é Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se
sídlem v Bruntálu, nám. J. Žižky 39/2, proti žalovaným 1/ H. M., a 2/ J. M.,
oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Ivem Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci,
Ostružnická 325/6, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 23 C 366/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. ledna 2020, č. j. 69 Co 302/2019-220,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Josefa Blažka,
advokáta se sídlem v Bruntálu, nám. J. Žižky 39/2, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2019,
č. j. 23 C 366/2017-162, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovaným povinnost
vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků
(výrok II.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 9. ledna 2020, č. j. 69 Co 302/2019-220, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil v nákladovém
výroku II. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok
III.). Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k
němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z
posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. –
dále opět jen „o. s. ř.“). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia ze 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze 14. listopadu 2017, sp. zn. 26 Cdo 119/2017, z 5. června
2019, sp. zn. 26 Cdo 74/2019, či z 8. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 3146/2019) se
v minulosti ustálila v názoru, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického
práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k
bydlení) byl uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu
mohla projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nemovitosti
sloužící k bydlení) na základě aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“),
však mělo být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných
případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené
vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu z 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013, či již citované usnesení ze
14. listopadu 2017, sp. zn. 26 Cdo 119/2017). Dřívější ustálená rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu však rovněž dovodila, že v dovolacím řízení lze úvahu
(odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu
s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných
skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. května
2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněné pod č. 7/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či z 23. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 1174/2017 /ústavní
stížnosti podané proti uvedeným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13, a z 15. května 2018, sp. zn. II. ÚS
1157/18/). S účinností od 1. ledna 2014 je problematika dobrých mravů obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“),
vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva.
Judikaturu přijatou k
výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně
aplikovat i na výklad podle o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 /ústavní stížnost podanou proti tomuto
rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 16. července 2015, sp. zn. III. ÚS
1782/15/, z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, či z 21. listopadu 2018,
sp. zn. 26 Cdo 559/2018).
V projednávané věci odvolací soud při posuzování otázky rozporu výkonu práva
žalobkyně s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) zohlednil všechny rozhodné
okolnosti na straně žalobkyně i dovolatelů, jeho úvaha takto zjištěným
okolnostem odpovídá a není ani zjevně nepřiměřená. Zde především nelze ztratit
ze zřetele, že dovolatelům skončil nájem předmětného bytu již před třemi lety,
tudíž před relativně dlouhou dobou, a měli tedy z tohoto pohledu dostatek času,
aby si zajistili nové bydlení odpovídající nejen jejich potřebám, nýbrž také
možnostem. Okolnost, že dovolatelka pečuje o svou sestru bydlící v tomtéž domě,
je také nerozhodná, neboť i s ní je vedeno řízení o vyklizení bytu. Konečně ani
citové vazby dovolatelů na předmětný byt, snížení jejich příjmů či možné
zhoršení zdravotního stavu v důsledku změny prostředí nezakládají důvod pro
zamítnutí žaloby. Tyto problémy, včetně případných dalších sociálních a
zdravotních hledisek dovolatelů nelze totiž v konečném důsledku přesouvat na
žalobkyni a řešit je tak ve skutečnosti na její úkor, tj. dalším užíváním
jejího nájemního bytu i po skončení nájmu, nadto za situace, kdy přezkoumání
oprávněnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu bylo předmětem řízení všech
soudních instancí. Uvedenou otázku tak odvolací soud posoudil v souladu s
dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se
odchýlit ani v této věci.
K námitce dovolatelů, že odvolací soud zasáhl do základních práv dovolatelky
tím, že jednal v její nepřítomnosti, přestože jej včas požádala o odročení
nařízeného jednání a k žádosti doložila též lékařskou zprávu osvědčující její
nepříznivý zdravotní stav, včetně nemožnosti zúčastnit se jednání před soudem,
lze uvést následující.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se nepožaduje, aby ten, kdo se k
nařízenému jednání soudu omlouvá (a žádá o odročení jednání), svůj důvod
neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná,
postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze
způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které mu
znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné, přičemž
důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání je podle
ustálené judikatury zpravidla také jeho nemoc (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu z 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod č. 10/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho rozsudky z 11. prosince 2013,
sp. zn. 26 Cdo 3686/2013, z 21. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2701/2004, a z
18. září 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018). Důležitost důvodu, pro který účastník
řízení žádá o odročení jednání, však nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem
okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak
způsobilý vést k závěru o odročení jednání (v tomto případě zdravotní
neschopnost), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména
tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3
o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné
protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených
(srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007
/Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením
z 8. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 2778/08). Nadto ustanovení § 101 odst. 3 o. s.
ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci z
důležitého důvodu), neboť hypotéza právní normy zde není stanovena přímo
právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. I tato úvaha odvolacího soudu je tak
zpochybnitelná jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu z 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, či z 26. dubna 2017, sp. zn. 22
Cdo 149/2017).
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že při posuzování otázky důležitého důvodu ve
smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., resp. otázky naplnění zákonem
stanovené podmínky pro jednání v nepřítomnosti účastníka, odvolací soud
náležitě zhodnotil a zohlednil všechny zjištěné a také z obsahu spisu
vyplývající okolnosti, a jeho úvaha není – vzhledem k těmto okolnostem – zjevně
nepřiměřená. Vzal totiž v úvahu nejen dovolatelčino onemocnění jako jinak
důležitý důvod, pro který soud nařízené jednání (další jednání) zpravidla
odročí, ale také to, že předchozí nařízená odvolací jednání byla odročená z
důvodů zdravotních potíží dovolatelky; současně přihlédl i k celkové délce
řízení, chování dovolatelů v jeho průběhu (opakované žádosti o přerušení
řízení) a ke skutečnosti, že dovolatelé jsou zastoupeni advokátem. V této
situaci pak jednal – po předchozím sdělení zástupci dovolatelů – v
nepřítomnosti dovolatelky, avšak také dovolatele, který svého práva zúčastnit
se odvolacího jednání nevyužil, aniž svou nepřítomnost u odvolacího soudu
omluvil; pro své rozhodnutí si pak sjednal dostatečný skutkový základ z jiných
provedených důkazů. Ani při řešení této procesní situace se tudíž odvolací soud
neodchýlil od výše citované ustálené soudní praxe, od níž není důvod se
odchýlit.
Může-li se soud otázkou naplněnosti výpovědního důvodu zabývat jen v řízení
podle § 2290 o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď
doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal ve lhůtě stanovené v §
2290 o. z. žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 15. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, uveřejněný pod
č. 112/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak ji nelze posuzovat v
řízení o vyklizení bytu; ostatně výsledek řízení o žalobě na neoprávněnost
výpovědi z nájmu bytu, kterou dovolatelé podali, je jim velmi dobře znám.
S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací
soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní
úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Právě takový nezpůsobilý důvod (konkrétně vadu řízení) však dovolatelé
uplatnili námitkou, že odvolací soud (soud prvního stupně) neprovedl jimi
navržené důkazy k prokázání skutečnosti, že žalobkyně jednala v rozporu s
dobrými mravy, vypověděla-li jim nájem předmětného bytu. K vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), pak
dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady,
i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení, že dovolatelé napadají rozhodnutí
odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však
– z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným
podle § 237 o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace,
kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné)
přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání
dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozsudku (§ 243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20
Cdo 4097/2017.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí,
může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 6. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu