26 Cdo 2324/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně Limit ML s.r.o., se sídlem v Praze 5, Tréglova
794/4, IČ: 26188708, zastoupené JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem v
Praze 2 – Novém Městě, Wenzigova 5, proti žalovaným 1/ J. O., 2/ J. O. a 3/
MUDr. O. Š., všem zastoupeným Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 2
– Vinohradech, Korunní 957/35, o zaplacení částky 7.292.419,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 71/2005,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října
2011, č. j. 70 Co 308/2011-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.680,- Kč k rukám Mgr. Jiřího
Payera, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Korunní 957/35, do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) dne 20.
července 2005 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní 1/, 2/ a 3/ zaplatili
společně a nerozdílně částku 7.970.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě tam
uvedených úroků) z titulu investic, které vynaložila na rekonstrukci (stavební
úpravy) jejich nemovitosti, konkrétně „domu č. p. 366, ulice P., P.,
katastrální území N., zapsaného na LV č. 798 u Katastrálního úřadu pro
Středočeský Kraj, katastrální pracoviště Praha – město“ (dále jen „předmětná
nemovitost“, resp. „nemovitost“).
Soud prvního stupně nejprve usneseními ze dne 15. ledna 2009, č. j. 20 C
71/205-105 a č. j. 20 C 71/205-106, připustil (k návrhu žalobkyně), aby do
řízení přistoupila jako další účastnice na straně žalovaných (jako čtvrtá
žalovaná) společnost Spirit Invest, a. s., se sídlem v Praze 3, Jagellonská
1239/24, IČ: 256613311 (dále jen „původně čtvrtá žalovaná“), a zastavil řízení
– v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 677.581,- Kč s tam
uvedeným úrokem. Následně rozsudkem ze dne 14. května 2010, č. j. 20 C
71/2005-228, zamítl žalobu, aby žalovaní 1/, 2/ a 3/ a původně čtvrtá žalovaná
byli povinni zaplatit žalobkyni (zbývající) částku 7.292.419,- Kč s tam
uvedeným úrokem (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a původně
čtvrté žalované (výroky II. a III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.)
K odvolání žalobkyně a původně čtvrté žalované Městský soud v Praze jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 6. října 2011, č. j. 70 Co 308/2011-251, výrokem I.
citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. ve vztahu
mezi žalobkyní a žalovanými 1/, 2/ a 3/ (dále jen „potvrzující výrok“) a v
nákladovém výroku IV. a změnil ho v nákladovém výroku III.; současně výroky II.
a III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a původně čtvrté
žalované.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze ho v
daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů /dále jen „o.s.ř.“/ – viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně především dovodil, že investice do předmětné
nemovitosti žalobkyně vložila bez právního důvodu a že v důsledku toho se
žalovaní (tehdejší /spolu/vlastníci nemovitosti) na její úkor (k 1. dubnu 2003,
kdy byly rekonstrukční práce dokončeny) bezdůvodně obohatili (§ 451 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“). V návaznosti na to však
uzavřel, že uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 1
obč. zák.) jí však nelze přiznat, jelikož žalovaní se důvodně dovolali jeho
promlčení (§ 100 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti zdůraznil, že
uplatnila-li žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení u soudu teprve
dne 20. července 2005, stalo se tak po marném uplynutí dvouleté subjektivní
promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák., která počala běžet ode dne,
kdy se oprávněný (žalobkyně) dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo
se na jeho úkor bezdůvodně obohatil; přitom takovouto vědomostí se rozumí
znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení
dovodit, nikoli znalost právní kvalifikace (zde odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009). Dodal, že v
projednávaném případě žalobkyně (prostřednictvím své jednatelky L. B.) od
počátku věděla, že stavební úpravy (rekonstrukci) předmětné nemovitosti
uskutečňuje bez jakékoli smlouvy (jíž by sama byla smluvní stranou) s
žalovanými (o nichž jí bylo známo, že jsou vlastníky nemovitosti), a že tudíž
subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení
(§ 107 odst. 1 obč. zák.) jí začala běžet nejpozději dne 1. dubna 2003, kdy
dokončila veškeré stavební práce v předmětné nemovitosti. Současně pokládal za
neopodstatněnou její odvolací námitku, že promlčení se žalovaní dovolali v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.); žalobkyně totiž v řízení před
soudem prvního stupně (a ostatně ani v odvolacím řízení) netvrdila žádné tomu
odpovídající okolnosti (tj. okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, že
námitku promlčení skutečně vznesli v rozporu s dobrými mravy). Za této situace
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v poměru mezi žalobkyní a žalovanými 1/,
2/ a 3/ potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které – s
přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti potvrzujícímu
výroku napadeného rozsudku. K dovolání se žalovaní 1/, 2/ a 3/ prostřednictvím
svého advokáta písemně vyjádřili.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/
a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím
dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února
2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.
prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §
237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj.
nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – opět s
přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnila dovolací námitkou, že „soud
zhodnotil zjištěné důkazy nesprávně, význam důkazů ve prospěch žalovaných
nadhodnotil a důkazy potvrzující stanoviska žalobce nevzal dostatečně v
úvahu“ (kterou dále konkretizovala tím, že nabídla vlastní verzi hodnocení
důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího
názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit). Přehlédla však, že v
případě dovolání, které může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., nejsou námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu právně
relevantní.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Již dřívější soudní praxe (srov. „Správu o zhodnotení úrovne rozhodovania súdov
SSR vo veciach zodpovednosti za neoprávnený majetkový prospech podľa § 451 a
nasl. O. z., prejednanej a schválenej občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho
súdu SSR, Cpj 37/78 z 21. prosince 1978“, která byla uveřejněna pod č. 1 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979) dovodila, že plněním bez
právního důvodu jsou případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec
neexistoval; může jít i o případy, kdy byly vynaloženy investice na cizí věc
(nemovitost). Z uvedených závěrů přitom vychází i stávající soudní praxe (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2003, sp. zn.
25 Cdo 355/2001, uveřejněný pod C 1672 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu), která dovodila, že vlastníku nemovitosti v tom případě
vzniká prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti
předchozímu stavu zhodnotila (nikoli v rozsahu vynaložených investic), a to k
okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo,
tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení
hodnoty věci. Okolnost, kdy osoba, která investici provedla, nemovitost
vyklidí, je z tohoto hlediska bez významu. Názor, že bezdůvodné obohacení
získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným přijetím plnění,
vyplývá dále též např. z rozsudků Nejvyššího soudu z 18. října 2005, sp. zn. 25
Cdo 2145/2004, a ze 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006. V poměrech
projednávaného případu současně nelze opomenout, že soudní praxe je dlouhodobě
ustálena rovněž v názoru, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí
doby (107 odst. 1 obč. zák.) je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli
tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k
získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; touto vědomostí ustanovení §
107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových
okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov.
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 27. září 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74,
uveřejněný pod č. 38/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. srpna 2000, sp. zn. 25
Cdo 2581/98, z 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, a z 26. září 2002, sp. zn.
33 Odo 877/2001). O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena,
svědčí také rozsudky Nejvyššího soudu z 29. října 2002, sp. zn. 33 Odo
702/2002, z 20. října 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, ze 14. srpna 2007, sp. zn.
30 Cdo 2758/2006, a z 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo
3434/2008, jakož i rozhodnutí z 18. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, na
něž odvolací soud odkázal v napadeném rozsudku.
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak
výrazem standardní soudní praxe), jestliže na zjištěném skutkovém základě (v
daném případě nezpochybnitelném prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 107
odst. 1 obč. zák. začala dovolatelce, jež od počátku věděla, že rekonstrukční
práce uskutečňuje bez jakékoli smlouvy, jíž by sama (vlastním jménem) uzavřela
s žalovanými, o nichž jí bylo známo, že jsou vlastníky nemovitosti, běžet
nejpozději dne 1. dubna 2003, kdy byly dokončeny veškeré stavební práce v
předmětné nemovitosti. Z provedených důkazů totiž jednoznačně vyplynulo, že již
v okamžiku, kdy uskutečnila investici do nemovitosti (plnila bez právního
důvodu), dovolatelka (její jednatelka L. B.) prokazatelně znala všechny (shora
uvedené) skutkové okolnosti rozhodné pro vznik odpovědnosti žalovaných za
bezdůvodné obohacení, které se jim takovou investicí dostalo. Už tímto momentem
(dnem dokončení stavebních úprav) jí proto začala běžet dvouletá subjektivní
promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. (a také tříletá objektivní
promlčecí doba podle § 107 odst. 2 obč. zák.), na což později nastalé okolnosti
zdůrazňované v dovolání (zejména okolnost, kdy nemovitost vyklidila /ukončila
její užívání/) nemohly mít žádný vliv.
K dovolacím výtkám, že odvolací soud se „nevypořádal“ s námitkou, že žalovaní
se dovolávali promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení v
rozporu s dobrými mravy, resp. že tuto námitku odvolací soud „nesprávně
interpretoval“, zbývá dodat, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo
1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především
uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné
ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů
taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb
o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě jsou zmíněné dovolací výtky
formulovány natolik obecně a současně neurčitě, že z nich nelze ani dovozovat,
který konkrétní dovolací důvod jimi dovolatelka uplatnila. Tato situace
dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými výtkami blíže zabývat. Nad
rámec uvedeného však konstatuje, že odvolací soud k citované námitce (uplatněné
teprve v odvolacím řízení) vše podstatné vyslovil už tím, že v odůvodnění
napadeného rozsudku poukázal na skutečnost, že dovolatelka v řízení před soudem
prvního stupně netvrdila žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na
nemravnost vznesené námitky promlčení uplatněného práva.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši
13.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 14
odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 3 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §
2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), a z částky 2.780,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 písm. a/
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu