26 Cdo 3160/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně městské části Praha 7, se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, proti žalované Ing. M.U., zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 346/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2010, č. j. 17 Co 557/2009-58, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 30 C 346/2008-34, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „byt“(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. března 2010, č. j. 17 Co 557/2009-58, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila (námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky trvalého opuštění společné domácnosti žalovanou podle § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemohou v daném případě založit ani výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); takové vady dovolatelka uplatnila námitkami, že soud „odmítl provést jí navrhované důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně“, že soud nepřipustil výslech svědkyň Š.P. a L. S., jakož i svědka H.M. a že „jí bylo zneužitím postavení žalobce jako orgánu státní správy a postupem odvolacího soudu v této právní věci vzato právo na spravedlivý proces“.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9.
1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Navíc z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
O takové vady – s přihlédnutím k charakteru uplatněných námitek a k právním závěrům, na nichž odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí (v době rozvodu manželství žalovaná trvale opustila společnou domácnost s RNDr. F. a ačkoli se tam v roce 1999 přihlásila k trvalému pobytu, společnou domácnost s ním již neobnovila) – však v posuzovaném případě nejde. Napadený rozsudek je založen na právním závěru, že právo společného nájmu bytu manžely, které žalované a jejímu bývalému manželovi RNDr. F.
vzniklo ve vztahu k předmětnému bytu uzavřením manželství, zaniklo v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovanou (§ 707 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon od názoru, že společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, že soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu, a že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19.
července 1978, sp. zn.
17 Co 189/78 – viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/, strana 538, stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o., ze dne 22. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1215/2003, a ze dne 3. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1120/2004). Společná domácnost je tedy spotřební společenství vyznačující se trvalostí soužití a sdružením alespoň části společných prostředků.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66).
Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura.
V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat.
Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom i v současné době jsou využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde především o závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§ 181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. /dále jen „občanský zákoník“/ – nyní § 708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.
února 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud
České republiky odmítl usnesením ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 514/04/). Dále jde také o závěr, že ustanovení § 181 občanského zákoníku (nyní § 708 obč. zák.) platilo s použitím § 496 občanského zákoníku (nyní § 853 obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení § 177 občanského zákoníku (nyní § 705 obč. zák.).
Zde lze poukázat rovněž na závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné domácnosti; ustanovení § 181 občanského zákoníku (nyní § 708 obč. zák.) platí s použitím ustanovení § 496 občanského zákoníku (nyní § 853 obč. zák.) i pro případy, že jeden z rozvedených manželů se po rozvodu vystěhuje.
V posuzovaném případě vzal odvolací soud z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná se z předmětného bytu odstěhovala v době rozvodu manželství, že po rozvodu manželství se znovu provdala, že společně s novým manželem vychovávala postupně dvě děti a že soužití s RNDr. F. již neobnovila. Jestliže na tomto skutkovém základě (v daném případě nezpochybnitelném prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v daném případě zaniklo právo společného nájmu bytu manžely ve smyslu § 708 obč. zák. (trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany žalované), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu