26 Cdo 5872/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v
právní věci žalobce Stavebního bytového družstva POKROK se sídlem v Praze 8,
Kollárova 157/18, IČO 00034398, zastoupeného JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou
se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti žalovanému R. B.,
zastoupenému JUDr. Jiřím Jíchou, advokátem se sídlem v Praze 9, Podnikatelská
565, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C
193/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. dubna 2016, č. j. 72 Co 72/2016-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleny
Šťastné, advokátky se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 25 C 193/2015-19, rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit byt tam
specifikovaný a vyklizený jej předat žalobci ve lhůtě 15 dnů od zajištění
přístřeší a o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27.
4. 2016, č. j. 72 Co 72/2016-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků v odvolacím řízení. Shodně se
soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního
důvodu, neboť jeho nájem zanikl ve smyslu § 714 věta první zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč.
zák.“), uplynutím tříměsíční prekluzivní lhůty, stanovené v § 231 odst. 4
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „obch. zák.“), pro podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o
vyloučení z družstva. S odkazem na ustálenou judikaturu shledal, že jak
výstraha, tak rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva byly žalovanému
řádně doručeny (dostaly se do jeho dispozice). Podanou žalobu na vyklizení
nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy, přičemž poukázal zejména na to, že v
rozporu s dobrými mravy jednal žalovaný, který dlouhodobě neplnil své
povinnosti nájemce, což vedlo k jeho vyloučení z bytového družstva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, které není
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud posoudil
všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Předně dovolací soud zdůrazňuje, že zpochybňoval-li dovolatel – s přihlédnutím
k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – právní posouzení věci odvolacím
soudem i prostřednictvím skutkových námitek, které směřovaly do vlastního
řešení a posuzování jednotlivých sporných otázek, pak v tomto směru uplatnil
nepřípustný dovolací důvod.
Co se týče otázky doručení výstrahy před vyloučením z družstva a rozhodnutí o
vyloučení z družstva nastolené v dovolání, Nejvyšší soud v řadě svých
rozhodnutí vysvětlil, že účinnost adresných úkonů předpokládá, že projev vůle
dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice.
Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní
možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní
teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného
úkonu adresátem, ale i ty případy, v nichž doručením dopisu či telegramu,
obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky,
popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky,
nabyl adresát objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není
nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl
objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo
864/2004, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6.
2011, sp. zn. 26 Cdo 278/2011).
V souladu s ustálenou judikaturou aplikoval odvolací soud i ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák., jestliže přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak
na straně dovolatele, tak i na straně žalobce, a jeho úvaha není zjevně
nepřiměřená (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp.
zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo
668/2010).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první
a § odst. 2 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu