26 Cdo 360/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobců a/ Ing. J. C., b/ Z. K., c/ L. B., d/ J. Č., e/ J.
V., f/ J. H., g/ V. C., h/ V. H., ch/ M. M., i/ M. Č., j/ Ing. I. R., a k/ M.
B., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. J. H., jako správci
konkurzní podstaty úpadce Z. d. K., a 2/ R., spol. s r.o., zastoupené
advokátkou, o neplatnost smluv, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.
zn. 6 C 146/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 5. září 2007, č. j. 15 Co 380/2007-439, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.850,- Kč k rukám
advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobci a prvním žalovaným nemá žádný z těchto účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci (resp. zčásti jejich právní předchůdci) se domáhali určení, že jsou
neplatné kupní smlouva ze dne 28. února 1994, jíž Zemědělské družstvo K., se
sídlem K. dále též jen „zemědělské družstvo“), prodalo druhé žalované (R.,
spol. s r.o., se sídlem K., S. /tehdy se sídlem K., Z. b./ - dále jen
„žalovaná“) za dohodnutou kupní cenu v částce 4.632.733,- Kč tam specifikované
zemědělské stroje (dále jen „kupní smlouva ze dne 28. února 1994“), a smlouva o
nájmu ze dne 7. března 1994, kterou žalovaná pronajala na dobu pěti let a za
stejnou částku v podobě nájemného tyto zemědělské stroje zemědělskému družstvu
(dále jen „smlouva o nájmu ze dne 7. března 1994“).
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 6.
listopadu 1996, č. j. 12 Co 713/96-123, zrušil v pořadí první (zamítavý)
rozsudek Okresního soudu v Klatovech (soudu prvního stupně) ze dne 27. června
1996, č. j. 6 C 235/95-101, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. října 1997, č. j.
6 C 235/95-183, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu.
Odvolání žalobců proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud
usnesením ze dne 3. února 1998, č. j. 15 Co 111/98-192, odmítl pro opožděnost.
Následně byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. ledna 2004, č. j. 6 C
311/2003-103, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 21. dubna 2004, č.
j. 15 Co 132/2004-216, povolena ve věci obnova řízení.
Soud prvního stupně – poté, co byla pravomocně povolena obnova řízení –
rozsudkem ze dne 19. dubna 2007, č. j. 6 C 146/2004-408, žalobě vyhověl a
určil, že jsou neplatné kupní smlouva ze dne 28. února 1994 a smlouva o nájmu
ze dne 7. března 1994; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 5. září 2007, č. j. 15 Co
380/2007-439, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se jím
mění rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. října 1997, č. j. 6 C
235/95-183; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na podkladě učiněných skutkových závěrů soudy obou stupňů především dovodily,
že žalobci jsou oprávněnými osobami ve vztahu k zemědělskému družstvu a jejich
restituční či transformační nároky vůči němu dosud nebyly uspokojeny a že je
dán naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti obou smluv, neboť tímto
určením se vytvoří pevný základ pro další jednání účastníků. Následně se
zabývaly aktivní legitimací žalobců, resp. jejich dědiců. Zde konstatovaly, že
původní žalobci J. Č. a J. H. v průběhu řízení zemřeli, avšak – vzhledem k
předmětu řízení (určení neplatnosti smluv) – nic nebrání tomu, aby soud dále
jednal se všemi jejich právními nástupci (§ 107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) a ve
věci rozhodl, byť není zřejmé, kteří z těchto právních nástupců převezmou právo
na vyplacení majetkových nároků vůči žalovanému. Platí totiž, že všichni dědici
jsou z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do
dědictví oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a všichni
mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a jsou tedy v dané věci
aktivně věcně legitimováni; to, že nebylo určeno, kdo z nich je dědicem
pohledávky, nepředstavuje překážku, která by – s přihlédnutím k předmětu řízení
v dané věci – bránila ve věci rozhodnout. Vzhledem k tomu, že spor o neplatnost
smluv je sporem o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní
podstaty, a že žalobci projevili vůli pokračovat v řízení, soudy shledaly, že
žalobci jsou oprávněni domáhat se svých práv i v průběhu konkursu žalobou proti
správci konkursní podstaty, přičemž po zrušení konkursu přejde závazek uhradit
pohledávky za podstatou ze správce konkursní podstaty na dlužníka a tudíž není
rozhodné, zda a kteří ze žalobců přihlásili svoje pohledávky do konkursu.
Dospěly k závěru, že obě smlouvy jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení §
39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), neboť při jejich uzavírání jednali členové představenstva
zemědělského družstva v rozporu s dobrými mravy – pokusili se totiž dostat
movité věci (zemědělské stroje) z vlastnictví zemědělského družstva a tak
zkrátit nároky oprávněných osob, přičemž toto jejich jednání bylo v trestním
řízení kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b/ trestního zákona, jímž byli
uznáni vinnými a za nějž byli odsouzeni. V návaznosti na to rovněž dovodily, že
nepřipadá v úvahu ani vydržení vlastnického práva ve smyslu § 134 odst. 1 obč.
zák., neboť žalovaná nebyla – vzhledem k uvedenému odsouzení členů
představenstva zemědělského družstva – ve smyslu citovaného ustanovení
oprávněným držitelem, tj. nebyla vzhledem k těmto okolnostem v dobré víře, že
jí věci patří.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací
důvody podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.
Namítla, že žalobci c/,d/, f/, h/, ch/, i/, j/, k/ nejsou ve sporu aktivně
věcně legitimováni, neboť „neuplatnili žádnou pohledávku v rámci konkursního
řízení a zjevně žádnou pohledávku nemají“, neboť nebylo předloženo „rozhodnutí
o dědictví, z něhož vyplyne, že konkrétní pohledávka byla zděděna konkrétní
fyzickou osobou (§ 107 odst. 2 Občanského soudního řádu)“. Měla za to, že
odvolací soud nesprávně posoudil jejich nároky, neboť se podle jejího názoru
jedná toliko o majetkové podíly podle zákona č. 42/1992 Sb. (a nikoli
restituční nároky). Vyjádřila přesvědčení, že při posuzování naléhavého
právního zájmu žalobců soudy pochybily, neboť podle jejího názoru se jejich
pozice požadovaným určením nezmění. Určení neplatnosti smluv může být podle ní
pouze otázkou předběžnou pro posouzení vlastnického práva k předmětným movitým
věcem a pokud odvolací soud vyloučil její vzájemný návrh na určení vlastnictví
k samostatnému řízení, porušil tak ustanovení § 124 obč. zák., neboť
„upřednostnil vlastnická práva žalobců k pohledávkám, které v některých
případech ani nebyly přihlášeny do konkurzního řízení, před ochranou jejího
vlastnictví“. Měla tedy za to, že nelze žalovat na určení neplatnosti nabývací
smlouvy tam, kde je možná žaloba na určení vlastnictví. Zdůraznila, že
předmětné movité věci držela v dobré víře a tudíž je přesvědčena, že „již k
datu 2. října 1997 uplynula tříletá vydržecí doba“. Soudům vytkla, že se
nezabývaly její námitkou vydržení a porušily tak podle jejího názoru § 130 a §
134 obč. zák. V této souvislosti zdůraznila, že žádný z jejich společníků či
jednatelů nebyl odsouzen pro podvodné jednání a obsáhle se k těmto okolnostem
vyjádřila. Soudy podle ní rozhodly – z důvodů opět obsáhle v dovolání popsaných
– v rozporu s hmotným právem, pokud smlouvy posoudily jako neplatné. Vyjádřila
názor, že jde o obchodní závazkový vztah a že věcně příslušným je podle § 9
odst. 3 písm. r/ o.s.ř. v prvním stupni Krajský soud v Plzni. Navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že v daném případě nejde o „věc
zásadního významu“, že „předměty totožné se zrušenou smlouvou“ byly sepsány do
konkursní podstaty a žalované bylo uloženo, aby podala vylučovací žalobu
ohledně sepsaného souboru strojů a zařízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání – po stručné rekapitulaci významných okolností
– zdůraznili, že nároky dědiců nelze s odkazem na pouhé administrativní
skutečnosti zpochybňovat a že průběhem konkursu nemohou zaniknout jejich
nároky. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §
237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost
dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity
(nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O
nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve
věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti
stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro
závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to,
jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění
rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím
hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního
stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně)
než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní
posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov.
též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn.
2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V posuzovaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků
řízení jinak než soud prvního stupně; ostatně i z odůvodnění jeho rozhodnutí
vyplývá, že se plně ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně
zaujal v rozsudku ze dne 19. dubna 2007, č. j. 6 C 146/2004-408. Z tohoto
důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř. Protože napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím (jak nakonec vyplývá
i z formálního označení jeho výrokové části), nemůže být dovolání přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání je přitom
nerozhodné, že ve výroku napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že rozsudek
soudu prvního stupně potvrzuje s tím, že „se jím mění rozsudek …“.
Přípustnost dovolání však nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
o.s.ř. Rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl totiž
jeho prvním rozhodnutím ve věci poté, co byla pravomocně povolena obnova řízení.
Následně se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým
dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat
nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka použila vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
(námitkou, že v dané věci jde o obchodní závazkový vztah a že věcně příslušným
je podle § 9 odst. 3 písm. r/ o.s.ř. v prvním stupni Krajský soud v Plzni) a
dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním
učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou
stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky neplatnosti obou
smluv podle § 39 obč. zák.). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v
tomto ohledu ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění. Pro tyto účely dovolatelka nabídla „svůj
vlastní“ (doplněný, resp. odlišný) skutkový stav. Přehlédla však, že skutkový
základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout
(námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze
tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.
(nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a
odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném
případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní. Ohledně namítané vady řízení dovolací
soud připomíná, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i
kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.)
zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.
října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu
České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo
1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15.
srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Dovolatelka především zpochybnila správnost právního názoru, že žalobci jsou ve
věci aktivně věcně legitimováni a že mají na požadovaném určení naléhavý právní
zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. února
1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Soudní praxe rovněž zastává názor, že
naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§
80 písm. c/ o.s.ř.), nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o
něž v řízení jde. Skutečně není důvodu pro to, aby se v případech absolutní
neplatnosti smlouvy nemohla této neplatnosti dovolávat osoba na této smlouvě
nezúčastněná, jestliže i její právní postavení by mohlo být vyhověním žalobě na
určení neplatnosti smlouvy příznivě dotčeno. Aktivně legitimován k žalobě na
určení neplatnosti smlouvy je tedy nejen účastník této smlouvy (jeho právní
nástupce), ale každá osoba, na jejíž právní postavení by deklarování této
neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Toto příznivé ovlivnění by mělo
spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo s poukazem na tuto deklaraci
uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné smlouvy související.
Na druhé straně platí, že absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o
určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně
legitimován, tedy ten, kdo má, jak již výše rozvedeno, naléhavý právní zájem.
Nemůže totiž platit, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního
úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl by
kdokoliv žalovat na neplatnost kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by
nepochybně vedl k protismyslným důsledkům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný na
straně 489 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Právní rozhledy). Z uvedeného
vyplývá, že je v souladu s ustálenou soudní praxí právní názor, že žalobci jsou
ve věci aktivně věcně legitimováni a že mají naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti obou smluv.
Dovolatelka dále namítla, že soudy posoudily neplatnost obou smluv v rozporu s
hmotným právem.
Podle § 39 obč.zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu se
společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje,
jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními
zásadami demokratické společnosti. Taková skutečnost musí být soudem v daném
čase a na daném místě vždy zjištěna podle objektivního kritéria s přihlédnutím
ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. Občanský zákoník - komentář,
C.H.Beck/SEVT, Praha 1994, 2. vydání, str. 105 a 106). Výklad ustanovení § 39
obč. zák. je v soudní praxi ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního
úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem,
působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní
občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou
(soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti
se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k
absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě pro rozpor s dobrými mravy
ve smyslu § 39 obč. zák.) totiž nastává ze zákona (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2003, sp. zn. 28 Cdo
1322/2003). Odvolací soud se neodchýlil od ustálené soudní praxe ani v závěru,
že obě smlouvy jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák.,
neboť byly sjednány účelově, a to ve snaze vyloučit žalobce z jejich
restitučních, resp. transformačních nároků, o čemž svědčí i výsledky trestního
řízení v dané věci. Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy ani ohledně této
otázky v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným
právem.
Napadá-li dovolatelka právní závěr, že s ohledem na nedostatek dobré víry
nenabyla vlastnické právo k věcem (zemědělským strojům) ani vydržením, lze
poukázat na následující závěry zastávané ustálenou soudní praxí, od níž se ani
v tomto případě odvolací soud neodchýlil.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že
držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v dobré víře se
zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá
víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, a jde
o vnitřní, psychický stav držitele. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se
zřetelem ke všem okolnostem či nikoliv, je vždy třeba hodnotit objektivně a
nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
držitele a je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné, normální
opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém
požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o
tom, že mu věc patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se
skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po
právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000, uveřejněný pod C 1176 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Okolnostmi, které mohou svědčit
pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního
důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se
držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která
je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti
přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1998, sp.
zn. 3 Cdon 395/96).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 3.250,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3.600,-
Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Protože v poměru mezi žalobci a
prvním žalovaným nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné
náklady, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastníky nemá žádný z nich
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. května 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu