26 Cdo 3446/2024-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci navrhovatele P. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Dudou, advokátem se sídlem v Kravařích, Floriánská 973/17, za účasti Společenství vlastníků jednotek XY, zastoupeného Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí 286/55, o povinnosti provést opravu hromosvodu, opravu omítek a izolace, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 172/2023, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2024, č. j. 5 Cmo 77/2024-216, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 1. 3. 2024, č. j. 24 Cm 172/2023-162, zamítl návrh, aby byla Společenství vlastníků jednotek XY (dále též jen „Společenství“) uložena povinnost provést opravu hromosvodu včetně jeho uzemnění bytového domu č. p. XY v obci XY, postaveného na pozemku parcela č. XY, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „dům“ a „pozemek“), a to tak, aby hromosvod domu včetně jeho uzemnění byl v souladu s normami ČSN (výrok I), i povinnost provést opravu omítek v bytě navrhovatele – bytové jednotce č. 193/4 nacházející se v domě (dále též jen „byt“), a to ve všech jeho místnostech – ložnici, obývacím pokoji, kuchyni, koupelně, WC a chodbě, a rovněž opravu izolace proti vlhkosti společných částí domu, vodorovných i svislých konstrukcí, a to tak, aby do bytu nepronikala vlhkost a nedocházelo k zatékání
(výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III) a o odměně a náhradě hotových výdajů navrhovateli ustanoveného zástupce – advokáta (výrok IV).
2. Na základě odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci (odvolací soud) usnesením ze dne 6. 6. 2024, č. j. 5 Cmo 77/2024-216, usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I, II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II).
3. Dovolání navrhovatele (dovolatele) proti výroku I usnesení odvolacího soudu v části, jíž byly potvrzeny výroky I a II usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm řádně vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). 7. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). 8. Dovolatel tuto náležitost dovolání zcela opomenul. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání absentuje - dovolatel žádnou z výše uvedených taxativně vymezených variant přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. nevymezil. Splnění této náležitosti dovolání přitom nelze dovodit ani jinak z obsahu podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). 9. Úkolem dovolacího soudu přitom není, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. k vymezeným otázkám a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Z judikatury Ústavního soudu se podává, že jestliže občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 10. Dovolatel ve svém dovolání uvádí pouze, že jím vytčená otázka (důvod dovolání) „má být posouzena jinak“ (než ji řešil soud odvolací), aniž vůbec uvedl, o jaký případ přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. se má jednat, které z tam uvedených hledisek (ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu) považuje za splněné. Okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatel nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí), a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. 11. Navrhovatel v dovolání – coby dovolací důvod – předkládá jen otázky správnosti „vyhodnocení zápisů ze schůzí“ Společenství „tak, jak probíhaly“, zda byly svolány a zda byl o nich řádně vyrozuměn a měl prostor „k vyjádřením a návrhům“. Požaduje tím však ve své podstatě přezkum skutkových okolností; uplatňuje skutkové námitky. Tím však uplatňuje dovolací důvod, který k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). 12. Jen pro úplnost lze uvést, že z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a skutkové závěry soudů nejsou v rozporu s obsahem spisu (srov. opět stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). 13. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu