26 Cdo 4587/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně Z. H., proti žalovaným 1/ V. F., a 2/ Ing. Z. P., zastoupeným
advokátkou,o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 80/2007, o dovolání žalovaných proti usnesením
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. května 2008, č. j. 11 C 80/2007-86, a
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. srpna 2008, č. j. 10 Co 271/2008-97, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne
6. května 2008, č. j. 11 C 80/2007-86, se zastavuje.
II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. srpna 2008, č. j.
10 Co 271/2008-97, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. května
2008,
č. j. 11 C 80/2007-86, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se proti žalované V. F. (dále jen „žalovaná 1/) domáhala určení
neplatnosti výpovědi z nájmu „bytu č. 10 o velikosti 2+1 ve 3. patře domu č. p.
591 v P. J. 1“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp.
„dům“).
Usnesením ze dne 6. května 2008, č. j. 11 C 80/2007-86, Okresní soud Plzeň-
město (soud prvního stupně) připustil vstup Ing. Z. P. jako žalovaného 2/ do
řízení. Vyhověl tak návrhu žalobkyně odůvodněnému tvrzením, že dostala od
žalované 1/ výpověď z nájmu bytu, že se tak stalo v době, kdy žalovaná 1/
předmětný dům prodávala, že žalovaná 1/ přestala být jeho vlastnicí asi den
nebo dva poté, co od ní převzala výpověď z nájmu bytu, že na citovanou výpověď
reagovala podáním žaloby
v předepsané „dvouměsíční“ lhůtě a že o prodeji domu se ona a nájemci ostatních
bytů v domě dozvěděli až počátkem ledna 2007 od jeho nového vlastníka pana P.
(srov. protokol o jednání ze dne 19. prosince 2007 na č. l. 63 – 64 spisu).
Soud prvního stupně neshledal nic, co by bránilo vstupu Ing. Z. P. do řízení na
straně žalované
a rozhodnutí po právní stránce odůvodnil odkazem na ustanovení § 92 odst. 1
zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
K odvolání žalované 1/ a Ing. Z. P. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací
usnesením ze dne 26. srpna 2008, č. j. 10 Co 271/2008-97, citované usnesení
soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že rozhodnutím podle § 92 odst. 1
o.s.ř. nelze předjímat meritorní rozhodnutí ve sporu a s tím související řešení
otázky pasivní věcné legitimace, a dospěl k závěru, že v daném případě
nepřipadá v úvahu ani „nepřípustnost připuštění“ dalšího účastníka do řízení
pro obcházení institutu záměny účastníků.
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Namítli, že žalobkyně učinila
návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované „ve snaze
vyhnout se řešení cestou záměny účastníka, takže se zde jedná o takový postup,
který soudní praxe a judikatura vyšších soudů považuje za nepřípustný“. Uvedli,
že žalobkyně měla dbát o to, aby žaloba směřovala proti osobě, která byla
vlastníkem domu v době podání žaloby, tedy proti žalovanému 2/, a že v důsledku
nedbalosti si neprověřila osobu vlastníka domu nahlédnutím do katastru
nemovitostí. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudů obou
stupňů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Usnesení Okresního soudu Plzeň-město
ze dne 6. května 2008, č. j. 11 C 80/2007-86, které bylo rovněž dovolání
napadeno, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí
soudu prvního stupně; ostatně dovolatelé to v dovolání ani nezpochybnili.
Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání
(dovolatelé uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně
rovněž podali). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997,
sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě
č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České
republiky proto řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze
dne 6. května 2008,
č. j. 11 C 80/2007-86, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c
odst. 1 o.s.ř.).
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí
odvolacího soudu vydáno dne 26. srpna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací dovolání proti tomuto rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle
zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání (proti usnesení odvolacího soudu) bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a
4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze – s výjimkou některých vad řízení – přezkoumat
z podnětu přípustného dovolání jen z důvodů v něm uplatněných (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatelé
uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení jde
v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 92 odst. 1 o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení
přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je
třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Podle § 92 odst. 2 o.s.ř. na
návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo
žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být
takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho
místo vstoupit.
Institut přistoupení dalšího účastníka podle § 92 odst. l o.s.ř. má tradičně
procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství
na straně žalované tehdy, jestliže žalobci až po podání žaloby vyšlo najevo, že
dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů – nositelů pasivní
věcné legitimace, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby (srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 20
Cdo 2026/2005, uveřejněné pod C 3648 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. března 2007, sp. zn. 28
Cdo 337/2007, uveřejněné pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2008 Sbírky soudních
rozhodnutí
a stanovisek).
Naproti tomu institutem záměny účastníků podle § 92 odst. 2 o.s.ř. lze předejít
negativním důsledkům zjištění, že některý z účastníků nebyl již v době zahájení
řízení pasivně věcně legitimován (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněný pod č.
58 v sešitě č. 4 ročník 2001 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod č. 1 v sešitě č. 1 z
roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přitom nezaznamenala odklon
od názoru, že soud nepřipustí přistoupení dalšího žalovaného do řízení (§ 92
odst. 1 o.s.ř.) mimo jiné tehdy, je-li zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době
zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že návrhem na přistoupení dalšího
účastníka do řízení žalobce obchází institut záměny účastníků ve smyslu
ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. Uvedený právní názor sdílí dovolací soud i v
projednávané věci.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, že rozhodnutím podle § 92 odst. 1
o.s.ř. nelze předjímat řešení otázky pasivní věcné legitimace. Uvedený právní
názor ostatně zastává i ustálená soudní praxe, která dovodila, že soud při
rozhodování
o přistoupení dalšího účastníka do řízení neřeší otázku jeho věcné legitimace,
neboť se jedná o otázku hmotněprávní, jež soud řeší až v konečném rozhodnutí ve
věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. listopadu
2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněné pod C 847 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, a ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněné
pod č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2006 časopisu Soudní judikatura). Při úvaze o
připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení proto soud vychází z
tvrzení, jimiž žalobce odůvodnil návrh podle § 92 odst. 1 o.s.ř., aniž by je v
tomto úseku řízení “ověřoval“ prostřednictvím dokazovaní.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že od podání žaloby o určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (12. prosince 2006) do navržení přistoupení
žalovaného 2/ do řízení (19. prosince 2007) setrvávala žalobkyně na tvrzení, že
dne
18. října 2006 převzala od žalované 1/ jako vlastnice předmětného domu výpověď
z nájmu bytu, kterou z důvodů popsaných v žalobě pokládala za neplatnou. Návrh
na přistoupení Z. P. do řízení jako žalovaného 2/ odůvodnila tvrzením, že
výpověď z nájmu bytu obdržela v době, kdy již žalovaná 1/ předmětný dům
prodávala (žalovanému 2/), přičemž její vlastnické právo zaniklo asi den nebo
dva poté, co od ní převzala výpověď z nájmu bytu. Z uvedeného je zřejmé, že
podle mínění žalobkyně pozbyla žalovaná 1/ vlastnické právo k předmětnému domu
v říjnu 2006, tedy evidentně předtím než byla dne 12. prosince 2006 podána
žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Za této situace nelze než
dovodit, že žalovaná 1/ nebyla již v době zahájení řízení pasivně věcně
legitimována. Ke zhojení uvedeného nedostatku pasivní věcné legitimace pak
slouží institut záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o.s.ř. (srov. výklad
shora) a nikoli postup upravený v § 92 odst. 1 o.s.ř. (v podobě přistoupení
dalšího účastníka do řízení). Pro úplnost zbývá dodat, že žaloba byla podána
v šedesátidenní lhůtě podle § 711 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť výpověď z
nájmu bytu byla žalobkyni doručena dne 18. října 2006 a žalobu na určení
neplatnosti výpovědi podala dne 12. prosince 2006; změna vlastnictví k
předmětnému domu má význam jen potud, že nabyvatel (Ing. Z. P.) vstoupil do
právního postavení pronajímatele předmětného bytu, jinak řečeno vstoupil jako
pronajímatel do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými
atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů
daného vztahu vyplývající ze zákona, resp.
z nájemní smlouvy (§ 680 odst. 2 obč. zák.). Lze uzavřít, že dovolací důvod
podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení
odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta za středníkem, § 243b odst. 3 a § 243b odst. 6 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu