23 Cdo 2154/2021-246
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně
KLIMASTAV, s.r.o., se sídlem v Luhačovicích, Zahradní čtvrť 1110, PSČ 763 26,
identifikační číslo osoby 25349287, zastoupené JUDr. Radkem Židlíkem, advokátem
se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 1560, proti žalované FOX spol. s. r. o.,
se sídlem ve Zlíně, Lešetín V 697, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby
60714158, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně,
třída Tomáše Bati 385, o zaplacení částky 628 854 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 170/2018, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2021, č. j. 27 Co 141/2020-222, t
a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2021, č. j. 27 Co 141/2020-222, a
rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 5. 2020, č. j. 11 C 170/2018-157,
ve výrocích pod body II a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se ve zde souzené věci domáhala po žalované zaplacení
částky 628 854 Kč se zákonným úrokem z prodlení, z titulu vypořádání smlouvy o
dílo, která měla zaniknout odstoupením od smlouvy z její strany coby
zhotovitelky z důvodu neuhrazení části ceny díla. Usnesením Okresního soudu ve
Zlíně ze dne 8. 2. 2020, č. j. 11 C 170/2018-115, byla připuštěna změna žaloby
tak, že žalobkyně se peněžního plnění domáhá na základě dohody o narovnání, a
co do částky 81 349 Kč s úrokem z prodlení bylo řízení z důvodu částečného
zpětvzetí žaloby, souvisejícího se změnou žaloby, zastaveno.
2. Rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 11 C 170/2018-157, soud prvního
stupně zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala
zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 547 505 Kč za dobu od 24. 12.
2015 do 31. 1. 2018 a z částky 447 505 Kč za den 1. 2. 2018 (výrok I), uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 547 505 Kč s tam specifikovaným
úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Brně k odvolání žalované do výroků II a III v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil
(první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a
třetí výrok).
4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z těchto
skutkových zjištění:
Smlouvou o dílo uzavřenou dne 4. 5. 2014 se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala
žalované (objednatelce) provést kompletní dodávku a montáž vzduchotechniky na
akci hotel HIT.
Dne 25. 9. 2017 uzavřeli účastnice dohodu o narovnání, v níž se dohodly, že
všechna práva a povinnosti včetně nároků na úhradu smluvních pokut, úroků z
prodlení a náhrad škod ze smlouvy o dílo zanikají (čl. II odst. 2), přičemž v
úvodních pasážích této dohody odkazují nejen na smlouvu o dílo, ale také na
odstoupení žalobkyně od smlouvy, které žalovaná nepovažuje za platné, a
rekapitulují vzájemné nároky (čl. I).
V rámci dohody bylo sjednáno, že nedoplatek ceny díla ve výši 947 505 Kč
žalovaná zaplatí žalobkyni tak, že do pěti dnů od uzavření dohody zaplatí 400
000 Kč [čl. II odst. 3 písm. a)] a do 31. 1. 2018 zaplatí částku 100 000 Kč
[čl. II odst. 3 písm. b)]. Nedojde-li k prodlení se zaplacením těchto částek,
poskytne žalobkyně žalované slevu ve výši 447 505 Kč. V případě prodlení s
prvními dvěma splátkami splatnost této částky nastane první den poté, co se
žalovaná dostane do prodlení s úhradou první splátky, anebo druhé splátky,
pokud první splátku zaplatí včas [čl. II odst. 3 písm. c)]. Dále bylo sjednáno,
že po zaplacení první splátky žalobkyně zprovozní dílo (čl. II odst. 5). V
případě prodlení se zaplacením pak žalobkyně neměla garantovat ani odpovídat za
funkčnost díla, ani neměla poskytovat bezplatný servis (čl. II odst. 8).
Dne 25. 9. 2017 zaplatila žalovaná částku 400 000 Kč. Druhou splátku neuhradila.
5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud ve
shodě se soudem prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla dne 25. 9. 2017
uzavřena dohoda o narovnání podle § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“), která výslovně řešila veškeré nároky z původního
závazku a současně vymezila nová práva a povinnosti, a proto je namístě řešit
jen práva a povinnosti plynoucí z této dohody. Žalovaná měla na jejím základě
zaplatit do pěti dnů od uzavření dohody částku 400 000 Kč (první splátka) a
poté do 31. 1. 2018 částku 100 000 Kč (druhá splátka). Pokud by tyto splátky
řádně a včas zaplatila, měla jí být poskytnuta sleva ve výši 447 505 Kč, jinak
byla povinna žalobkyni zaplatit i tuto částku. Žalovaná zaplatila řádně a včas
(dne 25. 9. 2017) první splátku, kdežto druhou splátku splatnou ke dni 31. 1.
2018 již nikoliv, v důsledku čehož jí nastala povinnost zaplatit také částku
447 505 Kč, splatnou dne 1. 2. 2018. Žalovaná tak podle této dohody dluží
žalobkyni částku 547 505 Kč (tj. 100 000 Kč plus 447 505 Kč).
6. Odvolací soud se bez výhrad ztotožnil s argumentací soudu prvního
stupně, podle níž dohoda o narovnání nevázala zaplacení druhé splátky na
jakoukoliv činnost žalobkyně. Jestliže žalovaná odkazuje na povinnost
zprovoznění díla sjednanou v čl. II odst. 5 a vázanou na první splátku, pak
vazba je vyslovena pouze k první splátce, nikoliv ke splátce druhé. Při
presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, se v
podmínkách písemného právního jednání presumuje, že to, co bylo účastníky
vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli. Dovození podmíněnosti
druhé splátky zprovozněním díla nemá oporu v dohodě o narovnání a výklad čl. II
odst. 3 a 5 dohody takovým způsobem by byl nikoliv interpretací dohody, nýbrž
dovozením zcela nových práv a povinností, které v ní obsaženy nejsou. Představy
žalované nevyslovené v písemně dohodě (a jsoucí s ní v rozporu) proto nemohou
být důvodem pro zamítnutí žaloby. Protože nárok na zaplacení druhé splátky
nebyl ničím podmíněn a současně tato splátka žalovanou nebyla zaplacena,
vznikla žalované povinnost zaplatit též částku 447 505 Kč.
7. Odvolací soud dodal, že zjištěné chování účastníků koresponduje s
obsahem dohody o narovnání, pročež má výhrady žalované o textualistickém
výkladu dohody za liché. Poukaz žalované na obsah rukou psané dohody o
narovnání ze dne 11. 9. 2017 odmítl s tím, že tato předběžná dohoda zaniká dle
čl. I odst. 5 dohody o narovnání ze dne 25. 9. 2017 uzavřením pozdější dohody o
narovnání.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podala žalovaná
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud při interpretaci
právního jednání stran pominul jejich vůli a následky, které smluvní strany
zamýšlely a které vyplývaly z předchozího a následného jednání mezi nimi, a
nepřihlédl ani k zavedené praxi stran a dobrým mravům, a použil výlučně
textualistický výklad právního jednání, čímž se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozsudky ze dne 25. 4. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61, 2017, ze dne
18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo
684/2020, či usnesením ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017 (které
jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti
dostupné na jeho webových stránkách).
9. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul základní
výkladová vodítka k interpretaci právního jednání, která jsou stanovena v
ustanoveních § 545 a § 556 o. z., zejména následná právní jednání stran, a
vůbec neřešil otázku, co strany daným právním jednáním zamýšlely, jaký obsah a
význam danému právnímu jednání přikládaly a podle čeho a proč konaly tak, jak
konaly. Dovolatelka předkládá podrobný soupis okolností, které nebyly při
výkladu zohledněny, ač se tak dle jejího přesvědčení mělo stát, a argumentuje
ve prospěch názoru, že s ohledem na tyto okolnosti je zřejmé, že strany
dlouhodobě usilovaly o zprovoznění klimatizace, že dovolatelka z důvodu jejího
nezprovoznění odmítala zaplatit příslušnou část „kupní“ ceny, respektive byla
ochotna zaplatit až v návaznosti na zprovoznění klimatizace, a zprovoznění
klimatizace tak bylo výslovně a dlouhodobě deklarovanou podmínkou pro úhradu
zbylé části ceny. To pak determinuje obsah právního jednání, podmíněnost druhé
splátky ve výši 100 000 Kč, třebaže by slovo „podmínka“ nebylo součástí textu
či by podmíněnost byla v rozporu s objektivním významem slov, jak dovodila
judikatura. Správnost závěru o podmíněnosti druhé splátky rovněž odpovídá
ekonomické realitě.
10. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud v případě, že napadený
rozsudek odvolacího soudu nezmění tak, že žalobu zamítne, zrušil jak tento
rozsudek, tak i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentuje, že tvrzení
dovolatelky jsou v přímém rozporu s obsahem dohody, popírá, že by bylo jejím
úmyslem platbu podmínit zprovozněním díla, a tvrdí, že dílo bylo ostatně
zprovozněno, o čemž předložila důkazy. Rozsudek odvolacího soudu považuje za
správný a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
12. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným, neboť dovolatelce je
třeba dát za pravdu, že odvolací soud se při výkladu právního jednání odchýlil
od ustálené (dovolatelkou označené i další) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
15. Protože dovolací soud neshledává důvod, proč by se měl od své
ustálené rozhodovací praxe odklonit, nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 věty
první o. s. ř. a dovolání je tudíž důvodné.
16. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého
obsahu.
17. Ustanovení § 556 o. z. stanoví, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak,
vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám,
anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se
projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho,
jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne
k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
18. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp.
zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, že právní
úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na
formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade
větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10.
2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných
právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud
nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při
zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré
víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z.,
pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu
jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu
jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i
adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující
skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa
adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např.
objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou
vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556
odst. 1 větě druhé o. z. V již citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 pak
Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný
úmysl jednajících stran. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v
rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9.
9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp.
zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020.
19. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku, podle
níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. § 35 odst. 2), a ve
vztahu k níž Nejvyšší soud judikoval, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli
účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
právního úkonu, je při výkladu adresovaného právního jednání v režimu nového
občanského zákoníku třeba upřednostnit zjištěnou skutečnou vůli jednajícího,
byla-li anebo musela-li být známa adresátovi, i v takové situaci, kdy nebyla v
souladu s jejím vnějším projevem (s jazykovým vyjádřením).
20. Judikatorní závěry přijaté při výkladu předpisů soukromého práva
zrušených k 1. 1. 2014, podle nichž výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního
úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např.
usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, rozsudek ze dne 18.
11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1627, či rozsudek ze dne
25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, ústavní stížnost proti němuž podanou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 43/18), se
uplatní rovněž ve vztazích podléhajících režimu nového občanského zákoníku (k
tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016). Jestliže se ale
podle § 555 a násl. o. z. obsah právního jednání zjišťuje prostřednictvím
jiných hledisek než za předchozí právní úpravy, pak zákonitě může s ohledem na
konkrétní skutkové okolností rozdílně vyznít posouzení, zda vůle, kterou
subjekt právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, byla
výkladem „nahrazena“ nebo „doplněna“. Již prvotní výklad právního jednání může
být zcela odlišný, a z toho důvodu tak může být odlišný i závěr, zda soud
skutečně vůli stran nesprávně nahrazoval, popřípadě doplňoval.
21. Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout
interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování
pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany
jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne
18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4533/2016). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné
(absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch
efektivnosti. Na ten lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z
konkrétních zájmů stran.
22. Ve zde souzené věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
při výkladu dohody o narovnání shora popsaná zákonem stanovená a judikaturou
blíže vysvětlená interpretační pravidla nerespektoval, neboť se omezil toliko
na výklad jazykového vyjádření obsaženého v dohodě. Uvedl sice, že s obsahem
dohody koresponduje zjištěné chování účastníků, z odůvodnění jeho rozhodnutí
však nelze seznat, jaké zjištěné chování má na mysli. Soud prvního stupně
provedl dokazování listinami, z nichž bylo možno zjistit okolnosti
potencionálně způsobilé k dovození vůle smluvních stran, uzavřel však, že z
těchto důkazů vůbec nic právně významného neplyne (srov. bod 5 odůvodnění jeho
rozsudku), a odvolací soud se s jeho posouzením ztotožnil. Navíc výslovně
nepřiznal jakýkoliv, tedy ani interpretační význam „předběžné“ dohodě ze dne
11. 9. 2017, s odůvodněním, které ve světle shora citované judikatury nemůže
obstát, šlo-li o ujednání smluvních stran učiněné v předkontraktační fázi
dohody o narovnání.
23. Úvaha soudu prvního stupně, převzatá odvolacím soudem a opřená o
předpoklad racionálních aktérů, že vůle stran nezachycená v textu písemné
dohody je právně nevýznamná, resp. že nemá-li podmíněnost druhé splátky
zprovozněním díla oporu v dohodě o narovnání (v jejím jazykovém vyjádření),
bylo by její dovození nikoliv výsledkem interpretace dohody, nýbrž dovozením
zcela nových práv a povinností, které v dohodě obsaženy nejsou, je se smyslem a
účelem ustanovení § 556 odst. 1 o. z. a se shora citovanými k němu vztaženými
judikatorními závěry v přímém rozporu.
24. Co se týče předpokladu racionálních aktérů, je naopak třeba
vypořádat se s otázkou, zda zjištěným či zjevným zájmům stran odpovídá, aby
žalovaná byla povinna plnit i navzdory tomu, že sama plnění od žalobkyně
neobdrží. Jinými slovy řečeno je třeba posoudit, zda je takovýto obsah dohody
racionální a odpovídající úmyslu stran, jestliže ji uzavřeli podnikatelé za
účelem řešení vzájemných sporů souvisejících s realizací smlouvy o dílo. To
platí tím spíše, sloužila-li tato dohoda k vyřešení situace, v níž žalovaná
(objednatelka) odmítala původně uhradit žalobkyni (zhotovitelce) část ceny za
dílo proto, že dle jejího přesvědčení byla žalobkyně v prodlení se zhotovením
díla, kdežto žalobkyně byla toho názoru, že dílo provedla, a má tedy nárok na
zaplacení fakturovaných částí cen díla.
25. Lze shrnout, že odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, se
důsledně nezabývaly okolnostmi, za nichž byla dohoda o narovnání ze dne 25. 9.
2017 uzavřena, a následným chováním smluvních stran a při výkladu právního
jednání zcela odhlédly od toho, jaké zájmy strany hodlaly uzavřením dané dohody
prosadit. Závěr, podle něhož zprovoznění vzduchotechniky nebylo podmínkou pro
zaplacení druhé částky, je tak předčasný a tudíž nesprávný a napadené
rozhodnutí nemůže obstát.
26. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
27. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu
na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod)
odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto
rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem
vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení,
jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba
provést. Jinými slovy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak
musí o uplatněných návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům nevyhoví, pak
musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl,
resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě
dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě
tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10.
2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze
dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, které jsou dostupné na webových
stránkách Ústavního soudu].
28. Ve zde posuzované věci takový ústavněprávní deficit nastal. Soud
prvního stupně v bodě 5 svého rozhodnutí uvedl, že z dokazování provedeného mj.
dohodou ze dne 11. 9. 2017, oznámením o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků
a zúčtovacími doklady neučinil žádná relevantní skutková zjištění. Tento závěr
přitom zůstal jakkoliv neodůvodněn, navíc v situaci, kdy nelze vyloučit, že z
provedených, leč opomenutých důkazů mohly být získány poznatky o okolnostech v
intencích § 556 odst. 2 o. z., právně významných pro výklad dohody o narovnání
ze dne 25. 9. 2017. Odvolací soud pak toto procesní pochybení nenapravil a sám
tak též řízení zatížil vadou, která mohla mít (a také měla) za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Závěrem dovolací soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, k jakému
výsledku by měl výklad dohody dospět; to mu ostatně nepřísluší. Jde tu jen o
to, aby byly zjištěny právně významné okolnosti a aby byl výklad na jejich
základě (při respektu recentních interpretačních pravidel) řádně proveden.
30. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ve výroku o věci samé
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí
o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto
rozhodnutí, vyjma jeho výroku pod bodem I, jenž dovoláním (a ostatně ani
odvoláním) napaden nebyl.
31. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
32. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí,
jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu