26 Cdo 504/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem,
proti žalované M. M., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 80/2001,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2003,
č.j. 29 Co 261/2003-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1.
dubna 2003, č.j. 24 C 80/2001-95, přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 3, II.
kategorie, sestávajícího z 1 pokoje a kuchyně s příslušenstvím, v 1. podlaží
domu č.p. 357, v ulici H. 14, v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“),
kterou dal žalobce žalované 18. dubna 2001, určil, že nájemní poměr skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil
povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění
přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně mimo jiné za
zjištěno, že žalovaná (výlučná nájemkyně předmětného bytu) bydlela v předmětném
bytě, jehož pronajímatelem je žalobce, do srpna 1995, kdy byt fakticky vyměnila
za byt pana H. v P., kde bydlela asi 2 až 2,5 roku, že rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 9 (který nabyl právní moci 21.12.1999) byla uvedená výměna
prohlášena za neplatnou, že se proto pan H. vrátil do bytu v P. a vystěhoval
žalovanou do garáží na P., že do září 1998 skládala nájemné za předmětný byt do
soudní úschovy, od té doby však žalobci nájemné neplatí, že neuplatnila nikdy
slevu z nájemného, že neprokázala, že by jí žalobce od dubna 1998 do dubna 2000
znemožnil užívání bytu, že by žádala o vydání klíčů, že by se pokusila do bytu
nastěhovat, že by učinila oznámení na policii, že by se domáhala zpřístupnění
bytu nebo že by učinila jiné úkony prokazující její vůli se do bytu vrátit.
Dále obvodní soud vyšel ze zjištění, že součástí žaloby je výpověď z nájmu
předmětného bytu odůvodněná ustanovením § 711 odst. 1 písm d/ občanského
zákoníku (o.z.), že v ní byl uplatněn důvod spočívající v neplacení nájemného
po dobu delší než tři měsíce, že tato výpověď je určitá a
srozumitelná a že byla doručena žalované dne 5. 6. 2001.
Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že je
naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ o.z. v podobě
nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce. Současně rovněž dovodil, že
uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3
odst. 1 o.z.), neboť žalovaná neprokázala existenci skutečností, pro které se
tohoto zákonného ustanovení dovolávala. Vyklizení bytu vázal soud prvního
stupně na zajištění přístřeší s odůvodněním, že v řízení nebyly prokázány žádné
důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly závěr pro přiznání
náhradního bytu či ubytování, ani že by žalovaná měla jiný neodvozený právní
důvod bydlení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 4. září 2003, č. j. 29 Co 261/2003-112, citovaný rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a také s jejím
právním posouzením soudem prvního stupně a shodně dovodil, že uplatněný
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ o.z. je naplněn, a že výpověď z
nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.z).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost výslovně nezdůvodnila a jehož důvody podřadila ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a), b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po
novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání namítla, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily
skutkový stav věci, což mělo za následek i chybné právní posouzení a dále
vytýkala vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé
a které měly spočívat v tom, že soud prvního stupně neprovedl žalovanou
navrhované důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že se nemohla nastěhovat do
předmětného bytu po právní moci rozsudku vydaného v řízení u Obvodního soudu
pro Prahu 9, a to z důvodu obsazení tohoto bytu synem žalobce od ledna 2000.
Dále žalovaná podrobně rekapituluje svá skutková tvrzení, k nimž dle jejího
přesvědčení soudy obou stupňů náležitě nepřihlédly, a uvádí, které důkazy
navrhovala k objasnění skutečností, jež pokládá za významné. Označuje za
nesporné, že to byla ona, kdo se prvotně snažil o zpřístupnění bytu a činila
úkony s tím spojené vůči žalobci. Za základní pro posouzení věci považuje
ustanovení § 687 o.z., které stanoví povinnost pronajímatele předat nájemci byt
do užívání. Poukazuje na to, že žalobce tuto povinnost nesplnil a brání jí v
užívání bytu, a vyslovuje názor, že za této situace není povinna hradit mu
nájemné. Zdůrazňuje rovnost účastníků, která by byla porušena, pokud by byla
povinna platit za byt, který nemůže užívat, a ještě hradit náklady faktického
bydlení. Nesouhlasí též s názorem, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního
zřetele ve smyslu § 3 odst. 1 o.z. Uvádí, že do r. 1995 nedlužila žalobci žádné
nájemné a plnila své smluvní povinnosti. V důsledku žalobcem schválené směny
bytů, kterou provedla z důvodu nutnosti péče o matku, se dostala do tíživé
životní situace, které žalobce využil ve svůj prospěch. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud posoudil věc podle § 687 odst. 1 o.z., přihlédl k jí navrhovaným
avšak neprovedeným důkazům a zrušil napadený rozsudek, popřípadě i rozsudek
soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být
přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1
písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě
zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost
skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3
o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na
kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka
nesprávného právního posouzení věci (podle § 3 odst. 1 obč. zák.) založena
především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti
tedy dovolatelka brojí primárně proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy,
resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková
zjištění čerpaly, a nabízí svou vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci,
vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka však přehlíží,
že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže
měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost
(úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud
odvolací, a na základě odlišné verze skutkového stavu věci dovozuje odlišné
právní závěry, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Jediná námitka směřující skutečně proti právnímu posouzení věci
(vycházejícímu z provedených skutkových zjištění) spočívá v polemice s právním
názorem, že vyhovění žalobě nebrání okolnost, že žalobce nepředal žalované byt
ve smyslu § 687 odst. 1 o.z. a že soudem zjištěné okolnosti případu nezakládají
důvod pro odepření ochrany žalobcem uplatněného práva ve smyslu § 3 odst. 1
o.z. Tato námitka by tedy byla způsobilá založit dovolací důvod dle § 241a
odst. 1 písm. b/ o.s.ř., avšak ani tento dovolací důvod není v dané věci dán,
neboť uvedené otázky řešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou.
Především je třeba uvést, že povinnost pronajímatele předat byt ve
smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. je povinností jednorázovou, která je vázána ke
vzniku práva nájmu, a jejíhož splnění se proto nelze domáhat v průběhu trvání
nájemního poměru poté, co již jednou byla splněna (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 758/2003). Přichází tedy v úvahu pouze
splnění další povinnosti upravené v tomtéž zákonném ustanovení, a to povinnosti
pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním
bytu.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod
pořadovým číslem 144, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, a
rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001) je ustálena v názoru, že
neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem
po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení
povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu
pronajímatelem. Ze znění uvedeného ustanovení vyplývá, že skutková okolnost,
zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce
\"nezaplatil\" nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za
dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto
kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Okolnosti, pro
které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je
naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu (mohou být významné toliko
pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 o.z.). Splnění povinnosti
platit nájemné nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji
povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním
bytu. Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit
nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§ 560 o.z.) a jejich plnění
proto nelze vzájemně vázat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002). Při úvaze o aplikaci § 3 odst. 1 o.z. nelze
přehlédnout, že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu,
takže ani v případě, že pronajímatel neplnil své povinnosti, není možno po něm
zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se
přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití § 3 odst. 1 o.z.,
jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě, svůj přístup
nezměnil ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi a při ochraně svých práv
nevyužil prostředků, které mu zákon umožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24.4.2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002).
Jestliže tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z
(dovoláním nezpochybnitelného) skutkového zjištění, že žalovaná neplatila
žalobci nájemné po dobu více než čtyř let a že nebylo prokázáno, že by téměř
během celé této doby učinila přiměřené kroky k tomu, aby obnovila užívání
předmětného bytu, pak jeho závěr o tom, že je naplněn důvod výpovědi z nájmu
dle § 711 odst. 1 písm. d/ o.z. a že výpověď není v rozporu s dobrými mravy dle
§ 3 odst. 1 o.z. je v souladu s výše citovanými názory ustálené soudní praxe.
Pokud snad žalovaná svým nesouhlasem s tím, že soudy obou stupňů neshledaly „v
uvedené kauze ani důvody zvláštního zřetele“, hodlala napadnout správnost
výroku o bytové náhradě, je třeba upozornit, že z dikce § 712 odst. 5 věty prvé
a druhé vyplývá, že v případě skončení nájemního poměru k bytu výpovědí
pronajímatele pro neplacení nájemného může soud nájemci přiznat právo na
náhradní ubytování či náhradní byt jedině za současného splnění dvou podmínek -
že jde o rodinu s nezletilými dětmi a že jde o důvody zvláštního zřetele hodné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2001, sp.
zn. 26 Cdo 636/2000). Splnění prvé z uvedených podmínek žalovaná ani netvrdí,
natož aby je prokázala, proto ani v tomto směru nelze napadený rozsudek
považovat za rozhodnutí zásadního právního významu.
Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., stejně jako
vady dle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř.
přípustnost dovolání rovněž nezakládají, a lze k nim přihlédnout pouze v
případě, je-li jinak (z jiného důvodu) dovolání přípustné (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). O tuto situaci se – jak je z výše uvedeného zřejmé – v daném případě
nejedná, proto dovolací soud nemohl posuzovat, zda je řízení postiženo
žalovanou vytýkanými vadami, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, že
úspěšnému žalobci, jemuž by jinak žalovaná, jejíž dovolání nebylo shledáno
přípustným, měla uhradit náklady dovolacího řízení, v tomto stádiu řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu