USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 69, IČO: 26348349, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové – Novém Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO: 42196451, zastoupenému JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2.475.024, 20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 412/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 2020, č. j. 25 Co 118/2020-467, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.409,- Kč k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 2.475.184, 20 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které se mu mělo dostat tím, že mu uhradila na nájemném z tam uvedených pozemků (dále jen „pozemky“) v tam specifikovaném období (dále jen „žalované období“) vyšší částku, než na kterou měl právo podle nájemní smlouvy ze dne 27. dubna
2007, č. A/22967944 (dále jen „Smlouva“), ve znění dodatků č. 1 ze dne 28. prosince 2007 a č. 2 ze dne 6. srpna 2009 (dále též jen „Dodatky“). Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) – poté, co jeho v pořadí první (zamítavý) rozsudek ze dne 28. června 2017, č. j. 12 C 412/2016-181, a v pořadí druhý (vyhovující) rozsudek ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 12 C 412/2016-315, byly k odvolání žalobkyně (první z nich) a k odvolání žalovaného (druhý z nich) zrušeny usneseními Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 30.
ledna 2018, č. j. 25 Co 244/2017-210, a ze dne 27. května 2019, č. j. 25 Co 42/2019-346, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 16. prosince 2019, č. j. 12 C 412/2016-413, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 2.248.969, 60 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně (zbývající) částky 226.054, 60 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 29. července 2020, č. j. 25 Co 118/2020-467, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.) a změnil v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) rovněž částku 226.054,60 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.). Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 o.
s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či ze 17. prosince 2019, č. j. 26 Cdo 3435/2019). Ve vztahu k otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy (nastolené v závěru dovolání) schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Přitom ani z celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.) dovolání nelze dovodit, o který – jeden – ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání má v souzené věci jít. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se dotčenou právní otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či z 6. srpna 2019, č. j. 26 Cdo 1898/2019). S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek dovolací soud dále připomíná, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 větu první o.
s. ř. a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právě takové (nezpůsobilé) důvody však dovolatel v dovolání rovněž uplatnil. Vady řízení uplatnil dovolací námitkou, že napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným na řádné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Nad rámec toho, co bylo řečeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně – pro úplnost – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19.
dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z
19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp.
zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná). Prostřednictvím (rovněž nezpůsobilých) skutkových námitek se pak dovolatel pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro určení výše nájemného z pozemků v žalovaném období. Na kritice správnosti
(úplnosti) skutkových zjištění je přitom založena také jeho výtka, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s ustanoveními § 1721 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy (v tomto případě obsah Smlouvy a Dodatků), a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K řečenému je – vzhledem k obsahu dovolání – současně zapotřebí pro úplnost dodat, že již v rozsudku ze dne 26.
listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném na str. 386 v sešitě č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále opět jen „obč. zák.“/, tj. právního předpisu rozhodného pro výklad Smlouvy a Dodatků – viz § 3074 odst. 1 větu druhou ve spojení s § 3028 odst. 3 o. z.), které ukládá soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy je – jako v daném případě – výklad tohoto právního úkonu účastníky v průběhu řízení vzájemně odlišný.
Při výkladu sporných ujednání Smlouvy a Dodatků přitom odvolací soud postupoval v intencích výkladových pravidel zakotvených v citovaném ustanovení (jakož i v ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, které se – vzhledem k obchodní povaze závazkového vztahu ze Smlouvy – na souzenou věc rovněž použije) a neodchýlil se ani od zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14.
dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Za tohoto stavu se zjevně nedopustil ani porušení zásady pacta sunt servanda, jak mu v naznačených souvislostech poněkud nepřípadně vytýkal dovolatel s poukazem na nálezy Ústavního soudu z 24. července 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, a z 28. února 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12.
Výtkou, že ujednáním obsaženým v čl. II dodatku č. 2 ke Smlouvě, podle něhož „Účastníci smlouvy mohou v posledních šesti měsících nájmu dodatkem ke stávající smlouvě sjednat pokračování nájmu (…).“, účastníci vyloučili možnost konkludentního obnovování (prodlužování) nájmu pozemků, která byla do 31. prosince 2013 zakotvena v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. a kterou od 1. ledna 2014 upravuje ustanovení § 2230 odst. 1 o. z., se dovolatel ve skutečnosti dožadoval, aby v dovolacím řízení byla řešena otázka (navíc svou povahou opět skutková, a nikoli právní), kterou se odvolací soud nezabýval a ani – z posléze uvedené příčiny – zabývat nemohl.
Tvrzení o tom, že vůle smluvních stran projevená v citovaném ujednání směřovala k předestřenému právnímu následku, totiž dovolatel poprvé zmínil až v dovolání, čímž zároveň uplatnil tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Pro řešení takto nastolené otázky tudíž nemůže být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
Zbývá dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisí (nespočívá) na vyřešení otázky právního posouzení uznání dluhu, kterou dovolatel rovněž předkládal k dovolacímu přezkumu. Je tomu tak proto, že napadené rozhodnutí by obstálo i v situaci, kdy by se v případném dovolacím přezkumu ukázalo posouzení zmíněné otázky odvolacím soudem nesprávným (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1810/2013). Jak totiž správně uvedla žalobkyně ve vyjádření k dovolání, uznáním dluhu se (odhlédnuto od – pro daný případ nepodstatných – účinků týkajících se institutu promlčení závazku) toliko zakládá vyvratitelná domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání.
Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. ledna 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019, na nějž poukázala žalobkyně ve vyjádření k dovolání). Pakliže tedy není napadený rozsudek založen na úsudku, že některý z účastníků neunesl své důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro právní posouzení věci, nýbrž vychází ze závěru, že žalobkyně v řízení prokázala, že jí v rozsahu žalované částky nevznikla vůči dovolateli povinnost k zaplacení nájemného z pozemků (a má proto vůči němu v tomto rozsahu právo na vydání bezdůvodného obohacení v podobě přeplatku na nájemném), je z řečeného zřejmé, že případné nesprávné posouzení otázky uznání závazku (závazku k zaplacení nájemného z pozemků za žalované období zahrnujícího rovněž žalovanou částku) nemohlo mít na výsledek předmětného sporu žádný vliv.
Napadené rozhodnutí tudíž nezávisí na vyřešení předestřené otázky právního posouzení uznání dluhu; proto nemůže být dovolání ani pro posouzení této otázky přípustné podle § 237 o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu