26 Cdo 5211/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce B. d. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným
1) J. K., a 2) D. K.,vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C
135/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. listopadu 2006, č. j. 11 Co 636/2006-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 11. 2006,
č.j. 636/2006-80, potvrdil rozsudek ze dne 20. 10. 2005, č.j. 29 C 135/2004-51,
kterým Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) zamítl žalobu na vyklizení
žalovaných z bytu č. 18 v O. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o
nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že
žalobce je na základě kupní smlouvy ze dne 5. 8. 2004 (s účinky vkladu
vlastnického práva k 10. 8. 2004) vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný
byt, že jeho právní předchůdce jako pronajímatel udělil dne 4. 4. 2002 souhlas
k dohodě o výměně bytu (dále též „Dohoda“), uzavřené mezi žalovanými a manžely
J. K. a T. K., jímž svědčilo k předmětnému bytu právo nájmu na dobu neurčitou,
že v listině obsahující tento souhlas pronajímatel uvedl, že nájemní smlouva
bude sepsána na dobu určitou (na 1 rok), a v případě řádného placení nájmu a
užívání bytu bude na žádost nájemce prodlužována, že na základě Dohody se
žalovaní nastěhovali do předmětného bytu, a posléze – dne 10. 4. 2002 uzavřeli
s právním předchůdcem žalobce smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též
„předmětná nájemní smlouva“) na dobu určitou (od 1. 5. 2002 do 30. 4. 2003), v
níž bylo uvedeno, že: „Ke dni účinnosti této smlouvy zaniká dosavadní platný
zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 22. 2. 1979 uzavřený s J. K.
a T. K.“ Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že ke dni
splnění Dohody vstoupili její účastníci ve výměnou získaných bytech do
nájemního vztahu mezi pronajímatelem a původním nájemcem, a že podmínkou vzniku
nájemního vztahu k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy (v
této souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v rozhodnutí „R 7/2002“); k jiné
změně než v osobě nájemce nedošlo. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
dovodil, že změna nájemní smlouvy je možná i za trvání nájmu, po realizaci
výměny bytu. K takovéto změně však v dané věci nedošlo, neboť z předmětné
nájemní smlouvy, jmenovitě z ujednání o zániku dosavadního zápisu o dohodě o
převzetí bytu uzavřené s manžely K., nelze učinit závěr, že by její účastníci
sjednali změnu stávajícího nájemního vztahu na dobu neurčitou na vztah na
dobu určitou; jiné ujednání o změně obsahu předchozího závazku předmětná
nájemní smlouva neobsahuje. Z uvedených důvodů ji nelze pokládat za platnou;
žalovaní tak užívají předmětný byt právem, na základě nájemního vztahu na dobu
neurčitou, takže žaloba na jejich vyklizení z bytu musela být zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Popisuje skutkový
stav věci a uvádí, že uzavřením předmětné nájemní smlouvy se její účastníci
dohodli na změně nájemního vztahu vzniklého mezi pronajímatelem a předchozími
nájemci a uzavřeli současně nájemní poměr na dobu určitou, přičemž se současně
k datu uzavření smlouvy dohodli na zániku předchozí nájemní smlouvy, uzavřené s
manželi K. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp.zn.
26 Cdo 893/2000, dovozuje, že za trvání nájemního vztahu může být mezi
pronajímatelem a nájemcem uzavřena dohoda o změně a zániku nájemního vztahu
(novace); možnost změny nájemního vztahu vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1511/2006. Dovolatel má za to, že
napadené rozhodnutí je s uváděnou judikaturou v rozporu, a proto má po právní
stránce zásadní význam. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje
proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ani podle § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolání v dané věci není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (na
něž se odvolává dovolatel), neboť nemá zásadní právní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Jak uvádí sám dovolatel, otázka možnosti změny nájemního vztahu, resp.
zániku stávajícího a jeho nahrazení novým (tzv. kumulativní nebo privativní
novace), byla již v judikatuře dovolacího soudu řešena. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu pak není – co do právního posouzení označené otázky – s touto
judikaturou v rozporu, neboť vychází z názoru, že k takovémuto úkonu může za
trvání nájemního vztahu dojít.
Závěr, že k němu v dané věci nedošlo, učinil odvolací soud na základě
skutkového zjištění o obsahu předmětné nájemní smlouvy, z něhož dovodil, co
(ne)bylo vůlí smluvních stran. Judikatura (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku ze
dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20
Cdo 2900/99, a usnesení ze dne 6. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 728/2004) je přitom
ustálena v názoru, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu
projevů vůle, jde o skutkové zjištění.
Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků předmětné nájemní
smlouvy, je proto otázkou skutkovou. Zpochybňuje-li tedy dovolatel skutkový
závěr odvolacího soudu ohledně obsahu tohoto právního úkonu, a dovozuje-li z
toho vlastní (odlišné) skutkové závěry, uplatňuje fakticky dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Takovýto dovolací důvod však nelze úspěšně uplatnit v
případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na
jejichž náhradu by měli právo vůči žalobci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2009
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu