28 Cdo 5019/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců: a) K. R., a b) M. R., obou P., zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem,
advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovaným: 1) M. V., Ž.
n. S., a 2) J. V., M., zastoupeným JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem
ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o zaplacení částky 934.219,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C
88/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v
Jihlavě, ze dne 23. července 2014, č. j. 54 Co 534/2012-561, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
( 243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. února 2012, č. j 12 C 88/2004-431 (ve
znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 22. února 2012, č. j. 12 C
88/2014-443), ve výroku pod bodem I v části, kterou bylo každému z žalovaných
uloženo zaplatit žalobcům částku 290.000,- Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení (výrok pod bodem I, písm. a/ a b/), zatímco ve zbylém rozsahu jej
změnil tak, že ohledně zaplacení dalších 177.109,50 Kč s určeným úrokem z
prodlení se žaloba zamítá (výrok II, písm. a/ a b/); současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení, včetně nákladů řízení vzniklých státu (výroky III až VII).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které
Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského
soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky hmotného práva
odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a dovolání tak není
přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).
K závěru odvolacího soudu o vzniku závazku z bezdůvodného obohacení
mezi účastníky (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) coby
důsledek bezesmluvní investice žalobců do nemovitosti ve vlastnictví žalovaných
(mající za následek její zhodnocení) sluší se z ustálené judikatury odkázat
např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. října 1984, sp. zn. 2 Cz
40/1984, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40,
ročník 1984), přičemž v případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost je
pohledávkou z bezdůvodného obohacení rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před
provedením investic a po něm vyčíslený ke dni vzniku bezdůvodného obohacení
(srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1975; dále např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003;
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005
– spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Je-li právní vztah mezi stranami vzniklý
závazkem z bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), je pak vyloučeno,
aby na práva a povinnosti účastníků byla aplikována ustanovení zákona o smlouvě
nájemní, mezi nimi též dovolaleli zmiňovaná ustanovení upravující podmínky, za
nichž je nájemce oprávněn provádět změny na pronajaté věci (§ 667 obč. zák.) –
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo
861/2001, uveřejněný pod č. 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo usnesení ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 372/2001; usnesení ze dne
24. června 2008, sp. zn. 30 Cdo 2381/2007, nebo usnesení ze dne 7. ledna 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2651/2008).
Námitky dovolatelů, že ze strany žalobců šlo o neoprávněný zásah do jejich
vlastnictví, zakládají se pak na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu,
jenž uzavírá, že ke zhodnocení stavby ve vlastnictví žalovaných investicí
žalobců došlo s vědomím žalovaných a nikoliv proti jejich vůli (ač mezi
účastníky smluvní vztah nevznikl). Tento posléze žalovanými kritizovaný závěr
odvolacího soudu (z něhož rovněž usuzují na jiné právní posouzení věci a
přípustnost dovolání) je tudíž závěrem skutkovým, jenž nelze napadnout
dovoláním (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů kritizující závěry
odvolacího soudu o zhodnocení stavby v jejich vlastnictví investicemi žalobců
(vyčíslení hodnoty stavby před provedením investic a po něm), kdy jde rovněž o
závěry skutkové coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů –
znaleckých posudků (§ 132 o. s. ř.).
Sluší se dodat, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Konečně napadají-li dovolatelé též rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení, dovolání – v rozporu s ustanovením 241a odst. 2 o. s. ř. –
postrádá vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují přípustnost dovolání proti
tomuto rozhodnutí (které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. pokládají v
případě tohoto napadeného výroku za splněné – srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání bylo
odmítnuto a kdy náklady žalobců spojené s podáním velmi stručného vyjádření k
dovolání nelze v daném případě pokládat za účelně vynaložené náklady k
uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu