U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobkyně Ing. M. H., zastoupené Mgr. MUDr. Danielem Mališem, LL.M.,
advokátem se sídlem Praha 2, Na Rybníčku 1329/5, proti žalovanému Dr. Ing. R.
R., zastoupenému Mgr. Danem Schafferem, advokátem se sídlem Brno, Filipínského
1534/55, o zaplacení částky 309.803,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 38/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2014, č. j. 56 Co 116/2014-242, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se změněnou (o částku 41.956,47 Kč s příslušenstvím rozšířenou)
žalobou domáhala, aby jí žalovaný zaplatil celkovou částku 309.803,61 Kč s
příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tvrzením, že částka 212.977,- Kč s
příslušenstvím (v podobě poplatku z prodlení) představuje dlužné nájemné za
období od listopadu 2009 do prosince 2010 z pronajatého bytu „na adrese P. 8 –
L., Č. v. 1428/4“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a částka 5.000,- Kč s
příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) bezdůvodné obohacení, které
žalovanému vzniklo užíváním bytu bez právního důvodu v měsíci lednu 2011.
Současně požadovala uhrazení smluvní pokuty představované částkami 49.870,14 Kč
s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) a 41.956,47 Kč.
Okresní soud ve Vsetíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č.
j. 10 C 38/2013-187, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 170.000,- Kč (představující dlužné
nájemné spolu s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení v částce 2.500,- Kč) s
tam specifikovaným příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se
žalobkyně domáhala zaplacení (zbývající) částky 139.803,61 Kč spolu s tam
uvedeným příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok
III.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2014,
č. j. 56 Co 116/2014-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku I. ohledně částek 10.000,- Kč, 17.500,- Kč, 20.000,- Kč (představující
dlužné nájemné celkem v částce 47.500,- Kč) a 2.500,- Kč (představující nárok
na vydání bezdůvodného obohacení) spolu s tam uvedeným příslušenstvím a rovněž
v zamítavém výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky
91.826,61 Kč (představující smluvní pokutu) s tam specifikovaným úrokem z
prodlení (výrok I.), dále ho změnil ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částky 12.977,- Kč,
10.000,- Kč, 2.500,- Kč, 20.000,- Kč (celkem částku 45.477,- Kč z titulu
dlužného nájemného) a 2.500,- Kč (z titulu bezdůvodného obohacení) spolu s tam
uvedeným příslušenstvím (výrok II.); jinak rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I., II. a III. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení
(výrok III.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání
žalovaného (dovolatele) směřující proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně
proti části výroku I., jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení
částky /celkem/ 50.000,- Kč s příslušenstvím, a části výroku II., jímž bylo
rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení částky /celkem/ 47.977,- Kč s
příslušenstvím, není – z posléze uvedených důvodů – přípustné podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012
Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s.
ř.“.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Bylo-li napadenými částmi výroků rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více
samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje
dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle § 238 odst.
1 písm. d) o. s. ř. samostatně, a to bez ohledu na to, zda nároky byly
uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 9/2000).
Dovoláním dotčenými výroky rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou
nárocích se samostatným (odlišným) skutkovým základem – jednak o nároku na
zaplacení dlužného nájemného (celkem ve výši 92.977,- Kč) a dále o nároku na
vydání bezdůvodného obohacení (ve výši 5.000,- Kč).
Z uvedeného vyplývá, že ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši
5.000,- Kč není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c
odst. 1 věta první o. s. ř.).
V rozsahu uplatněného nároku na zaplacení dlužného nájemného může být
přípustnost dovolání založena jen dle § 237 o. s. ř., podle nějž je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že nesprávná skutková zjištění
nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a
odst. 1 o. s. ř. a contrario). Za této situace nemohou být právně relevantní
dovolací námitky, jimiž dovolatel – mj. i s poukazem na to, co bylo obsahem
vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 26. 11. 2008, jakož i jeho vůle projevené
v dopisech adresovaných žalobkyni – brojí proti skutkovým zjištěním, resp.
proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková
zjištění rozhodná pro právní závěry, že (v odůvodnění napadeného rozsudku
citované) dopisy žalovaného nebyly žalobkyni účinně doručeny, resp. že některé
byly podle svého obsahu neurčité. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout,
že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o
skutkové zjištění; uvedené závěry přitom platí i pro zjišťování obsahu
jednostranných právních úkonů (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtka nesprávného právního posouzení věci je
tak ve skutečnosti v tomto ohledu založena výhradně na kritice správnosti
(úplnosti) skutkových zjištění. Nepřípustný dovolací důvod pak představují i
námitky, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník).
Soudní praxe je ustálena v názoru, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč.
zák.“) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 633/2002,
uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší rovněž
soud dovodil, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení není
vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák. Dospěl též k závěru (srov. dovolatelem citovaný rozsudek ze dne 29.
3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení
zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v
situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v
soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který
by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení,
nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození
dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v
tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele
by neznamenal podstatný přínos. V rozsudku ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo
2670/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené právní závěry lze bez dalšího
vztáhnout i na povinnosti zaplatit poplatek z prodlení v případě nezaplacení
nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu; ohledně tohoto
nároku není proto vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák., a to zcela výjimečně především tehdy,
přispěl-li k neplacení nájemného či úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu
podstatným způsobem samotný pronajímatel, jak to Nejvyšší soud dovodil v
naposledy citovaném rozhodnutí. K uvedeným právním názorům se dovolací soud
přiklání také v projednávané věci.
Od výše uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil, jestliže v poměrech
projednávané věci neodepřel žalobkyni nárok na zaplacení poplatku z prodlení za
použití § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti nelze především přehlédnout,
že nepříznivé důsledky spojené s prodlením žalovaného zmírnil již tím, že
žalobkyni (s odkazem na citované ustanovení) nepřiznal nárok na zaplacení
smluvní pokuty. Se zřetelem k okolnostem projednávané věci mu pak nelze úspěšně
vytýkat, že uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení poplatků z prodlení
neposoudil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho úvaha v tomto
směru není zjevně nepřiměřená.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237
o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že nepřihlížel k usnesení ze dne 24. 9. 2014,
č. j. 10 C 38/2013-272, jímž Okresní soud ve Vsetíně připustil, aby na místo
žalobkyně vstoupila do řízení společnost Nascendia s.r.o., se sídlem Praha 4 –
Krč, V Štíhlách 1314/10, IČO: 27612872, která na základě smlouvy o postoupení
pohledávek ze dne 8. 7. 2014 nabyla pohledávky žalobkyně za žalovaným, o něž v
tomto řízení jde. Pro rozhodnutí o dovolání je totiž rozhodující stav, jaký tu
byl v době vyhlášení napadeného rozhodnutí, přičemž singulární sukcesi podle §
107a o. s. ř. lze uplatnit nejpozději do vyhlášení rozhodnutí odvolacím soudem
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 216/2012).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se končí řízení, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu