26 Cdo 4337/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. S., zastoupeného advokátem, proti žalované D. K., zastoupené advokátkou, o splnění povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 256/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. června 2007, č. j. 30 Co 205/2007-60, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 8. června 2007, č. j. 30 Co 205/2007-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, č. j. 13 C 256/2006-20, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaná byla povinna zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním „bytové jednotky č. 1273/2 v budově R. 1 č.p. 1273, na pozemku č. parcely 580 v katastrálním území R.“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce uzavřel v roce 1997 dohodu o výměně bytu (dále jen „Dohoda o výměně bytu“), na základě níž začal užívat předmětný byt, že v bytě s ním žila žalovaná až do února 2001, že dne 18. 4. 2001 uzavřeli účastníci dohodu (dále jen „dohoda ze dne 18. 4. 2001“), podle níž žalobce byt opustí, odhlásí se z trvalého bydliště a nebude uplatňovat nárok na vstup do bytu, že téhož dne byt opustil, že účastníci spolu opětovně vedli společnou domácnost od konce roku 2001 do dubna 2004, a že v roce 2005 nabyla žalovaná k bytu vlastnické právo. Dospěl k závěru, že žalobce se stal na základě dohody o výměně bytu nájemcem předmětného bytu, a že jeho právo nájmu zaniklo dohodou ze dne 18. 4. 2001, kterou – s přihlédnutím k jejímu obsahu – posoudil jako dohodu o zániku práva nájmu bytu podle § 710 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že žalobci nesvědčí k bytu právo nájmu, a na základě toho žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 6. 2007, č. j. 30 Co 205/2007-60, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 6. 2007, č. j. 30 Co 205/2007-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za rozhodnou především otázku vzniku práva nájmu žalobce k předmětnému bytu (na jejímž vyřešení závisí posouzení platnosti dohody z 18. 4. 2001); usnesením ze dne 18. 5. 2007, č. j. 30 Co 205/2007-52, vyzval žalobce, aby doplnil žalobní tvrzení ohledně existence dohody o výměně bytu a aby navrhl důkazy na jejich podporu. Poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy a výslechem svědkyně R. P. dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo splnit důkazní povinnost; konstatoval, že při neexistenci listiny obsahující dohodu o výměně bytu, neprokázal ani její obsah. Dovodil, že předložená listina nazvaná Žádost o výměnu bytu neobsahuje dohodu o výměně bytu ve smyslu ustanovení § 715 obč.zák., a chybí na ní i podpis jejích účastníků. Uzavřel, že žalobci nevzniklo v důsledku fakticky provedené výměny bytů právo nájmu k předmětnému bytu a na základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu označuje „předběžnou právní otázku vzniku nájemního práva žalobce k předmětnému bytu z titulu výměny, resp. trojvýměny bytů, dotýkající se i změn v právní úpravě v průběhu rozhodného období ….“, resp. posouzení otázky – mezi účastníky dosud nesporné – „zda žalobci právo nájmu předmětného bytu vzniklo či nikoliv“. Obsáhle popisuje postup, jakým získal předmětný byt, soužití účastníků, průběh a výsledek soudního řízení mezi nimi dříve vedeného (o určení, že je nájemcem bytu), a odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal dohodu ze dne 18. 4. 2001, ale zaujal právní názor odlišný od právního názoru obsaženého v rozsudcích soudů obou stupňů ve věci určovací žaloby, z něhož vyplývá, že žalobce je nájemcem předmětného bytu. Nesprávné
právní posouzení spatřuje dále v „posouzení důkazního břemene a to s ohledem na skutečnost, že vznik nájemního práva žalobce v září roku 1997 byl mezi stranami skutečností nespornou“. Namítá, že byl nesprávně poučen odvolacím soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř směřuje k označení důkazů, jimiž mají být prokázána sporná tvrzení účastníků, a uvádí, že své žalobní tvrzení doplnil ,,nikoliv však tvrzením o existenci dvoustranné dohody o výměně bytů mezi ním a I. Š. (k čemuž byl odvolacím soudem vyzván), nýbrž tvrzením o existenci písemné dohody všech tří účastníků trojvýměny“, a jako důkaz navrhl písemné čestné prohlášení R. P.; při jejím výslechu však nebyl přítomen jeho právní zástupce a on sám jako právní laik nebyl schopen formulovat otázky, které by vedly k precizování její výpovědi. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není přípustné, vyvracela dovolací námitky a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) i z otázky označené za zásadně právně významnou vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který – jako otázku předběžnou – posuzoval otázku vzniku práva nájmu žalobce k předmětnému bytu na základě dohody o výměně bytu.
Řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Okruh skutečností, které musí být jako rozhodné prokázány, je určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků.
V projednávané věci se žalobce domáhal ochrany svého práva nájmu proti žalované, která do tohoto práva neoprávněně zasahuje. Jeho žaloba by tak měla oporu v ustanovení § 126 odst. 2 občanského zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001 /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 530/2002/). Předpokladem úspěšného uplatnění žaloby na ochranu práva nájmu (obdobně jako ochrany práva vlastnického) je existence takovéhoto práva. Odvolací soud proto nepochybil, pokud se v řízení, jehož předmětem byla ochrana (realizace) tvrzeného práva nájmu žalobce k předmětnému bytu, zabýval především otázkou, zda žalobce je nositelem tohoto hmotného práva či nikoliv.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká pochybení při aplikaci ustanovení § 118a o. s. ř., nerespektování právního názoru vyjádřeného v jiném soudním řízení mezi týmiž účastníky, výslech svědkyně v nepřítomnosti jeho právního zástupce, čímž fakticky uplatňuje důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K tzv. jiným vadám řízení, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Pro úplnost však dovolací soud poznamenává, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při postupu podle § 118a (§ 211 o. s. ř.), a to ve vztahu k odlišnému právnímu názoru na právní posouzení otázky vzniku práva nájmu žalobce k bytu. Námitky žalobce omezující aplikaci uvedeného ustanovení pouze na případy sporných tvrzení účastníků je neopodstatněná, a to již vzhledem k jeho znění, jež je jednoznačné. Nelze ostatně přehlédnout, že sám žalobce učinil součástí žalobních tvrzení též tvrzení o právním důvodu užívání předmětného bytu. Pokud pak jde o námitku týkající se výslechu svědkyně R. P., z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 8. 6. 2007 (č. l. 56 verte) vyplývá, že žalobce souhlasil s tím, aby bylo jednáno v nepřítomnosti jeho právního zástupce.
Další dovolací námitky směřující proti závěru odvolacího soudu, že žalobci nevzniklo právo nájmu k předmětnému bytu, jsou založeny na kritice správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, na němž odvolací soud tento právní závěr založil; jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž není, jak bylo výše uvedeno, způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. října 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu