26 Cdo 584/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně I. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. K. a 2) V. K., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 281/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. srpna 2006, č. j. 23 Co 31/2006-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (pronajímatelka „bytu č. 269/3 v P., ul. Bělehradská čp. 269, v II. nadzemním podlaží, sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se domáhala přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Výpověď z nájmu bytu učinila součástí žaloby a odůvodnila ji tvrzením, že žalovaní jí dluží nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a to z vyúčtování za rok 2002 částku 20,- Kč, z vyúčtování za rok 2003 částku 5.501,- Kč a dále nájemné za měsíce srpen a září 2003 vždy v částce 1.424,- Kč.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. října 2005, č. j. 18 C 281/2004-114, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že v roce 2002 žalovaní platili nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu na účet předchozího pronajímatele a až po několikerých výzvách začali platit na účet žalobkyně, že z vyúčtování za rok 2002 dluží žalobkyni částku 20,- Kč, že z počítačového účetního výpisu plateb s údaji „má dáti“ a „dal“, který není podepsán, nevyplývá z něj údaj o tom, kdo jej vystavil a k jakému účelu má sloužit, a který byl připojen ke zkreslené faktuře obsahující vyúčtování za rok 2003, nevyplývá, zda žalovaní měli nedoplatek nebo přeplatek, že techniku výpočtu nedoplatku vysvětlila žalobkyně až u soudního jednání, že nájemné za měsíce srpen a září 2003 žalovaní zaplatili v hotovosti na účet žalobkyně, že však nájemné za měsíce květen a červen 2003 zaplatili až v srpnu 2003, že z vyúčtování za rok 2004 jim náleží přeplatek v částce 8.366,- Kč a že od dubna 2004 platili z titulu nájemného a záloh na služby částky vyšší než žalobkyní předepsané. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a v této souvislosti uvedl, že „žalovaní po dobu delší než tři měsíce neplatili úhrady za nájemné a služby spojené s užíváním bytu“. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky vznikaly problémy ohledně plateb souvisejících s užíváním předmětného bytu, soud prvního stupně dovodil, že výpověď z nájmu bytu lze pokládat za výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.; proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. srpna 2006, č. j. 23 Co 31/2006-129, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud konstatoval, že k platbám žalovaných v měsících srpnu a září 2003 v částkách 14.306,- Kč a 3.000,- Kč žalobkyně až při jednání u soudu přišla s argumentací, že si je započetla na jiné splatné pohledávky za žalovanými. Ve vztahu k částce 5.501,- Kč z vyúčtování za rok 2003 s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002 uvedl, že splatnost takto vypočtené dlužné částky nastane pouze tehdy, je-li vyúčtování řádné, tj. obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena za dodané služby ve správné výši.
Dodal, že byť uvedené závěry o požadavcích kladených na vyúčtování vychází z vyhlášky č. 245/1995 Sb., která byla k 1. lednu 2002 zrušena, „obecné požadavky na řádnost vyúčtování musí být zachovány i nadále, a to i pro obecně známou absenci legislativních úprav v nájemních vztazích po zrušení vyhl. č. 176/1993 Sb“. Dále uvedl, že „omezila-li se pronajímatelka při vyúčtování tepla a teplé vody pouze na přefocení faktury dodavatele služeb, na zaslání ne zcela přehledného přehledu plateb a na oznámení o výši nedoplatku“, nelze takové vyúčtování pokládat za řádné a tudíž za způsobilé založit splatnost vyúčtovaného nedoplatku.
To platí i ohledně částky 20,- Kč za rok 2002, neboť žalobkyně v odvolacím řízení připustila, že vyúčtování za tento rok bylo provedeno stejným způsobem. S přihlédnutím k uvedenému pak odvolací soud dovodil, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce), a proto žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Především namítla, že je „zcela vágní“ zdůvodnění, že vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu nemá všechny náležitosti, není řádné a tudíž ani způsobilé vyvolat splatnost vyúčtovaných nedoplatků; navíc se odvolací soud v této souvislosti odvolal „na vyhlášku, která v době zpracování a zaslání vyúčtování již nebyla platná“. Kromě toho se žalobkyně domnívá, že odvolací soud překročil rozsah své přezkumné činnosti, kterou mu občanský soudní řád v ustanovení § 212 umožňuje, pokud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal i v otázce naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ačkoliv ona v odvolání brojila pouze proti právnímu závěru, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Tak především je podle názoru dovolacího soudu mylná představa dovolatelky, že odvolací soud se při posuzování řádnosti vyúčtování za léta 2002 a 2003 odvolal „na vyhlášku, která v době zpracování a zaslání vyúčtování již nebyla platná“, a že tudíž použité ustanovení (resp. v daném případě vyhlášku č. 245/1995 Sb.) nesprávně aplikoval na daný případ. Odvolací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že závěry o požadavcích kladených na vyúčtování přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002 vycházejí z vyhlášky č. 245/1995 Sb., která byla k 1. lednu 2002 zrušena (tudíž uvedenou vyhlášku nepoužil), avšak dodal, že „obecné požadavky na řádnost vyúčtování musí být zachovány i nadále, a to i pro obecně známou absenci legislativních úprav v nájemních vztazích po zrušení vyhl. č. 176/1993 Sb“.
Dovolací soud – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – zastává dále názor, že jinak dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatelka totiž ve skutečnosti v tomto směru odvolacímu soudu vytkla, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Je-li tedy v tomto ohledu v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu názoru ve vztahu k otázce naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Dovolatelka tak zde neuplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. (nesprávného právního posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtku nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) tak v tomto směru založila na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přehlédla však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že dovolatelka v dovolání dále namítla, že odvolací soud překročil rozsah své přezkumné činnosti, kterou mu občanský soudní řád v ustanovení § 212 umožňuje, pokud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal i v otázce naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ačkoliv ona v odvolání brojila pouze proti právnímu závěru, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Ani touto dovolací námitkou však neuplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž tím odvolacímu soudu vytkla, že řízení před ním je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Přehlédla ovšem, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Nad rámec uvedeného však dovolací soud dodává, že podle § 212 věty první o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 212 písm. d/ o. s. ř.).
Ustálená soudní praxe dovodila, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je třeba přiřadit k řízením, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky; tato řízení jsou ovládána potřebou umožnit soudu, aby přizpůsobil rozhodnutí hmotněprávní úpravě, když by tomu jinak procesní návrhy účastníků bránily. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu se proto uplatní ustanovení § 212 písm. d) o. s. ř. (odvolací soud není vázán rozsahem odvolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky). Platí tedy, že spory o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu náleží k těm, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a v nichž soud není vázán návrhem účastníků (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 2 Cdo 5/94, uveřejněné v sešitě č. 7 z roku 1994 časopisu Právní rozhledy, a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 1364/96, uveřejněného pod č. 19 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí např. rozsudky Nejvyššího soudu z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1546/2000, z 15. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 1599/2004, ze 17. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 764/2006, a z 8. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 379/2006. S ohledem na citovanou judikaturu postupoval odvolací soud správně, pokud odvolacímu přezkumu podrobil rovněž závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu