USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce V. Ž, bytem XY (právního nástupce původního žalobce V. Ž., zemřelého 23. listopadu 2020, naposledy bytem XY), zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2.466.409,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 75/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020, č. j. 13 Co 313/2015-564, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Původní žalobce V. Ž. (vlastník „domu č. p. XY v XY, katastrálním území XY,“ – dále jen „dům“) se domáhal zaplacení částky 2.466.409,- Kč z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2003 způsobené regulací nájemného z deseti bytů v domě. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 24. února 2012 pak žalobu změnil (rozšířil) tak, že se napříště domáhal též zaplacení tam specifikovaného úroku z prodlení (dále jen „úrok z prodlení“). Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27.
ledna 2014, č. j. 13 C 75/2004-268, uložil žalované povinnost zaplatit (do tří dnů od právní moci rozsudku) původnímu žalobci částku 265.545,20 Kč (výrok I.), ohledně (zbývající) částky 2.200.863,80 Kč a úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). K odvolání obou tehdejších účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. března 2016, č. j. 13 Co 313/2015-408, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I.
změnil tak, že zamítl žalobu ohledně částky 242.429,- Kč, a potvrdil ohledně částky 23.116,20 Kč a v zamítavém výroku II. (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výrok II.). K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 19. února 2018, č. j. 26 Cdo 5278/2017-467, zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žaloba se co do částky 242.429,- Kč zamítá, a potvrzen v zamítavém výroku II.
ohledně částky 2.200.863,80 Kč, a v nákladovém výroku II.; současně vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 3. října 2018, č. j. 13 Co 313/2015-503, ve spojení s usneseními ze dne 12. prosince 2018, č. j. 13 Co 313/2015-515, a ze dne 24. ledna 2019, č. j. 13 Co 313/2015-534, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) původnímu žalobci částku 85.662,40 Kč; jinak ho potvrdil v uvedeném výroku ohledně částky 2.115.201,40 Kč a ve vyhovujícím výroku I.
ohledně částky 242.429,- Kč (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení státu (výroky II. a III.) a o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů (výrok IV.). K dovolání původního žalobce dovolací soud rozsudkem ze dne 11. září 2019, č. j. 26 Cdo 1175/2019-541 (dále též jen „Rozsudek“), zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu (ve spojení s citovanými usneseními) ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé ohledně částky 2.115.201,40 Kč, a v nákladových výrocích II., III.
a IV., a v tomto rozsahu věc opět vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 12. srpna 2020, č. j. 13 Co 313/2015-564 (dále též jen „napadený rozsudek“), rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku II.
tak, že uložil žalované povinnost zaplatit (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) původnímu žalobci částku 340.844,- Kč; jinak ho potvrdil v uvedeném výroku ohledně částky 1.774.357,- Kč (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení státu (výroky II. a III.) a o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů (výrok IV.). Proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal včasné dovolání žalobce V. Ž. jako procesní nástupce původního žalobce, zemřelého 23. listopadu 2020, a domáhal se – z důvodů v něm uplatněných – tam specifikované změny tohoto rozhodnutí.
Současně navrhl, aby bylo v řízení pokračováno s ním jako s účastníkem na žalující straně. Uvedený návrh odůvodnil konstatováním, že smlouvou z 27. září 2019 mu původní žalobce postoupil pohledávku (včetně jejího příslušenství), která je předmětem daného řízení, a že poté, co 23. listopadu 2020 (tj. po právní moci napadeného rozsudku) zemřel a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, se stal jeho procesním nástupcem ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.
s. ř.“). Dovolání může podat zásadně účastník původního řízení nebo jeho právní nástupce z důvodu univerzální nebo singulární sukcese, vůči němuž je napadené rozhodnutí závazné ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. Ustálená soudní praxe dovodila, že procesním nástupcem účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení až po pravomocném skončení odvolacího řízení, leč v době, kdy ještě neuplynula lhůta k podání dovolání (právní nástupnictví na žalující straně nastalo po skončení odvolacího řízení /poté, co rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci/, avšak před tím, než bylo /podáním dovolání/ zahájeno dovolací řízení), je (za předpokladu, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení – tento předpoklad je v souzené věci splněn) bez dalšího jeho právní nástupce (§ 107 odst. 2, 3 o.
s. ř.), jenž podal dovolání; rozhodnutí podle § 107 o. s. ř. se nevydává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněný pod č. 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na to (a také s přihlédnutím k tomu, že původní žalobce smlouvou z 27. září 2019 postoupil žalobci pohledávku, která je předmětem tohoto řízení), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce (dovolatele) proti napadenému rozsudku bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – právním nástupcem původního žalobce; rozhodnutí podle § 107 o.
s. ř. dovolací soud nevydával (neboť není splněna podmínka, že právní nástupnictví nastalo v průběhu dovolacího řízení). Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání (podle § 237 o. s. ř.). S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek předně zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítl-li tudíž dovolatel rovněž nesprávná skutková zjištění (týkající se výpočtu regulovaného a tržního nájemného z bytů v domě za období od 1.
ledna 2000 do 31. prosince 2003 – viz bod VI.
dovolání), neuplatnil v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky existence nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva k domu za období před 1. lednem 2000 (viz bod IV. dovolání). Tuto otázku totiž vyřešil odvolací soud v souladu se závazným právním názorem, jejž vyslovil Nejvyšší soud v (druhém zrušujícím) rozsudku vydaném v této věci, a podle něhož lze o nároku vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva (ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod – dále jen „Listina“) uvažovat ve vztahu k regulaci nájemného z bytu („jen“) v období od 1.
ledna 2000 do 31. prosince 2006. Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodklání – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v současné fázi řízení. Vzhledem k uvedeným námitkám však pokládá za potřebné podotknout, že nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 423/08, na nějž v dovolání poukázal dovolatel, je třeba vykládat v souladu s odůvodněním stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb. – dále jen „Stanovisko“ (srov. nález Ústavního soudu ze 7.
června 2016, sp. zn. II. ÚS 3219/15, bod 46). Nelze proto izolovaně zdůrazňovat pouze existenci omezení vlastnického práva k domu (v určité intenzitě) i v období před 1. lednem 2000, jak to učinil dovolatel s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu, a ve skutečnosti opomenout, že pro vznik nároku na náhradu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny musí být splněny – vedle tzv. kvalifikovaného omezení vlastnického práva – i další Ústavním soudem vymezené podmínky (zde především negativní podmínka v podobě pominutí veřejného zájmu na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v institut chráněných nájmů, který by vytvořil přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu – viz bod 15 Stanoviska).
V uvedených souvislostech zbývá již jen dodat, že formuloval-li dovolatel v bodu IV. dovolání též dvě otázky procesního práva (otázky týkající se odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a možnosti odvolacího soudu odchýlit se od závazného právního názoru dovolacího soudu), pak dovolací soud zdůrazňuje, že na vyřešení takto formulovaných otázek napadený rozsudek ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). Dovolací soud se proto dotčenými otázkami věcně nezabýval, neboť založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. lze jen ve vztahu k řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí (spočívá). Dovolání není přípustné (podle § 237 o.
s. ř.) ani pro řešení otázky náhrady za nucené omezení vlastnického práva k bytu č. 6 v domě v období od 1. ledna 2000 do 30. září 2001 a k bytu č. 4 v domě v období od 1. října 2001 do 31. prosince 2003 – dále též jen „rozhodná období“ (viz bod V. dovolání). I tuto otázku (zejména jde-li o užívání bytu č. 4 v uvedeném období) totiž odvolací soud vyřešil v intencích závazného právního názoru, který přijal Nejvyšší soud v Rozsudku, konkrétně pak názoru, že dohodli-li se pronajímatelé i v době, kdy jimi vlastněné byty již nucené regulaci nájemného nepodléhaly a kdy měli možnost v nově uzavíraných nájemních smlouvách sjednat tzv. tržní nájemné, s nájemci na výši nájemného odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb., nelze tento jejich postup, založený na smluvní volnosti, pokládat za omezení jejich vlastnického práva a žádat za něj od státu náhradu (zde srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu z 27.
března 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017, uveřejněný pod č. 90/2019 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 12. listopadu 2019, sp. zn. III. ÚS 3301/18/, na nějž dovolací soud odkázal i v Rozsudku). Tím méně lze pak uvažovat o nuceném omezení vlastnického práva ve vztahu k bytům (od počátku) užívaným bez právního důvodu (v tomto případě k bytu č. 6 v období od 1. ledna 2000 do 30. září 2001). Ani takové byty totiž „regulaci nájemného“ nepodléhaly (a logicky vzato ani podléhat nemohly, jestliže nešlo o byty nájemní /tj. byty „v nájmu“/).
Naopak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek z 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod č. C 2705 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) to byli jejich uživatelé, kteří byli povinni poskytovat vlastníkům za toto užívání (resp. tím získané bezdůvodné obohacení) peněžitou náhradu odpovídající ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné). I v tomto směru je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe, od níž není důvod se odchýlit ani v předmětné věci.
Řečené přitom platí i se zřetelem k okolnostem posuzovaného případu, jež ve vztahu k řešení předestřené právní otázky zdůrazňoval dovolatel. Je tomu tak proto, že ať už vedly ke zvolenému způsobu uspořádání vzájemných vztahů mezi původním žalobcem a uživatelkou bytů č. 4 a č. 6 v rozhodných obdobích jakékoli důvody (pohnutky), nemění to nic na tom, že dotčené byty v té době nepodléhaly regulaci nájemného a že tedy výsledné uspořádání vzájemných vztahů zmíněných osob vycházelo z jejich autonomní sféry, a nikoli z regulace nájemného zakotvené ve vyhlášce č. 176/1993 Sb. Zbývá dodat, že směřuje-li dovolání též proti nákladovým výrokům III.
a IV. napadeného rozsudku (viz bod VII. dovolání), nelze jeho přípustnost v této části opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť to výslovně zapovídá ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nad rámec řečeného dovolací soud již jen pro úplnost uvádí, že požadoval-li dovolatel v dovolacím návrhu (viz bod X. dovolání), aby mu byl (z důvodů vymezených v bodu VIII.
dovolání) v rámci navržené změny rozsudku odvolacího soudu přiznán v rozhodnutí o dovolání rovněž tam specifikovaný úrok z prodlení, nelze přehlédnout, že o takovém nároku (příslušenství) odvolací soud v napadeném rozsudku nerozhodoval. Za tohoto stavu však o něm nemohl v současné fázi řízení rozhodovat ani dovolací soud. Odporuje totiž přezkumné povaze činnosti dovolacího soudu, aby v dovolacím řízení bylo rozhodováno o nároku, který nebyl předmětem výrokové části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. V rozsahu požadavku na zaplacení úroku z prodlení šlo tedy v daném případě o nepřípustný dovolací návrh (procesní úkon), k němuž dovolací soud nepřihlížel (§ 41a odst. 3 o. s. ř.). Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 2. 2022
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu