 3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání
(jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), lze konstatovat, že
Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března
2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn.
26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9.
února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo
192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku,
zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro
posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku
zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
K dalším námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. je zapotřebí uvést následující. Na jiném místě odůvodnění tohoto
rozhodnutí je již uvedeno, že v posuzovaném případě šlo o řízení o určení, že
dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové
náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění
bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva (trvání na
zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s
dobrými mravy. V takovém řízení jde tedy o určení, zda výkon práv a povinností,
jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných
poměrů na straně žalovaného v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák. Protože nešlo o řízení, v němž se osoba, jíž svědčí právo na bydlení,
domáhá výkonu tohoto práva proti osobě, která je povinna výkon takového práva
trpět, je nerozhodné, zda právo nájmu bytu či právo na bydlení podléhá podle
právní úpravy účinné od 1. ledna 1992 promlčení či nikoliv. Není-li – vzhledem
k předmětu řízení v dané věci – uvedená otázka (otázka, zda právo nájmu bytu či
právo na bydlení podléhá promlčení) pro posuzovanou věc právně významná, nemůže
už z tohoto důvodu jít o otázku zásadně právně významnou. Pro úplnost však
zbývá dodat, že i kdyby právo na bydlení podléhalo promlčení, jak míní
dovolatelka, nemá promlčení – na rozdíl od prekluze – za následek zánik práva,
tím méně zánik práva na náhradní byt, který byl žalovanému přisouzen
pravomocným soudním rozhodnutím.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalovanému nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu