26 Cdo 411/2024-222
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyň a) Tex service spare parts SK s. r. o., se sídlem v Liberci, Spartakiádní 238/14, IČO 08220611, b) Tex service components CZ s. r. o., se sídlem v Brně, Preslova 700/76, IČO 08220557, zastoupených Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované MALVEL s. r. o., se sídlem v Jinočanech, Severní 278, IČO 28410742, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení částky 539 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 329/2017, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 21 Co 254/2022-182, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 21 Co 254/2022-182, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 21 Co 254/2022-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
2. Za správná považoval skutková zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyň společnost Freedom Capital, s. r. o., IČO: 26277786, jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně podepsaly dne 20. 10. 2008 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem blíže označeného areálu v k. ú. Litovice za měsíční nájemné 100 000 Kč bez DPH (dále jen „Smlouva“). Strany mimo jiné sjednaly, že v případě prodlení s placením nájemného zaplatí nájemce pronajímateli smluvní pokutu 0,05 % denně z dlužné částky (čl. IX. odst. 7 Smlouvy). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou 15 let. Nájemní vztah skončí uplynutím doby, písemnou dohodou smluvních stran, výpovědí, zánikem účastníků smlouvy bez právního nástupce, zánikem předmětu nájmu nebo odstoupením od smlouvy. Oznámení o výpovědi musí být písemné, doručené druhé smluvní straně s výpovědní lhůtou začínající běžet první den měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla výpověď doručena (čl. XI. odst. 3 Smlouvy). Nájemce je povinen předat předmět nájmu pronajímateli v původním stavu, vyklizený od veškerých movitých věcí, v řádném stavu, uklizený, s ohledem na běžné opotřebení, a to nejpozději do sedmi dnů od ukončení smlouvy. V případě porušení této povinnosti je nájemce povinen zaplatit pronajímateli smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení. Nájemce je povinen platit nájemné a služby dle čl. IX. Smlouvy až do úplného vyklizení a faktického předání předmětu nájmu (čl. XI. odst. 5 Smlouvy). Dne 28. 5. 2015 žalovaná zaslala pronajímatelce výpověď Smlouvy, která byla dne 1. 6. 2015 uložena na poště, jelikož adresát nebyl zastižen. Pronajímatelka sdělila žalované, že výpověď neuznává a neakceptuje ji. Dne 31. 8. 2015 byl mezi pronajímatelkou a žalovanou podepsán předávací protokol o předání předmětu nájmu, v němž je uvedeno, že převzetí bylo realizováno s cílem zamezení větších škod a že pronajímatelka neakceptuje ukončení platné nájemní smlouvy, a je zde výčet závad na objektu.
3. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudu prvního stupně, který odkázal na § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), § 3074 odst. 1, § 2308, § 2310, § 2313, § 2314, a § 605 odst. 2 o. z. Dovodil, že nájemní vztah založený Smlouvou skončil výpovědí žalované ze dne 28. 5. 2015, která byla pronajímatelce doručena dne 1. 6. 2015. Tímto dnem také začala běžet výpovědní lhůta a skončila dne 1. 9. 2015. Jelikož pronajímatelka nevyužila postupu předvídaného v § 2314 odst. 3 o.
z. a nepožádala soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, nelze přihlížet k jejím námitkám, že s výpovědí nesouhlasila. Den zániku nájmu ale nepovažoval za rozhodný pro zánik povinnosti žalované platit nájemné, neboť smluvní strany v čl. XI Smlouvy ujednaly, že povinnost platit nájemné měla existovat až do úplného vyklizení a faktického předání předmětu nájmu. K tomu došlo dne 31. 8. 2015, kdy žalovaná předala pronajímatelce předmětné prostory včetně klíčů od vstupu do nemovitosti, a tímto dnem také skončila její povinnost platit nájemné.
Žalobkyně tak nemají právo na zaplacení nájemného za měsíce září až prosinec 2015 v celkové výši 400 000 Kč, ani na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou tohoto nájemného v celkové výši 139 000 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Měly za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyly explicitně řešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesením ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, či s nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14. Zdůraznily, že předmět nájmu nebyl při předání zcela vyklizen, a poukázaly na to, že v čl. XI. odst. 5 Smlouvy nesplnění povinnosti nájemce předat předmět nájmu pronajímateli v původním stavu, vyklizený od veškerých movitých věcí, v řádném stavu, uklizený, s ohledem na běžné opotřebení strany sankcionovaly smluvní pokutou a povinností platit dále platby dle čl. IX Smlouvy. Není přitom rozhodné, zda strany nazvaly toto plnění „nájemným“ nebo jinak, ale to, že svá práva a povinnosti jednoznačně a bez výkladových pochybností v souladu s principem autonomie vůle závazně stanovily. Odvolací soud pak vykládal článek XI. odst. 5 Smlouvy příliš formalisticky, vzal v potaz pouze jeho jazykové vyjádření a nikoli skutečně projevenou vůli smluvních stran. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a poté se zabýval jeho přípustností.
7. Námitkou, že předmět nájmu nebyl při předání zcela vyklizen,
dovolatelky zpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) prostřednictvím skutkových námitek a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Pouze pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a jejich skutkové závěry odpovídají obsahu spisu. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná prostory vyklidila, předala-li pronajímatelce klíče od vstupu a odevzdala tím prostory do její faktické moci, je přitom v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1983, sp. zn. Cpj 40/83, uveřejněné pod číslem 27/1984 Sbírky soudních stanovisek). 8. Dovolání je však přípustné pro dovoláním zpochybněnou otázku výkladu obsahu právního úkonu (Smlouvy), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 9. Dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky byla dne 20. 10. 2008 uzavřena smlouva o nájmu a podnájmu nebytových prostor (§ 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor), kterou je třeba od 1. 1. 2014 posuzovat jako smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302 a násl. o. z., § 3074 odst. 1 o. z.). S ohledem na datum uzavření Smlouvy se však její výklad řídí předchozí právní úpravou (§ 3028 odst. 3 o. z.), konkrétně § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). 10. Nejvyšší soud ve své judikatuře přijaté k výkladu tohoto ustanovení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje § 35 odst. obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Na vůli účastníků smlouvy je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008). 11. Při výkladu sporného ujednání čl. XI. odst. 5 Smlouvy odvolací soud vycházel pouze z jeho třetí věty, v níž je stanovena povinnost nájemce platit nájemné a služby podle čl. IX. Smlouvy až do úplného vyklizení a faktického předání předmětu nájmu, a jen z ní dovodil, že pro zánik povinnosti žalované platit nájemné není rozhodný den zániku nájmu. Taková skutečnost však z této věty nevyplývá. Odvolací soud neprovedl systematický a logický výklad a nepřihlédl k tomu, že citovaná věta navazuje na povinnosti nájemce vyjádřené v předchozích dvou větách, a sice předat (vyklizený) předmět nájmu pronajímateli nejpozději do sedmi dnů od ukončení smlouvy (zde po uplynutí výpovědní lhůty) a v případě porušení této povinnosti zaplatit pronajímateli smluvní pokutu. Z tohoto zařazení lze spíše usuzovat na to, že povinnost nájemce platit nájemné a služby podle čl. IX. Smlouvy vyjádřená ve třetí větě sporného ujednání míří na situace, kdy nájem zanikne a nájemce pronajaté prostory včas (ve stanovené lhůtě) nevyklidí. Výklad sporného ujednání provedený odvolacím soudem tak neodpovídá § 35 odst. 2 obč. zák. a výše citované judikatuře. 12. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je i to, nevypořádá-li se soud v odůvodnění svého rozhodnutí s relevantní argumentací účastníka (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II.ÚS 565/21, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV.ÚS 2957/20, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III.ÚS 3411/19, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II.ÚS 968/18). 13. Z obsahu spisu vyplývá, že v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně mimo jiné vytýkaly soudu prvního stupně nesprávné posouzení běhu výpovědní lhůty. Namítaly, že při výkladu, jaký zaujal soud prvního stupně, by se stalo obsoletním ujednání článku IX. odst. 3 Smlouvy, podle něhož výpovědní lhůta začíná běžet první den měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla výpověď doručena. Odvolací soud sice může přitakat správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011), v intencích nálezové judikatury však přitom nemůže pominout relevantní námitky obsažené v odvolání. Nevypořádal-li se odvolací soud s takovou námitkou, je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné. 14. Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek žalobce i žalované správný, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 15. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 5. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu