26 Cdo 411/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce města Ch. proti žalovaným 1) J. Š. a 2) A. Š.,
zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi
pod sp. zn. 6 C 246/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. dubna 2003, č.j. 18 Co
114/2003- 23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 1.
2003, č.j. 6 C 246/2002-9, uložil žalovaným vyklidit do 15 dnů od právní moci
rozsudku byt 1+2, III. kategorie, ve 4. podlaží domu ev. č. 25, ulice R. 593,
Ch. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 4. 2003, č.j. 18 Co
114/2003-23, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se
předmětný byt nachází, že nájemci tohoto bytu manželé D. a L. Š. přenechali byt
do podnájmu žalovaným bez souhlasu žalobce, že dne 14. 10. 2002 uzavřeli
nájemci se žalobcem dohodu o skončení nájmu, v níž se zavázali byt vyklidit do
31. 10. 2002, že žalovaní zůstali po jejich odstěhování v bytě bydlet a jsou
zde hlášeni k trvalému pobytu, že žalobce nevyhověl jejich žádosti o přidělení
bytu, neuzavřel s nimi nájemní smlouvu a požádal je, aby byt vyklidili.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní užívají
předmětný byt bez právního důvodu, a konstatoval, že jim nemohl vzniknout nájem
či podnájem bytu nastěhováním se do bytu bez souhlasu žalobce ani přihlášením k
trvalému pobytu, které má jen evidenční charakter; pro vznik nájemního vztahu
není rozhodná ani okolnost, že do bytu investovali vlastní finanční prostředky.
Na základě toho dovodil, že žalobce se právem domáhá ochrany svého vlastnického
práva podle § 126 odst. 2 obč. zák. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost odůvodnili podle „§ 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř.“ s tím, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvádějí,
že „právní otázkou je, zda rozhodnutí města v rámci hlášení o trvalém pobytu
může mít vliv na založení podnájemního vztahu – resp. udělení souhlasu města
jako pronajímatele“, jakož i to, „zda je povinností soudů i v případě, že by
podnájemní vztah mezi žalovanými a manželi Š. nevznikl, zkoumat výkon práv
žalobce s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. zda město jako
vlastník domu nevykonává svá vlastnická práva v rozporu s dobrými mravy“.
Uvádějí dále, že právní otázkou zásadního významu je skutečnost, že soud
prvního stupně řádně nepoučil žalované o možnosti žádat o ustanovení zástupce
dle § 30 o.s.ř., a že označené otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího
soudu jednoznačně vyřešeny. Uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. a vyjadřují přesvědčení, že jim vznikl podnájemní vztah k
předmětnému bytu. V této souvislosti poukazují na to, že pro smlouvu o podnájmu
není obligatorně stanovena písemná forma, že ji lze uzavřít i ústně a že
písemnou formu musí mít toliko souhlas pronajímatele, přičemž není předepsán
způsob udělení souhlasu s podnájmem. Namítají, že „jednali v souladu s pravidly
logiky“ a dostavili se spolu s manželi Š. do sídla žalobce k legalizaci tohoto
podnájemního vztahu, který jim na základě toho vyznačil trvalý pobyt v bytě; z
toho dovozují, že tímto jim udělil souhlas s podnájmem. Naplnění uplatněného
dovolacího důvodu spatřují též v tom, že odvolací soud (soud prvního stupně)
nezkoumal, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Poukazují na
to, že se po celou dobu chovali jako řádní nájemci a hradili nájemné a zálohy
na služby, že žalobce od nich tyto platby přijímal a udělil jim souhlas s
opravami a úpravami bytu; odmítl však s nimi uzavřít nájemní smlouvu, ačkoliv
je jeho povinností zabezpečit bytové potřeby svých občanů z bytového fondu,
který mu byl zákonem přenechán do vlastnictví. Dovolatelé mají za to, že
„jednání soudů je protiústavní“, když nezkoumaly vliv svého rozhodnutí na
základní lidské právo žalovaných – právo na bydlení, které je ústavně chráněno
a požívá i ochrany v rámci mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika
vázána. Dovolatelé rovněž namítají existenci dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož naplnění spatřují v tom, že je soud prvního
stupně nepoučil o možnosti požádat o ustanovení zástupce; v této souvislosti
poukazují na to, že jsou příslušníky romské národnosti, neumějí dobře česky, a
nejsou proto schopni řádně hájit v řízení svoje práva. Navrhli, aby napadený
rozsudek byl zrušen, a byla odložena jeho vykonatelnost.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání je nedůvodné a
nepřípustné a navrhl, aby bylo zamítnuto. Obsáhle vyvracel dovolací námitky
dovolatelů, poukázal zejména na to, že přihlášení k trvalému pobytu nelze
považovat za souhlas pronajímatele s podnájmem bytu, že jde o evidenčně správní
záznam podle zákona č. 133/2000 Sb., který musí být proveden za splnění
určitých zákonných předpokladů a k němuž v dané věci postačil toliko souhlas
nájemců bytu, aniž by jej mohl pronajímatel ovlivnit; rovněž tak vyjádřil
nesouhlas s námitkou, že výkon jeho práva je v rozporu s dobrými mravy a
poukázal na to, že žalovaní se do bytu nastěhovali svévolně, proti jeho vůli, a
že je nemůže upřednostnit před jinými uchazeči o byt.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu
vydáno dne 23. dubna 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o
něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelé označují v první řadě za otázku zásadního právního významu otázku,
„zda rozhodnutí města v rámci hlášení o trvalém pobytu může mít vliv na
založení podnájemního vztahu“, tj. zda jej lze pokládat za souhlas
pronajímatele s podnájmem. Označená otázka však přípustnost dovolání nezakládá,
neboť jde o otázku řešenou judikaturou dovolacího soudu – srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 7 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněné pod č.
40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002. Podle právního
názoru uvedeného v citovaném rozhodnutí k projevu vůle obce (pronajímatele),
jež by směřovala k udělení písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem bytu,
nemůže bez dalšího dojít postupem pracovníka obce, který v souvislosti s
plněním úkolů obce při výkonu státní správy podle zákona č. 135/1982 Sb. o
hlášení a evidenci pobytu občanů (od 1. 3. 2000 zákona č. 133/2000 Sb., o
evidenci obyvatel a o rodných číslech a o změně některých zákonů) vyznačil
přechodný pobyt občana (podnájemce) v tomto bytě.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, že přihlášení
žalovaných k trvalému pobytu v předmětném bytě má toliko evidenční charakter a
nemohlo založit existenci podnájemního vztahu, je jeho právní posouzení věci v
souladu s judikaturou dovolacího soudu. Pro úplnost je třeba poznamenat, že ani
za předpokladu, že by byl pronajímatelem (žalobcem) řádně udělen souhlas s
podnájmem bytu, nemohl by tím být založen samostatný (neodvozený) právní důvod
užívání předmětného bytu, který by je opravňoval byt užívat po zániku nájemního
vztahu předchozích nájemců bytu manželů Š. Podnájemní vztah je totiž vztahem
odvozeným od vztahu nájmu bytu, který je na tomto hlavním nájemním vztahu
závislý co do svého vzniku i co do svého trvání (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 877/2002). Zanikne-li tedy
hlavní, nájemní vztah (aniž by došlo k přechodu práva nájmu podle § 706 až §
708 obč. zák.) zaniká i vztah od něho odvozený, tj. vztah podnájemní. Přitom
podle § 719 odst. 3 obč. zák. nemá podnájemce po skončení podnájmu právo na
náhradní podnájem.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda výkon vlastnického práva žalobce
je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 29. 8.
2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní
judikatura č. 11/2001, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od
počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a
žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126
odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně
důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých
rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003,
z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo
538/2003, nebo ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1215/2005) vyslovil názor,
že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se
užívání bytu bez právního důvodu.
Pokud pak dovolatelé namítají existenci vady spočívající v tom, že nebyli
poučeni o možnosti požádat o ustanovení zástupce, je třeba uvést, že k tzv.
jiným vadám řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací
soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o
sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalovaných podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl
právo vůči žalovaným.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
Doc.
JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu