6 5
26 Cdo 3498/2023-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Janem Pernicou, advokátem se sídlem v Brně, Polní 780/92, proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 85/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2023, č. j. 18 Co 267/2022-164, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám Mgr. Jana Pernici, advokáta se sídlem v Brně, Polní 780/92, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobou ze dne 7. 5. 2020 se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit pozemky tam specifikované, které byly jejím právním předchůdcem (otcem účastníků) propachtovány žalovanému na základě pachtovních smluv ze dne 20. 10. 2016 (dále jen „pachtovní smlouvy“ či „smlouvy“). V čl. 2 pachtovních smluv bylo ujednáno, že smlouvy se uzavírají na dobu neurčitou a lze je vypovědět ve dvanáctiměsíční výpovědní lhůtě. Žalobkyně vypověděla pachtovní smlouvy výpověďmi ze dne 6. 3. 2019 ve sjednané výpovědní lhůtě, lhůta uběhla dne 30. 3. 2020 a žalovaný užívá pozemky nadále bez právního důvodu.
2. Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 18 Co 267/2022-164, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (soud prvního stupně) ze dne 28. 6. 2022, č. j. 12 C 85/2020-134, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 4. 2023, č. j. 12 C 85/2020-156, jímž bylo žalovanému uloženo vyklidit a vyklizené předat tam specifikované nemovitosti žalobkyni a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu (výrok I); současně
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Vyšel shodně se soudem prvního stupně z toho, že v čl. 4.10. si strany pachtovních smluv ujednaly, že „pachtýř má právo na náhradu nákladů vložených do pozměnění předmětu pachtu a přidané hodnoty, propachtovatel má povinnost uhradit pachtýři finanční náhradu za náklady a přidanou hodnotu předmětu původní hodnoty pachtu třicet dní před nabytím platnosti výpovědní lhůty, jinak je výpověď neplatná, propachtovatel je povinen uhradit pachtýři jednorázové odškodné třicet dní před nabytím platnosti výpovědní lhůty, pokud nějaká škoda spojená s ukončením pachtu vznikla, jinak je výpověď neplatná“.
Toto ujednání měl za nejasné a neurčité, a proto neplatné. Odvolací soud v tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který zdůraznil, že i pokud by se výkladem objasnilo, že tímto bylo míněno případné zhodnocení pozemku, není specifikováno, jakým způsobem se mají účastníci vyrovnat, jak bude stanovena výše finanční náhrady, jak bude postupováno při stanovení této výše. I pokud by toto ustanovení soud posoudil jako odkládací podmínku, nejasnost a neurčitost takto stanovené podmínky ve vazbě na sankci neplatnosti výpovědi by způsobila prakticky nemožnost výpovědi pachtu, a to oboustranně.
Jako neurčité a nejednoznačné hodnotil i čl. 4.11. smluv o tomto znění: „propachtovatel nebo dědic propachtovatele má povinnost před novou nabývací listinou, výpovědí, nebo LV změnou nabídnout vlastnictví nemovitosti pachtýři za stejných nebo původních podmínek k datu podpisu pachtu jinak je výpověď neplatná.“ Přitom nejasnost čl. 4.10. a 4.11. smluv se nepodařilo odstranit ani výslechem osob, které byly u sepsání smluv přítomny. Uzavřel proto, že žalobkyně pachtovní smlouvy vypověděla řádně, výpovědní doba uběhla koncem měsíce března 2020, a žalovaný tak užívá propachtované pozemky bez právního důvodu.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnil konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily sporné články pachtovních smluv, a prohlásily tato ujednání za neurčitá a neplatná, aniž by blíže zkoumaly skutečnou vůli smluvních stran. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
6. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), z posléze uvedených důvodů přípustné.
7. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněném pod č. 3/2019 časopisu Soudní judikatura, vysvětlil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tak u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021.
8. Při výkladu sporných článků pachtovních smluv se odvolací soud těmito hledisky důsledně řídil, vycházel z jazykového výkladu čl. 4.10. a 4.11. pachtovních smluv, avšak neopomněl zohlednit ani význam těchto ustanovení v kontextu celého právního jednání, a zejména se zabýval také úmyslem účastníků vyplývajícím z citovaných článků smluv (srov. výslechy účastníků, svědecké výpovědi otce účastníků a bývalé manželky žalovaného). Tvrzení dovolatele, že soudy nezjišťovaly skutečný úmysl smluvních stran, je tak liché, přičemž závěr odvolacího soudu o neurčitosti čl. 4.10. a 4.11. pachtovních smluv odpovídá shora uvedené judikatuře dovolacího soudu s tím, že neurčitost právního jednání nezpůsobuje jeho neplatnost, ale zdánlivost (srov. § 553 odst. 1 o. z.).
9. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
11. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu