28 Cdo 315/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Marquis, s.r.o.,
IČ 261 40 462, se sídlem v Praze 8 – Libni, Novákových 970/41, zastoupené Mgr.
Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jana Želivského
2385/11, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2, zastoupenému JUDr. Karlem Šturmem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Václavské náměstí 57, o zaplacení 51.119.707,24 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 105/2007, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. 29 Co
240/2013-296, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 21. ledna 2014,
č. j. 29 Co 240/2013-301, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení
částku 78.746,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Šturma do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. a
III.). Soud zjistil, že žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně)
provedla na své náklady rekonstrukci nebytových prostor, které se nacházejí v
nemovitosti vlastněné žalovaným a které jí byly přenechány do podnájmu.
Žalobkyni podle mínění soudu svědčí proti žalovanému, jehož budova byla
naznačeným způsobem zhodnocena, právo na vydání bezdůvodného obohacení ve
smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jež nebylo v době podání žaloby
promlčeno, neboť žalobkyně mohla své nároky u soudu uplatnit až v roce 2006,
kdy došlo k ukončení podnájemního vztahu mezi ní a nájemcem (společností DELTA
CENTER a.s.). Po dobu trvání daného vztahu si totiž žalobkyně investici mohla
„odbydlovat“, jelikož bylo podnájemné sjednáno zcela mimo běžnou cenovou
úroveň. Z těchto důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, č. j. 29 Co 240/2013-296,
ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 21. 1. 2014, č. j. 29 Co
240/2013-301, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného změnil tak,
že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech vzniklých účastníkům i státu
v řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud konstatoval,
že uskutečnil-li subjekt, jehož je žalobkyně právním nástupcem, jako podnájemce
na předmětných nebytových prostorách změny, ačkoli nebyl v právním vztahu přímo
k pronajímateli, který mu neudělil k provádění těchto stavebních úprav souhlas,
jednalo se z jeho strany o plnění bez právního důvodu. Pakliže však
rekonstrukce pronajímané budovy proběhla nejpozději v lednu 1999, došlo k
podání žaloby v roce 2006 zjevně po uplynutí objektivní promlčecí doby
stanovené v § 107 odst. 2 obč. zák. S ohledem na důvodně uplatněnou námitku
promlčení tedy nezbylo odvolacímu soudu než žalobu zamítnout.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, tvrdíc, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na otázce v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené.
Touto otázkou má být určování počátku běhu promlčecí doby v případě zhodnocení
nemovitosti v průběhu trvání podnájmu. Žalobkyně má za to, že právo na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého rekonstrukcí budovy ve vlastnictví žalovaného
se mohlo počít promlčovat až v okamžiku skončení podnájemního vztahu, neboť do
této chvíle žalovaný stavbu neužíval, naopak podnájemce si provedené investice
postupně „odbydloval“ a nebylo jisté, zda a jak bude provedené zhodnocení při
ukončení podnájmu vypořádáno. Dovolatelka rovněž pokládá napadený rozsudek za
nepřezkoumatelný pro absenci relevantního odůvodnění, poněvadž se odvolací soud
klíčovou otázkou promlčení zabýval v jediném odstavci, aniž patřičně reagoval
na žalobkyní předestřenou argumentaci. Nejvyššímu soudu proto navrhuje napadené
rozhodnutí zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který akcentoval, že dovolatelkou nastolená
problematika byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již opakovaně řešena
způsobem, s nímž jsou úvahy odvolacího soudu konformní, přičemž odůvodnění
napadeného rozhodnutí nelze navzdory jeho stručnosti pokládat za nepostačující.
Má tudíž za to, že by dovolání žalobkyně mělo být odmítnuto, případně
zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však žádnou právní otázku, jež by odpovídala dikci
citovaného ustanovení, neskýtá.
V nejobecnější rovině lze připomenout, že k získání bezdůvodného obohacení
plněním bez právního důvodu dochází již samotným okamžikem přijetí plnění
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo
1110/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo
764/2013), a právě dnem vzniku bezdůvodného obohacení se počíná běh objektivní
promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k právu na jeho vydání
(viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo
1038/2004). Judikatura Nejvyššího soudu proto dovozuje, že dojde-li ke
zhodnocení budovy investicemi třetí osoby realizovanými bez právního důvodu,
nabývá její vlastník bezdůvodné obohacení okamžikem provedení dané stavební či
jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2056/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3538/2011). Závěr, že promlčecí doba ve smyslu
§ 107 odst. 2 obč. zák. za těchto okolností začíná plynout okamžikem vložení
investic do cizí nemovitosti, je pak logickým důsledkem výše uvedeného a byl
již v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně vysloven (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 26 Odo 1436/2006, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2324/2012). Jestliže
právní předchůdkyní dovolatelky uskutečněné stavební úpravy zvyšující hodnotu
nemovitosti žalovaného představovaly plnění bez právního důvodu podle § 451
odst. 2 obč. zák. (k tomu blíže srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 374/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1364/2007), je nutno při určování počátku běhu
promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení takto
nastalého respektovat ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák., jehož výklad v daném
kontextu nepředstavuje otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou.
Z dřívější judikatury rovněž plyne, že ke zvýšení hodnoty majetku obohaceného
prostřednictvím investic do jím vlastněné nemovitosti dochází zcela nezávisle
na tom, kdo tuto budovu fakticky užíval, pro určení okamžiku vzniku
bezdůvodného obohacení je tedy bez významu, kdy žalobkyně ukončila užívání
zmiňované stavby a kdy ji eventuálně mohl začít využívat přímo žalovaný
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo
831/2008). Pakliže žalobkyně za užívání předmětných prostor hradila neobvykle
nízké podnájemné, na což poukázal soud prvního stupně a k čemuž snad směřuje
dovolatelka svou poznámkou o „odbydlování“ provedených investic, je třeba
konstatovat, že výše této úplaty byla věcí ujednání mezi žalobkyní a
společností DELTA CENTER a.s. (nájemcem), a nemůže tak být oporou pro závěr o
vzniku majetkového prospěchu žalobkyně na úkor žalovaného, jehož nabýváním by
byla průběžně konzumována hodnota provedených investic. Neexistoval-li mezi
účastníky řízení coby podnájemcem a pronajímatelem žádný přímý smluvní vztah,
nebylo zřejmého důvodu, proč by k vypořádání nároků žalobkyně vůči žalovanému z
realizovaných změn stavby mělo dojít právě v okamžiku ukončení podnájmu, tj.
právního poměru dovolatelky k osobě od pronajímatele odlišné. Ani ve světle
argumentace rozvinuté v dovolání nemá tudíž Nejvyšší soud za opodstatněné, aby
byl za popsaných okolností počátek objektivní promlčecí doby odsouván až k
tomuto časovému bodu.
Pokud žalobkyně upozorňuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, potažmo
na nedostatky jeho odůvodnění, aniž by tuto svou námitku propojila s jakoukoli
otázkou hmotného či procesního práva dle § 237 o. s. ř., poukazuje tím na
pouhou vadu řízení, k níž může Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v
dovolacím řízení přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3800/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4968/2014). Nad rámec
uvedeného dovolací soud podotýká, že byť je rozsudek městského soudu v
příslušné části svého odůvodnění značně strohý, klíčová skutková zjištění,
jakož i nosná právní úvaha jsou v něm zachyceny srozumitelně, pročež jej za
nepřezkoumatelný pokládat nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 64.780,- Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst.
3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
78.746,80 Kč. Dovolací soud si je vědom judikatury, podle níž lze u hlavního
města Prahy i statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního
a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva
a zájmy bez využívání právní pomoci advokátů (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a rozhodnutí v něm
citovaná). V projednávaném případě se však odlišně od věcí, v nichž byl zmíněný
právní názor vysloven (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp.
zn. III. ÚS 2984/09, bod 24, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp.
zn. II. ÚS 376/12), nejedná o spor, který by tvořil běžnou agendu žalovaného, a
to s ohledem nejen na výši uplatňované pohledávky, ale též na nezanedbatelnou
komplexitu skutkového základu sporu, byť byl přitakáním námitce promlčení
odvolacím soudem tento rozměr složitosti věci poněkud zastřen (srovnej
přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
4026/14, bod 8). Nejvyšší soud tudíž žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení
ve shora vyčíslené výši.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu