26 Odo 1436/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně Ing. J. S., správkyně konkurzní podstaty úpadce FC
V. P., občanského sdružení, zastoupené advokátem, proti žalovanému s. m. P., o
zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň
– město pod sp.zn.
30 C 183/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne
31. května 2006, č.j. 15 Co 240/2006-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení požadované částky s odůvodněním, že ji úpadce
uhradil za odbahnění pozemku, který je vlastnictvím žalovaného.
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11.
1. 2006, č.j. 30 C 183/2005-91, zamítl žalobu na zaplacení částky 800.000,- Kč
s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 31. 5. 2006, č.j. 15 Co 240/2006-112, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
vzal ve shodě s ním za prokázáno, že dne 31. 12. 1999 uzavřel žalovaný s
úpadcem smlouvu o nájmu, provozování a údržbě stadionu ve Š. s., že z obsahu
této smlouvy
(z jednoznačného vymezení pronajímaných pozemků) vyplývá, že jejím předmětem
nebyl sportovní areál v L. u., resp. pozemek, na němž se nacházel (dále
„předmětný pozemek“ nebo „pozemek“), že úpadce ho přesto užíval jako
tréninkovou a hrací plochu, že v srpnu 2002 došlo v důsledku povodní k
zabahnění pozemku, že v září 2002 uzavřel úpadce (bez souhlasu žalovaného) jako
objednatel s obchodní společností G., s. r. o. jako se zhotovitelem ústní
smlouvu o dílo, podle níž se zhotovitel zavázal provést pro objednatele
odstranění nánosů bahna na pozemku, že dne 26. 11. 2002 byly objednané práce
ukončeny a pozemek předán úpadci vyklizený, že cena díla byla sjednána ve výši
1.323.657,84 Kč, že úpadce uhradil zhotoviteli za provedené práce dne 20. 12.
2002 částku 400.000,- Kč, dne 3. 1. 2003 částku 100.000,- Kč, a dne 20. 12.
2004 částku 300.000,- Kč, a že dne 9. 2. 2004 vystavil žalovanému fakturu na
celou částku vyúčtovanou obchodní společnosti, a že žalovaný ji odmítl uhradit.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že úpadce užíval
předmětný pozemek bez právního důvodu, a že uplatněný nárok je nutno posoudit
jako nárok z bezdůvodného obohacení získaný plněním bez právního důvodu.
Konstatoval přitom, že mezi účastníky jde o vztah občanskoprávní, a že
bezdůvodné obohacení, které žalovaný získal, spočívá ve výkonech – v hodnotě
prací, provedených na jeho pozemku. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se
závěrem soudu prvního stupně o tom, že uplatněný nárok je promlčen. Dovodil,
že okamžik, kdy žalovanému bezdůvodné obohacení vzniklo, byl den, kdy byly
dokončeny práce na jeho pozemku. Ke stejnému okamžiku začala běžet i
subjektivní promlčecí doba, neboť k tomuto datu se úpadce dozvěděl, že na jeho
úkor vzniklo bezdůvodné obohacení i to, kdo jej získal, neboť mu vždy bylo
známo, komu pozemek náleží. Pro počátek a běh promlčecí doby přitom není
rozhodné, kdy úpadce zaplatil zhotoviteli za provedené práce, neboť žalovanému
vzniklo bezdůvodné obohacení již jejich provedením, a nikoliv tím, že je úpadce
objednateli zaplatil. Jestliže tedy v projednávané věci došlo k dokončení prací
nejpozději v listopadu 2002 a žaloba byla podána až 13. 12. 2004, stalo se tak
po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Vznesl-li žalovaný v
řízení námitku promlčení, bylo nutno k ní přihlédnout a žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že
napadené rozhodnutí řeší právní otázku počátku běhu promlčecí doby v rozporu s
hmotným právem. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu, že vztah
bezdůvodného obohacení je zásadně vztahem mezi dvěma subjekty, kdy na jedné
straně je subjekt povinný, který se v tomto případě bezdůvodně obohatil, a na
druhé straně subjekt oprávněný, na jehož úkor k obohacení došlo, tj. ten, v
jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení hodnot, a pouze ten je aktivně
legitimován k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka má za
to, že úpadce se stal oprávněným subjektem ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1
obč.zák. až zaplacením první splátky ceny díla ve výši 400.000,- Kč, tj. ke dni
20. 12. 2002, a že mu vzniklo právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení až
tímto okamžikem, kdy došlo v jeho majetkové sféře ke zmenšení majetkových
hodnot; teprve tímto okamžikem mu začala běžet dvouletá promlčecí lhůta k
uplatnění jeho práva vůči žalovanému. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen
a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem
a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
V souzené věci spatřuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí v tom, že odvolací soud posoudil otázku promlčení nároku úpadce v
rozporu s hmotným právem. Z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se přitom
podává, že dovolatelka zpochybňuje otázku vzniku bezdůvodného obohacení jakožto
obecného předpokladu pro běh promlčecí doby.
V dané věci jde o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního
důvodu (tento závěr dovoláním nebyl zpochybněn).
Již dřívější soudní praxe (srov. Správu o zhodnotení úrovne
rozhodovania súdov SSR vo veciach zodpovednosti za neoprávnený majetkový
prospech podľa § 451 a nasl. O. z., prejednanej a schválenej občianskoprávnym
kolégiom Najvyššieho súdu SSR, Cpj 37/78 z 21. 12. 1978, která byla publikována
pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979) dovodila, že
plněním bez právního důvodu jsou případy, v nichž právní důvod k okamžiku
plnění vůbec neexistoval; může jít i o případy, kdy byly vynaloženy investice
na cizí věc (nemovitost). Z uvedených závěrů vychází i stávající soudní praxe
(srov. např. rozsudek ze dne 29. 1. 2003, sp.zn. 25 Cdo 355/2001, uveřejněný
pod C 1672 ve Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23), která dovodila,
že vlastníku nemovitosti v tom případě vzniká prospěch v rozsahu, v němž se
nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoliv v
rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení
(zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav
vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Názor, že
bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným
přijetím plnění, vyplývá dále též např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2005, sp.zn. 25 Cdo 2145/2004, a ze dne 14. 8. 2007, sp.zn. 30 Cdo
2758/2006.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že
pro počátek a běh promlčecí doby není rozhodné, kdy úpadce zaplatil zhotoviteli
za provedené práce, neboť žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení již jejich
provedením, a nikoliv tím, že je úpadce objednateli zaplatil (jak je namítáno v
dovolání).
Nezbývá tedy než učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o
skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž
náhradu by měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu