26 Cdo 4497/2017-337
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce statutárního města Jihlavy, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo
náměstí 97/1, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně,
Bubeníčkova 502/42, proti žalované VODÁRENSKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI, a.s., se
sídlem v Brně, Soběšická 820/156, IČO: 49455842, zastoupené Mgr. Markem
Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení
částky 3.446.271,48 Kč s příslušenstvím, vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 233 C 43/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2017, č. j. 70 Co
104/2016-278, ve spojení s usnesením ze dne 9. června 2017, č. j. 70 Co
104/2016-297, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2017, č. j. 70 Co
104/2016-278, ve spojení s usnesením ze dne 9. června 2017, č. j. 70 Co
104/2016-297, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce (zakládající člen svazku měst a obcí pod označením Svaz vodovodů a
kanalizací Jihlavsko /dále jen „Svaz“/, jehož členství v něm skončilo dnem 31.
prosince 2012 poté, co jeho zastupitelstvo usneseními z 23. června 2009 a 14.
dubna 2010 rozhodlo o vystoupení ze Svazu) – od 1. ledna 2013 jako pronajímatel
vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu, které původně svěřil k hospodaření
Svazu (dále jen „předmětný majetek“) – se domáhal, aby mu žalovaná (s níž Svaz
uzavřel dne 17. prosince 1996 písemnou smlouvu /dále jen „Smlouva“/, jíž jí
jako nájemkyni pronajal mimo jiné i předmětný majetek) zaplatila částku
3.446.271,48 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu alikvotní
části (dlužného) nájemného za užívání předmětného majetku za období po
vystoupení ze Svazu, tj. v daném případě za měsíce leden až březen 2013 (dále
též jen „rozhodné období“). V žalobě rovněž uvedl, že přípisem ze dne 2. ledna
2013 žalované formálně oznámil vystoupení ze Svazu (což jí již bylo známo) a
požádal ji, aby alikvotní část nájemného platila jemu, přičemž výši alikvotní
části nájemného jí upřesnil v přípisu ze dne 1. února 2013.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. ledna 2016, č.
j. 233 C 43/2013-200, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby
– ohledně tam specifikovaného úroku z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o
zaplacení žalované částky s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.
února 2017, č. j. 70 Co 104/2016-278, ve spojení s usnesením ze dne 9. června
2017, č. j. 70 Co 104/2016-297, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích II. a III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků (výrok II.).
Shodně se soudem prvního stupně zjistil z provedených důkazů mimo jiných i
následující skutečnosti. Žalobce byl zakládající člen Svazu, jemuž jako
vlastník svěřil k hospodaření předmětný majetek (specifikovaný v přílohách
smluv o vkladu majetku). Dne 17. prosince 1996 uzavřel Svaz s žalovanou
Smlouvu, jíž jí jako nájemkyni pronajal mimo jiné i předmětný majetek. Členství
žalobce ve Svazu skončilo dnem 31. prosince 2012 poté, co jeho zastupitelstvo
usneseními z 23. června 2009 a 14. dubna 2010 rozhodlo o vystoupení ze Svazu.
Po vystoupení nebyla doložena dohoda o finančním a majetkovém vypořádání mezi
Svazem a žalobcem. Přípisem ze dne 2. ledna 2013 žalobce oznámil žalované, že
vystoupil ze Svazu, a požádal ji, aby alikvotní část nájemného, kterou jí
upřesnil v přípisu ze dne 1. února 2013, platila jemu. Nájemné za období od
ledna 2013 do března 2013 zaplatila žalovaná podle naposledy uzavřené dohody se
Svazem ze dne 4. prosince 2012 o výši ročního nájemného a jeho splatnosti, a to
v tam dohodnutých částkách a na tam specifikované účty Svazu. Na tomto
skutkovém základě odvolací soud uzavřel, že ačkoliv po vystoupení
ze Svazu k 31. prosinci 2012 lze žalobce od 1. ledna 2013 považovat na základě
analogické aplikace ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák“) za
pronajímatele předmětného majetku, žalovaná jako jeho nájemkyně nemá na
nájemném za rozhodné období žádný dluh, neboť je zaplatila v tam dohodnutých
částkách a na tam specifikované účty podle dohody se Svazem ze dne 4. prosince
2012 o výši ročního nájemného a jeho splatnosti; současně konstatoval, že jeho
„závěr… by byl stejný, pokud by… dospěl k závěru, že právo hospodaření k
předmětnému majetku měl v rozhodném období Svaz“. Proto zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnil
tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, konkrétně
otázky, zda po vstupu nabyvatele pronajaté věci do právního postavení
pronajímatele splní nájemce povinnost platit nájemné i tím, že je uhradí
původnímu pronajímateli (či jinému subjektu určenému dohodou s původním
pronajímatelem). Zdůraznil, že ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák. nabytím
vlastnictví vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele v jeho
úplnosti, tj. stává se účastníkem nájemního vztahu se všemi jeho základními
obsahovými atributy, a to včetně nároku na placení nájemného, splatného po
tomto vstupu; podle § 663 obč. zák. patří totiž placení nájemného mezi pojmové
znaky nájmu (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněné pod č. 11/97 časopisu Soudní
judikatura, a z 23. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002). Dodal, že
důsledkem uvedené zákonné sukcese je tak mimo jiné přechod práva na nájemné za
užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné platit. Povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli (nabyvateli),
nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci. Ve vztahu k němu již totiž nemá nájemce
právní důvod plnit, a pokud tak činí, jde o plnění bez právního důvodu. Nájemce
tedy nemá právo volby, zda bude platit nájemné nabyvateli nebo původnímu
pronajímateli (k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. srpna 2006,
sp. zn. 26 Cdo 906/2005). Z toho dovozoval, že po změně vlastnictví pronajaté
věci splní nájemce svou povinnost platit nájemné pouze tehdy, poskytne-li
příslušnou platbu novému pronajímateli a nikoli zašle-li ji na bankovní účet
původního pronajímatele či subjektu určenému dohodou nájemce s původním
pronajímatelem (zde mimo jiné zmínil rozsudek Nejvyššího soudu z 19. června
2003, sp. zn. 25 Cdo 1526/2001). Dovolatel v dovolání – z důvodů tam podrobně
rozvedených – vyjádřil nesouhlas s odvolacím soudem vysloveným názorem, že
tento „závěr… by byl stejný, pokud by… dospěl k závěru, že právo hospodaření k
předmětnému majetku měl v rozhodném období Svaz“. Kromě toho rovněž namítl, že
odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí „neuvedl…, jak věc posoudil po právní stránce, resp. jak interpretoval obsah
právních předpisů, které při posuzování věci použil“, v důsledku čehož se při
aplikaci ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v dovolání blíže specifikované). Současně mu však též vytkl,
že provedl důkaz výpisy z účtu žalované, ačkoli z pohledu ustanovení § 205a a §
211 o.s.ř. šlo o nepřípustné důkazy, a že – stejně jako soud prvního stupně –
neprovedl všechny jím navržené důkazy a nepoučil ho podle § 118a o.s.ř. (ve
spojení s § 213b o.s.ř.).
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího
soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání
bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen
„o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení
s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č.
293/2013 Sb.). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné
podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení
skončeno a které závisí na řešení otázky hmotného práva, jíž odvolací soud
vyřešil – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jde o otázku, zda je nájemné zaplaceno,
je-li i po změně pronajímatele
ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák. a za splnění podmínek normovaných citovaným
ustanovením placeno na účet sjednaný mezi původním pronajímatelem a nájemcem,
jinak řečeno otázku předpokladů, za jejichž naplnění je nájemce povinen platit
nájemné již nabyvateli věci (§ 680 odst. 2 obč. zák.). Zbývá dodat, že dovolání
naopak není přípustné pro řešení (procesní) otázky aplikace ustanovení § 157
odst. 2 o.s.ř., a to už proto, že tvrzené nedostatky odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění
dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Konečně přípustnost dovolání nezakládají ani dovolací námitky,
jimiž dovolatel brojil proti konstatování odvolacího soudu, že jeho „závěr… by
byl stejný, pokud by… dospěl k závěru, že právo hospodaření k předmětnému
majetku měl v rozhodném období Svaz“; dotčené konstatování totiž lze chápat
pouze jako argument „navíc“ (viz sousloví „pokud by“), na němž napadené
rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel v
dovolání rovněž uplatnil (námitkami, že odvolací soud provedl důkaz výpisy z
účtu žalované, ačkoli z pohledu ustanovení § 205a a § 211 o.s.ř. šlo o
nepřípustné důkazy, a že – stejně jako soud prvního stupně – neprovedl všechny
jím navržené důkazy a nepoučil ho podle § 118a o.s.ř. /ve spojení s § 213b
o.s.ř./). Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího
důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť povaha vytýkaných vad řízení
tomu nebrání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru založeného Smlouvou
posuzoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1
věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů).
Podle § 853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani
tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují
vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Podle § 680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci,
vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn
zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna
oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku z 29. května 2013,
sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
stanovisek) je ustálena v názoru, že ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. (které
analogicky aplikoval odvolací soud) upravuje zvláštní případ právního
nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele
přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona
(ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj.
nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního
nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou
zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající
ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která
mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité
pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu).
Smyslem ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního
vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní
skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci. Poskytuje tak nájemci právní
ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit, jak tomu
nasvědčuje i úprava možnosti výpovědi z nájemního vztahu při změně vlastnictví
k pronajaté věci (§ 680 odst. 2
a 3 obč. zák.). Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických
pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. § 663 obč.
zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten
důsledek, že by na něj přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který
uvedený rámec přesahuje. Ohledně práv a povinností příznačných pro nájem však
bezvýhradně platí, že právní nástupnictví podle § 680 odst. 2 obč. zák. se týká
celého obsahu nájemního vztahu. Vztahuje se tedy nejen na jeho složky podstatné
(např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), nýbrž i
pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé).
V rozsudcích z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005, uveřejněném pod C 4497
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. v rozhodnutí, na něž v dovolání
poukázal dovolatel), a dále např. z 10. dubna 2016, sp. zn. 26 Cdo 2811/2016,
pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že důsledkem uvedené zákonné sukcese je mimo
jiné přechod práva na nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá
povinnost nájemce nájemné platit. Povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému
pronajímateli (nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci. Ve vztahu k
němu již totiž nemá nájemce právní důvod plnit a činí-li tak, jde o plnění bez
právního důvodu. Nájemce tedy nemá právo volby, zda bude nájemné platit
nabyvateli nebo původnímu pronajímateli. Na tom nemůže nic změnit ani zákonem
poskytnutá možnost, že tak může (musí) činit až poté, kdy mu byla změna
vlastníka oznámena nebo nabyvatelem prokázána, neboť nájemné poskytnuté (po
změně vlastníka) původnímu pronajímateli je plněním bez právního důvodu.
V posuzovaném případě nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že v
důsledku zániku členství ve Svazu ke dni 31. prosince 2012 vstoupil dovolatel
od 1. ledna 2013 do právního postavení pronajímatele předmětného majetku, a to
na základě analogické aplikace § 680 odst. 2 obč. zák. Dovolací soud proto z
uvedeného právního názoru vychází. Součástí zjištěného (ničím nezpochybněného)
skutkového stavu byla rovněž zjištění, že po vystoupení dovolatele ze Svazu
nebyla doložena dohoda o finančním a majetkovém vypořádání mezi nimi, že
naposledy se o výši ročního nájemného a splátek na něj dohodla žalovaná se
Svazem dne 4. prosince 2012, že za rozhodné období žalovaná nájemné zaplatila
(platbami z 8. ledna 2013, 24. ledna 2013, 8. února 2013, 21. února 2013 a 21.
března 2013) podle této dohody v tam dohodnutých částkách a na tam
specifikované účty a že přípisem ze dne 2. ledna 2013 jí dovolatel oznámil, že
vystoupil ze Svazu, a požádal ji, aby alikvotní část nájemného, kterou jí
upřesnil v přípisu ze dne 1. února 2013, platila jemu. S přihlédnutím ke shora
citované judikatuře zastává dovolací soud názor, že na základě uvedených
skutkových zjištění nelze – bez dalšího – uzavřít, že žalovaná jako nájemkyně
předmětného majetku nemá na nájemném za rozhodné období žádný dluh. I po změně
pronajímatele byla sice povinna platit dohodnuté nájemné (jeho alikvotní část)
na bankovní účet pronajímatele. Napříště však již měla svoje platby směřovat
(za naplnění předpokladů upravených v ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák.) na
účet nového pronajímatele (tj. dovolatele), nikoli na účet jeho právního
předchůdce (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2006,
sp. zn. 25 Cdo 1526/2001, uveřejněného pod C 2005 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na který dovolatel v dovolání rovněž poukázal).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř.), aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval
dovolatelem vytčenými vadami řízení. Podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. pak
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr.
Miroslav Ferák
předseda senátu