té a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem
v Hradištku, Brunšově 473, proti žalovaným 1/ J. V., zastoupené JUDr. Janem
Rathem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1070/19, a 2/ E. Š.,
zastoupené JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4,
o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 114/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2016, č. j. 14 Co 274/2016-385, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení,
a to žalované 1/ částku 16.892,- Kč k rukám JUDr. Jana Ratha, advokáta se
sídlem v Praze 1, Na poříčí 1070/19, a žalované 2/ částku 11.280,- Kč k rukám
JUDr. Jana Tryzny, advokáta se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se změněnou (resp. o částku 1.600.000,- Kč s příslušenstvím rozšířenou)
žalobou domáhal zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě
úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnil tvrzením,
že zhodnotil nemovitost žalovaných odsouhlasenými investicemi provedenými v
letech 1997 až 2008 do tam specifikovaných prostor (dále jen „předmětné
prostory“).
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. února
2016, č. j. 7 C 114/2010-339, zamítl změněnou žalobu vůči žalované 1/ ohledně
částky 1.333.333,30 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a vůči žalované 2/
ohledně částky 666.666,70 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení. Současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.
září 2016, č. j. 14 Co 274/2016-385, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se
žalované prostřednictvím svých advokátů písemně vyjádřily) není z posléze
uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II
bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s
čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však
především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné
vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za
způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž
uplatnil a jeho prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného
skutkového stavu.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem, § 3028 odst. 3 věta první a
§ 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla účinně (v souladu s
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.) zpochybněna správnost právního názoru, že
v období od roku 1996 do roku 2006 měl žalobce (spolu se svou tehdejší
manželkou) předmětné prostory v obecném nájmu (§ 663 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Dovolací soud proto
z uvedeného právního názoru vychází. Pak je ovšem výrazem standardní soudní
praxe právní závěr, že investice provedené v uvedeném období je třeba
dovolateli vypořádat postupem podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Soudní
praxe je totiž ustálena v názoru, že v ustanovení § 667 odst. 1 větě čtvrté
obč. zák. je upraveno speciální právo nájemce na vypořádání investic vložených
do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele; vznik tohoto práva je vázán na
zánik nájmu a toto právo se promlčuje v obecné (tříleté) promlčecí době podle §
101 obč. zák.; jde-li o zákonem upravené speciální právo nájemce, které se
promlčuje v obecné promlčecí době, nemůže jít o bezdůvodné obohacení (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu z 26. února 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004, z 23.
listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, uveřejněné pod č. 83/2004 a 92/2012
časopisu Soudní judikatura, či z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 3951/2010).
Správnost uvedeného právního závěru není způsobilá zpochybnit ani dovolatelova
námitka, že „existence nebo neexistence nájemního vztahu je v tomto případě
irelevantní“. Učinil-li uvedenou námitku s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. května 2015, sp. zn. 28 Cdo 5019/2014 (a tam citovanou judikaturu),
je nutno podotknout, že v citovaném usnesení Nejvyšší soud neformuloval žádný
obecně platný závěr, jenž by podporoval dovolatelovu představu, že o právní
vztah mezi stranami vzniklý z bezdůvodného obohacení jde (snad) ve všech
případech „hodnot vynaložených na cizí nemovitost“.
Ve vztahu k nastoleným otázkám okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení a počátku
běhu promlčecích lhůt (což jsou navíc otázky, jejichž řešení dovolatel
zpochybňoval především prostřednictvím námitek skutkových) schází v dovolání
náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.). Má-li totiž být dovolání
přípustné podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z obsahu dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a
od které "ustálené rozhodovací praxe" (vyjádření případně jen slovy) se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál,
neboť nespecifikoval, od které (konkrétní) „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení uvedených otázek odchyluje. Vyjádřil-li v dovolání rovněž přesvědčení,
že odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 315/2015, který
učinil odvolací soud při řešení těchto otázek, byl chybný (míněno nepřípadný),
nelze ani toto vyjádření považovat za řádnou specifikaci údaje o tom, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Takováto specifikace
zmíněné obsahové náležitosti totiž nevystihuje žádné ze čtyř kritérií
přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v ustanovení § 237 o. s. ř.
Z řečeného vyplývá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích
námitek nepodařilo zpochybnit správnost právních názorů, že ohledně nároku na
vypořádání investic provedených v období od roku 1996 do roku 2006, jejž
odvolací soud posuzoval podle ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.,
počala běžet tříletá promlčecí lhůta podle § 101 obč. zák. dnem následujícím po
dni skončení nájmu, takže dovolateli marně uplynula dnem 9. prosince 2009, že
ohledně nároku na vypořádání investic provedených v letech 2007 a 2008 (tj. po
skončení nájmu), jejž odvolací soud posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném
obohacení (konkrétně jako bezdůvodné obohacení získané přijetím plnění bez
právního důvodu – viz § 451 odst. 2 obč. zák.), počala běžet subjektivní
dvouletá promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 obč. zák. – stejně jako objektivní
tříletá, eventuálně desetiletá promlčecí lhůta podle 107 odst. 2 obč. zák. –
okamžikem vložení investic do (cizí) nemovitosti žalovaných (poslední investice
byla přitom provedena v únoru 2008), takže dovolateli marně uplynula nejpozději
dnem 1. března 2010 (k vzájemnému vztahu promlčecích lhůt podle § 107 obč. zák.
viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn.
33 Odo 1277/2004), a že tedy v případě obou uvedených nároků skončil běh
příslušných promlčecích lhůt již před podáním žaloby dne 19. dubna 2010. Za
této situace je již bezpředmětné zabývat se otázkou, zda jsou opodstatněné
dovolací námitky uplatněné ve vztahu k právnímu názoru, že ohledně požadavku na
zaplacení částky 1.600.000,- Kč by navíc bylo možné uvažovat o stavení běhu
dotčených promlčecích lhůt až dnem 19. dubna 2015, kdy došel soudu prvního
stupně návrh na změnu žaloby, jímž dovolatel rozšířil (při nezměněném skutkovém
ději) o uvedenou částku původní žalobní žádání znějící na částku 400.000,- Kč.
Je tomu tak proto, že na celkový závěr odvolacího soudu o marném uplynutí
promlčecích lhůt k uplatnění žalovaných nároků to nemůže mít žádný vliv.
Otázku, zda žalovanými vznesená námitka promlčení je výkonem práva odporujícím
dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.), pak odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené
judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18.
února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo
4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých
rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z
25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo
1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v
rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří
k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého
případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29.
května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v
dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě
jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato
úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. V situaci, kdy v
řízení nebyly zjištěny odpovídající okolnosti v natolik výjimečné intenzitě,
aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je
odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu z 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněné pod č. 5/2002
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo
2905/99, z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněné pod č. 59/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 25. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo
5406/2007, na které v dovolání odkázal dovolatel), neshledal dovolací soud za
zjevně nepřiměřenou úvahu, že výkon práva vznést námitku promlčení neodporuje
dobrým mravům. Z pohledu citované judikatury, akcentující existenci mimořádných
okolností odůvodňujících odepření účinků námitky promlčení, tedy rozsudek
odvolacího soudu neodporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu; naopak
je s ní, jak je uvedeno shora, v souladu.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o.
s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávněné podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 1. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu