26 Cdo 3869/2022-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. P., bytem XY, zastoupené JUDr. Markétou Krejčovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Horníčkova 568/8, proti žalovanému městu Znojmu, se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, zastoupenému Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 82/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 19 Co 97/2021-125, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 19 Co 97/2021-125, odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“, resp. „občanský soudní řád“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§ 241b odst. 3 o.
s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o.
s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3.
května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či z 6. května 2020, sp. zn. 26 Cdo 1192/2020). Takto nastolenému požadavku dovolatelka nevyhověla. Předně je zapotřebí zdůraznit, že jde-li o přípustnost dovolání, zřejmě (alespoň zčásti) vycházela ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., neboť vedle obecné formulace v úvodu dovolání, že „přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 o. s. ř.“, již jen (v jeho závěru) podotkla, že „jelikož se výklad uvedené otázky (otázky přiměřenosti doby uvedené v hmotněprávní výzvě podle § 2291 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „obč. zák.“/, kterou v dovolání specifikovala), na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, se v rozhodovací praxi odvolacích soudů dosud neustálil, lze přiznat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam ve smyslu ust.
§ 237 odst. 3 o. s. ř.“. Evidentně tak v tomto směru přehlédla, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. listopadu 2021, tj. nejen po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., nýbrž dokonce až po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., tj. zákonů, jimiž byl změněn občanský soudní řád, musí dovolání vyhovovat náležitostem kladeným na tento mimořádný opravný prostředek zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po změně provedené zákonem č. 296/2017 Sb., tedy ve znění účinném od 30. září 2017.
Nelze ani ztratit ze zřetele, že z dovolání sice vyplývá nesouhlas s názorem, že lhůta k nápravě uvedená v hmotněprávní výzvě podle § 2291 odst. 3 obč. zák. „byla sice krátká“, tj. nikoli přiměřená k odstranění závadného chování, avšak byla-li jí výpověď žalovaného z nájmu tam specifikovaného bytu ze dne 14. dubna 2020 doručena až 20. dubna 2020 (po téměř devíti měsících) a ani v této relativně dlouhé (již přiměřené) době své závadné chování neodstranila, je uvedená výpověď platná a oprávněná. Ani z celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.) dovolání však nelze dovodit, že by ve vztahu k uvedené otázce šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem (nikoli odvolacími soudy) rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pouhý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016 (uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nelze – bez vázanosti na jedno z uvedených čtyř (aktuálních) hledisek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. – pokládat za náležitý údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019). Ostatně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasila proto, že předložená právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o.
s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Na tomto místě dovolací soud již jen pro úplnost zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – § 243 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu