28 Cdo 507/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně Agentury Praha 5 a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská
452/167, identifikační číslo osoby: 26776286, zastoupené Mgr. Markem Odrobinou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 11, proti žalovanému D. P., bytem v
P., zastoupenému JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Újezd
19, o zaplacení částky 100.671,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 209/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010, č. j. 58 Co 226/2010-317, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010, č. j. 58
Co 226/2010-317, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. února 2010,
č. j. 17 C 209/2005-281, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou došlou soudu 16. 2. 2005 domáhala zaplacení částky
100.671,- Kč s úroky z prodlení. Tvrdila, že žalovaný byl nájemcem nebytových
prostor v domě v P. (dále jen „nebytové prostory“), a to podle smlouvy uzavřené
s městskou částí P., že nezaplatil nájemné a úhradu za služby spojené s jejich
užíváním za říjen, listopad 2002, leden, červenec – prosinec 2003, celkem ve
výši 100.671,- Kč, a že jí městská část P. tuto pohledávku postoupila.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 10. 2008,
č. j. 17 C 209/2005-238, zamítl žalobu co do zaplacení částky 11.500,- Kč a tam
specifikované úroky z prodlení (v této části rozsudek nabyl právní moci);
rozsudek v části, v níž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 89.171,- Kč s
úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení, zrušil Městský soud v
Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 17. 8. 2009, č. j. 58 Co 277/2009-257, a
v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 17 C
209/2005-281, uložil (opět) žalovanému zaplatit žalobkyni 89.171,- Kč s úroky z
prodlení a náklady řízení. Zjistil, že žalovaný s městskou částí P. (dále též
jen „pronajímatel“) uzavřel dne 11. 9. 2002 smlouvu o nájmu nebytových prostor
s účinností od 1. 10. 2002 na dobu neurčitou, a to za účelem provozování skladu
konfekce, že v pronajatých prostorách se vyskytovaly závažné stavební závady
(vzlínání vlhkosti, poničené podlahové krtiny, odlupující se omítka atd.), že
žalovaný žádal pronajímatele o řešení vzniklé situace bránící užívání prostor k
sjednanému účelu a o „pozastavení placení nájmu“, že mu bylo na základě
rozhodnutí Rady městské části P. prominuto nájemné za období únor až červen
2003, že nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním nebytových prostor
žalovaný neplatil pronajímateli, ale skládal je do úschovy svého právního
zástupce, že nájem skončil v červnu 2005 výpovědí pronajímatele, a že
pronajímatel oznámil žalovanému dopisem ze dne 30. 3. 2004, že pohledávku z
dlužného nájemného postoupil žalobkyni. Dospěl k závěru, že žalobkyně je ve
věci aktivně legitimována, neboť na ní platně přešla pohledávka pronajímatele
na zaplacení dlužného nájemného (podrobně se zabýval platností smlouvy o
postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2003 i dohodou o narovnání ze dne 11. 7.
2007 uzavřené mezi žalobkyní a pronajímatelem), že pohledávka není promlčena,
neboť žaloba byla podána před skončením promlčecí doby, že pronajímatel
poskytnutím slevy na nájemném ve výši pěti měsíčních nájmů dostatečně zohlednil
skutečnost, že neodevzdal žalovanému nebytové prostory v takovém stavu, aby je
mohl nerušeně užívat, že žalovaný – nebyl-li s tím spokojen - mohl smlouvu o
nájmu vypovědět podle § 10 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č.
116/1990 Sb.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, č. j. 58 Co 226/2010-317, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že i přes vady bránící řádnému
užívání nebytových prostor (za něž mu pronajímatel poskytl slevu z nájemného)
byl žalovaný povinen platit pronajímateli nájemné, že pronajímatel postoupil
pohledávku z dlužného nájemného na žalobkyni, a že pohledávka není promlčena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatnil v
něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aniž by výslovně
formuloval otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, vytýkal
odvolacímu soudu, že při závěrech o neplacení nájemného z důvodu porušení
povinností pronajímatele přenechat a udržovat pronajatou věc ve stavu
způsobilém smluvenému užívání, neaplikoval vedle zákona č. 116/1990 Sb., i
ustanovení § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Protože v řízení bylo prokázáno, že
mu pronajímatel předal nebytové prostory ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému
užívání a takto je ponechal po celou dobu nájmu, a že z tohoto důvodu po celou
dobu nájmu opakovaně uplatňoval u pronajímatele prominutí nájemného, má za to,
že nebyl podle § 673 a § 675 obč. zák. povinen nájemné hradit. Poukázal na
závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo
2295/99, sp. zn. 33 Odo 1658/2005 a sp. zn. 28 Cdo 2292/2006. Nesouhlasil ani
se závěrem odvolacího soudu, že dohoda o narovnání (uzavřená mezi žalobkyní a
pronajímatelem pro případ neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek) je
platná, má za to, že na splnění podmínky (nejisté události v budoucnu) byl
vázán samotný právní úkon a nikoli pouze jeho účinky. Namítal rovněž, že
smlouva o postoupení pohledávek nebyla uzavřena platně, žalobkyně proto nebyla
v okamžiku podání žaloby věřitelem, podáním žaloby tak nemohlo dojít ke stavení
běhu promlčecí lhůty podle § 112 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání
a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným
advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (soud prvního stupně v obou
svých rozsudcích žalobě o zaplacení částky 89.171,- Kč s úroky z prodlení
vyhověl, tedy v pozdějším rozsudku nerozhodl o této žalobě jinak), zabýval se
dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11,
uplynutím dne 31. 12.
2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby
však zůstává aplikovatelným právním předpisem). Podle zjištěného skutkového stavu (jenž v dovolacím řízení nebyl a se zřetelem
ke způsobu, jímž má být založena přípustnost dovolání, ani nemohl být,
zpochybněn), oznámil pronajímatel žalovanému, že postoupil žalobkyni
pohledávku, která mu vůči němu vznikla nezaplacením nájemného za předmětné
období. Námitky žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně ve sporu
založené na neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek a dohody o narovnání
(pro případ neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek) uzavřené mezi
pronajímatelem a žalobkyní jsou tak pro právní posouzení věci nevýznamné.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007,
uveřejněném pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k
závěru, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil
postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč.
zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení
pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči
postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce
neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Řešení těchto otázek proto nemůže
ani založit přípustnost dovolání (§ 237 odst. 1 písm.c/, odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. zpochybnil dovolatel také správnost závěru odvolacího soudu, že nemůže-li
nájemce užívat nebytový prostor ke smluvenému účelu, má nárok (jen) na poměrnou
slevu z nájemného podle § 8 zákona č. 116/1990 Sb. Protože tato právní otázka
je soudy rozhodována rozdílně, ač již byla v rozhodnutích dovolacího soudu
vyřešena, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává
– pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zákon č. 116/1990 Sb., je zvláštní právní předpis upravující nájem nebytových
prostor (srov. § 720 obč. zák.), neobsahuje-li speciální ustanovení o některé
otázce, je nutno použít obecná ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě
- § 663 a násl.(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp.
zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod č. 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Podle soudní praxe (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 07.
2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 07. 2010,
sp. zn. 26 Cdo 3955/2008) nájemci, který na základě smlouvy převzal nebytové
prostory za účelem jejich užívání poté, co se seznámil s jejich skutečným
stavem, jež neodpovídá smlouvě, zůstává zachováno právo na poskytnutí slevy z
nájemného nebo na prominutí nájemného podle § 673 až 675 obč. zák., možnost od
smlouvy odstoupit (§ 679 obč. zák.) nebo ji písemně vypovědět podle § 9 odst. 3
písm. c) zákona č.116/1990 Sb. Bylo-li v řízení zjištěno, že pronajímatel
předmětné nebytové prostory předal žalovanému ve stavu nezpůsobilém k řádnému
užívání, že tento stav trval po celou dobu nájmu, že žalovaný požádal o
prominutí nájemného, a že rozhodnutím pronajímatele mu bylo nájemné prominuto
jen za měsíce únor – červen 2003, a soud se nezabýval tím, zda mu podle § 673
obč. zák. vzniklo právo neplatit nájemné i za měsíce předcházející a
následující (v nichž byl stav nebytových prostor stejný), je jeho právní
posouzení neúplné a tedy i nesprávné. Ustanovení § 673, § 675 obč. zák.
odvolací soud zcela pominul i při svém závěru, že rozhodnutí pronajímatele o
prominutí nájemného za měsíce únor – červen 2003 je poskytnutím slevy podle § 8
zákona č. 116/1990 Sb., a neodůvodnil ani svůj závěr o přiměřenosti této slevy.
Protože napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek
správný, dovolací soud ho podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.
zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu