iálních služeb Jeseník, se sídlem v Jeseníku, Beskydská
1298/6, IČO 00852163, zastoupeného JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se
sídlem Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem
XY, zastoupenému Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně,
Burešova 615/6, o vyklizení části nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Jeseníku pod sp. zn. 3 C 42/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. září 2020, č. j. 69
Co 422/2019-489, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.178 Kč k rukám JUDr. Lenky Příkazské, advokátky se sídlem v
Praze 1, Vodičkova 710/31, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci (odvolací soud) ze dne 17. 9. 2020, č. j. 69 Co 422/2019-489, jímž
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku (soud prvního stupně) ze dne 14.
8. 2019, č. j. 3 C 42/2018-351, kterým uložil žalovanému vyklidit jednolůžkový
pokoj č. 13 s lodžií ve 2. poschodí bloku A Centra sociálních služeb Jeseník v
budově č. p. XY na pozemku p. č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY na LV XY pro
obec a k. ú. XY a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
neboť není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Předně je třeba uvést, že dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci učiněné
odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek (zejména ohledně
jeho rodinných vazeb, náročnosti rozsahu nutné péče a existence zařízení, jež
by mu mohlo poskytnout odpovídající sociální služby), nesouhlasí také s jeho
hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než
který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze
úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp.
zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu,
nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro
právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily.
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., uplatnil
rovněž výtkami, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy (znalecký
posudek ohledně jeho zdravotního stavu a e-mailovou komunikaci ohledně umístění
v jiném zařízení) a porušil jeho právo na spravedlivý proces. K vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud
přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě
však takovéto vady, i kdyby byly dány (o takovou situaci se však v této věci
nejednalo), přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení)
zpochybnil závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce, jenž se domáhá jeho
vyklizení, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva
ve smyslu § 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též
jen „o. z.“).
Otázku, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, posoudil
odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž
není důvod se odchýlit. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti
(její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva,
který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 o. z.), má být
až poslední možností - ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech
odstranit přílišnou tvrdost zákona - viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze
dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (i pro poměry výkladu ustanovení § 2 odst. 3,
§ 8 o. z. je zásadně použitelná judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými
mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ - srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, usnesení téhož
soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1312/2020).
Při úvaze, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl
odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele,
tak i na straně žalobce, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v
dané věci, nepříznivou situaci žalovaného zohlednil stanovením delší
(dvouměsíční) lhůty k vyklizení. Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené
dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená a právě jen v
případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení
zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp.
zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Byť odvolací soud v souvislosti s posouzením otázky dobrých mravů
výslovně hodnotil zvláště skutečnost, že žalovaný nesplnil předpoklady pro
umístění v zařízení žalobce z důvodu věku a rozsahu nutné péče, a že nemá v
blízkém okolí silné rodinné vazby, z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že věc
hodnotil v širším kontextu, zabýval se okolnostmi, za nichž byla uzavřena
nájemní smlouva, zjišťoval, zda existují jiná zařízení, která by mu mohla
poskytnout potřebné sociální služby, a přihlédl k tomu, že žalovaný, přestože
mu žalobce opakovaně nabízel pomoc, odmítl požádat o poskytování služeb v jiném
zařízení.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3470/2006 a v
nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99 (tedy v
rozhodnutích, na něž poukazoval dovolatel), byly řešeny případy, kdy soudy
opomněly posoudit reálnou možnost vyklizovaných osob zajistit si jiné bydlení.
V projednávané věci však (jak vyplynulo z provedeného dokazování) se žalobce
snažil pomoci žalovanému zajistit poskytování sociálních služeb v jiném
zařízení v rámci kraje Olomouckého, popř. Moravskoslezského (zařízení v
Hrabyni), žalovaný však opakovaně odmítal podat žádost o přijetí do jiného
zařízení (chtěl zůstat v zařízení žalobce s tím, že jiné zařízení by nebylo
schopné mu zajistit jednolůžkový pokoj). Za této situace nemůže být k tíži
žalobce, že žalovaný doposud nemá zajištěno ubytování se sociálními službami v
jiném zařízení.
Ostatně obecní úřad s rozšířenou působností je povinen zajistit osobě, jíž není
poskytována sociální služba a je v takové situaci, že by neposkytnutí okamžité
pomoci ohrozilo její život či zdraví, poskytnutí sociální služby v nezbytném
rozsahu [§ 92 písm. a) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách]. Je tedy
možné předpokládat, že ani v případě vyklizení by se žalovaný neocitl zcela bez
pomoci a zajištění sociálních služeb. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že
nelze zaručit, že osoba potřebující sociální péči k ní bude mít přístup v
konkrétní podobě podle svých ideálních představ (viz nález Ústavního soudu ze
dne 23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17 - citovaný soudy i dovolatelem).
Nepřípadný je i odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021,
sp. zn. IV ÚS 2103/20, v němž se jednalo o skutkově zcela odlišnou situaci –
vyklizovaný byl senior vysokého věku, v domě, kde se nacházel vyklizovaný byt,
bydlel několik desítek let, nejprve v bytě na základě nájemní smlouvy na dobu
neurčitou, z důvodu výměny oken se po dohodě s vlastníkem přestěhoval do
menšího bytu v témže domě, ohledně kterého byla sjednána nájemní smlouva na
dobu určitou s možností jejího prodloužení. V projednávané věci však žalovaný v
zařízení žalobce pobývá od 6. 12. 2015, poslední 3 roky ovšem bez právního
důvodu, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu určitou (a koneckonců i žalovaný
připouští, že nejpozději od 15. 3. 2016 ví, že smlouva o poskytování sociálních
služeb byla uzavřena jen na dobu určitou).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k
rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu