26 Cdo 5107/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyň a) MUDr. M. P., a b) MUDr. L. P., zastoupených
advokátem, proti žalované H. F., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 124/2004, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č.j. 39 Co
319/2005-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č.j. 39 Co
319/2005-46, potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 4. 2. 2005, č.j. 14 C
124/2004-20, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) uložil
žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 5, sestávající ze 2
pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 2. poschodí domu č.p. 116, v P. 2, B. ulice
42 (dále „předmětný dům“ nebo „dům“ a „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o
nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci byly
splněny všechny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve
smyslu § 153b odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2004 (dále též jen „o.s.ř.“). Žalovaná, jíž bylo k nařízenému jednání u soudu
prvního stupně (na den 4. února 2005) řádně doručeno předvolání uložením na
poště (§ 45a a § 46 odst. 4 o.s.ř.) dne 20. prosince 2004, se totiž k tomuto
jednání bez včasné omluvy nedostavila, žalobkyně vydání rozsudku pro zmeškání
navrhly a žaloba (která byla spolu s výzvou k vyjádření žalované doručena do
vlastních rukou dne 8. listopadu 2004) obsahovala skutkové okolnosti, na
jejichž základě mohl soud prvního stupně žalobě zcela vyhovět (rozhodnout v
neprospěch žalované). Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně –
neuvěřil tvrzení žalované, že se v době doručování nezdržovala na adrese svého
trvalého bydliště, neboť se v době od 1. prosince 2004 do 3. ledna 2005
zdržovala mimo území České republiky, a to proto, že toto tvrzení bylo v
rozporu s výpovědí žalobkyň a svědkyně M. S., které se s ní osobně setkaly v
předmětném domě (v bytě žalobkyň) dne 16. prosince 2004. Tvrzení žalované
nebylo prokázáno ani provedenými důkazy (potvrzením K. P., majitelky penzionu
o ubytování, pokladním dokladem a potvrzením blíže neidentifikovaného O. C.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jeho přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; konkrétním vymezením
uplatněných dovolacích důvodů se nezabývala. Za otázky zásadního právního
významu označila „otázku fikce doručení předvolání a otázku vázanosti
odvolacího soudu vznesenými odvolacími důvody“ a „otázku přípustnosti
rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání v řízení o vyklizení bytu“. K první z
označených otázek dovolatelka uvádí, že odvolací soud byl vázán uplatněnými
odvolacími důvody, tj. byl povinen zabývat se všemi odvolacími důvody a
námitkami, což však v dané věci nesplnil. Nezabýval se její námitkou, že pokud
jí soud prvního stupně neúspěšně doručoval předvolání k jednání do jejího místa
trvalého bydliště, byl povinen vykonat pokus o doručení do další soudu známé
adresy (uvedené v žalobě). Neučinil-li tak, nemohla nastat fikce doručení
uplynutím úložní doby na poště. Pokud jde o druhou označenou otázku,
dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci lze
– s ohledem na předmět sporu – rozhodnout rozsudkem pro zmeškání a namítá, že
ve věci vyklizení bytu není možno schválit smír. Poukazuje na judikaturu
dovolacího soudu, v níž bylo konstatováno, že smír nelze schválit ve sporech o
určení vlastnictví, neboť nemůže nahradit smlouvu o převodu vlastnického práva
k nemovitosti. Dovolatelka má za to, že obdobně je tomu v souzené věci, kdy
případný smír nemůže nahradit hmotněprávní úkon, s nímž jedině je spojen vznik
užívacího práva k bytu (např. nájemní smlouvu, souhlas vlastníka s užíváním,
smlouvu o zřízení věcného břemena). Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů
byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1
a 4 o.s.ř.).
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje
proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ani podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
První z otázek, označených za zásadně právně významné, přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť v rozhodovací praxi soudů
nebyla zjištěna nejednotnost ve výkladu jednoznačně formulovaného ustanovení §
205b o.s.ř. Pro úplnost lze poznamenat, že odvolací námitka, na kterou se v
dovolání odkazuje, se z obsahu odvolání (č.l. 26 a 27 spisu) nepodává; vyplývá
z něho však, že dovolatelka v tomto podání (stejně jako v dovolání) uvádí jako
adresu svého trvalého bydliště „P. 2, B. 116/42“.
Pokud jde o druhou z označených otázek, je třeba poukázat na to, že judikatura
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo
390/2003, usnesení ze dne 1. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 272/2004, ze dne 20. 1.
2005, sp.zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 16. 2. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1253/2005) je
ustálena v názoru, že o návrhu na vyklizení bytu lze rozhodnout rozsudkem pro
uznání, neboť se jedná se
o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již
podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně
do dispozice účastníků těchto vztahů, jinými slovy hmotněprávní úprava
nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními
úkony. Vzhledem k dikci ustanovení § 153a odst. 3 a § 153b odst. 3 není žádného
rozumného důvodu, proč uvedený závěr nevztáhnout i na rozsudek pro zmeškání
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo
1391/2006). Pro úplnost lze poznamenat, že ve věci vyklizení bytu (§ 126 odst.
1 obč.zák.) nejde o vznik, změnu či zánik hmotněprávního vztahu, ale pouze o
deklaraci stavu, kdy je byt užíván bez právního důvodu; rozsudek v takovéto
věci vydaný nemá tedy povahu konstitutivní.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobkyním nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měly proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5
věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu