26 Cdo 559/2018-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce Z. N., bytem XY, zastoupeného Mgr. Marií Jonákovou, advokátkou se
sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 154, proti žalované I. Š., bytem XY,
zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů
1091/36, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod
sp. zn. 14 C 122/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 2. března 2017, č. j. 19 Co 559/2016-74, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Marie Jonákové, advokátky se sídlem v Příbrami,
náměstí T. G. Masaryka 154, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. srpna 2016,
č. j. 14 C 122/2016-31, výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a
vyklizené žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „pozemek
parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří včetně stavby, a to objektu bydlení č.
p. XY v XY, jakož i pozemky parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – zahrada,
zapsané na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „předmětné nemovité
věci“, resp. „nemovité věci“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků
(výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2.
března 2017, č. j. 19 Co 559/2016-74, citovaný rozsudek ve výroku I. ohledně
povinnosti vyklidit pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil a řízení
v tomto rozsahu zastavil a ve zbývající části tohoto výroku ho potvrdil (výrok
I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně
(výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzující části výroku I. rozsudku
odvolacího soudu (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně
vyjádřil) není z posléze uvedených příčin přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném 1. ledna 2014 do 29. září
2017 /viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017/ – dále opět jen „o.s.ř.“).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvody
zmatečnosti, jiné vady řízení a pochybení ve zjištění skutkového stavu tak
nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Dovolatelka však (vedle
způsobilého dovolacího důvodu) uplatnila i nezpůsobilý důvod (vadu řízení),
jímž odvolacímu soudu především vytkla (nadto nepřípadnou argumentací), že v
rozporu se zásadou dvojinstančnosti soudního řízení a rovného postavení
účastníků umožnil žalobci doplnit žalobní tvrzení. K vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., však dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání nezakládají.
Prostřednictvím dalších dovolacích námitek (představujících již způsobilý
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř.) dovolatelka odvolacímu soudu vytýká
nejen absenci posouzení, zda výkon práva žalobce je či není v rozporu s dobrými
mravy, nýbrž i to, že při stanovení lhůty k vyklizení nepřihlédl ke všem
okolnostem případu.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 obč. zák. (zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále
opět jen „obč. zák.“), avšak s účinností od 1. ledna 2014 je obsažena v § 2
odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. z.“) a v § 8 o. z. vylučujícím ochranu při zjevném zneužití
práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle
§ 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní
úpravy obsažené v § 2 odst. 3 a § 8 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25.
března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017
a z 13. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017 /ústavní stížnost podanou proti
tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. března 2018, sp. zn. IV.
ÚS 908/18/).
Ve vztahu k takto uplatněným dovolacím námitkám však nelze především ztratit ze
zřetele, že podle dříve ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, použitelné
i za současné právní úpravy, není právní posouzení věci odvolacím soudem
nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3 odst.
1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a
tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněné pod č. 152/1998
časopisu Soudní judikatura, z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009, a z 23.
dubna 2014, sp. zn. 26 Cdo 880/2014). V nalézacím řízení dovolatelka netvrdila
žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly posouzení, zda uplatněný nárok je či
není v rozporu s dobrými mravy (odvolací námitky vztahující se k jejím
faktickým možnostem nemovité věci vyklidit či k tomu, kam by se odstěhovala,
nelze – vzhledem k jejich obecnosti – za takové skutečnosti pokládat), a
nepřípustně je tvrdí až v dovolání. Nevyšly-li ani jinak v nalézacím řízení
najevo, nelze odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) absenci tohoto posouzení
úspěšně vytknout.
Navíc i v poměrech nynější právní úpravy je využitelné stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009,
sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a to v tom smyslu, že skutečnost, že výkon vlastnického práva
realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení)
je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může
projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.)
nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby však má být až poslední možností –
ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost
zákona (o takovou situaci v posuzovaném případě evidentně nejde, a proto se
odvolací soud touto možností správně nezabýval). Jeho úvaha vztahující se ke
lhůtě k vyklizení pak není (s přihlédnutím k okolnostem případu, které v
nalézacím řízení vyšly najevo) zjevně nepřiměřená.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud dovolání žalované podle § 243c odst.
1 o.s ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro
nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace,
kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné)
přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání
dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozsudku (§ 243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3.
října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu