26 Cdo 593/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně Základní organizace OS KOVO, se sídlem v Ostravě – Přívozu,
Na Valše 21, IČ: 68145365, zastoupené JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem
v Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti žalovanému K. O.,
zastoupenému Mgr. Lukášem Raidou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Hrabákova 1, o zaplacení částky 172.350,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 297/2007, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2008, č. j. 6
Co 2095/2008-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2008, č. j. 6
Co 2095/2008-109, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. května 2008, č.
j. 6 C 297/2007-79, vyjma výroku III. o zastavení řízení ohledně částky 1.350,-
Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu
v Písku k dalšímu řízení.
Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově dne 18. ledna
2007 se žalobkyně (vlastnice „rekreačního střediska pod názvem Mír,
sestávajícího z několika budov a pozemků, nacházejícího se na parc. č. 1090,
1091 a 1092, v k. ú. Č., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro M. k., Katastrální pracoviště F. – M., na LV 1081“ – dále též jen
„předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil
částku 172.350,- Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve výši 3 %
ročně od 7. září 2004 do zaplacení. Z toho částku 112.350,- Kč požadovala z
titulu dohody o narovnání závazku ze dne 11. března 2004, resp. z titulu
(uznaného) dluhu na nájemném z předmětné nemovitosti (111.000,- Kč), a jako
dluh na televizních poplatcích (1.350,- Kč), a částku 60.000,- Kč z titulu
bezdůvodného obohacení získaného užíváním nemovitosti žalovaným bez právního
důvodu v době od 1. dubna 2004 do 6. září 2004. Při jednání soudu prvního
stupně dne 20. května 2008 žalobkyně dále uvedla, že částka 111.000,- Kč
představuje žalovaným uznaný dluh na nájemném z nemovitosti za období od 1.
dubna 2003 do 31. března 2004 a částka 60.000,- Kč dlužné nájemné z nemovitosti
za období od 1. dubna 2004 do 6. září 2004. Ohledně částky 1.350,- Kč pak vzala
žalobu se souhlasem žalovaného zpět (§ 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 – dále jen
„o.s.ř.“).
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) – poté, co Okresní soud v Karviné –
pobočka v Havířově usnesením ze dne 14. září 2007, č. j. 106 C 6/2007-60,
vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil k dalšímu řízení tomuto
soudu jako soudu místně příslušnému – rozsudkem ze dne 30. května 2008, č. j. 6
C 297/2007-79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 84.333,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok
I.), zamítl žalobu ohledně částky 86.667,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení
(výrok II.), zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně
částky 1.350,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení
účastníků (výrok IV.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 27.
března 2001 uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce
smlouvu o nájmu předmětné nemovitosti (dále jen „předmětná smlouva“) na dobu
určitou od 1. dubna 2001 do 31. března 2006, že dohodnuté nájemné činilo za
první rok nájmu (tj. za dobu od 1. dubna 2001 do 31. března 2002) 84.000,- Kč,
že podle dohody ze dne 29. března 2001 mělo být takto sjednané nájemné za první
rok nájmu hrazeno v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 7.000,- Kč
splatných předem vždy do konce kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, za
nějž mělo být nájemné zaplaceno, a že v dodatku k předmětné smlouvě ze dne 1.
března 2003 (dále jen „dodatek ze dne 1. března 2003“) se účastníci dohodli, že
nájemné za období od 1. července 2003 bude činit 10.000,- Kč měsíčně. Dále
zjistil, že na společném jednání konaném dne 3. března 2004 (o němž byl pořízen
zápis podepsaný oběma účastníky – dále jen „zápis ze dne 3. března 2004“) se
účastníci dohodli na posléze uvedeném postupu vztahujícím se k ukončení
nájemního vztahu, že tento postup předpokládal uzavření dohody o ukončení nájmu
k 31. březnu 2004 a uhrazení dlužného nájemného ve výši 111.000,- Kč (za období
od 1. dubna 2003 do 31. března 2004) k témuž datu, že dne 11. března 2004
převzal žalovaný od žalobkyně návrh dohody o ukončení nájmu datovaný týmž dnem
(dále jen „návrh ze dne 11. března 2004“), že uvedený návrh neakceptoval a
podpisem jeho stejnopisu pouze stvrdil jeho převzetí a že podle návrhu ze dne
11. března 2004 měl být nájemní poměr ukončen k 31. březnu 2004 a žalovaný se
měl zavázat, že nejpozději v den následující po ukončení nájmu uhradí žalobkyni
mimo jiné dlužné nájemné za období od 1. dubna 2003 do 31. března 2004 ve výši
111.000,- Kč. Vzal rovněž za zjištěno, že žalovaný předmětnou nemovitost užíval
do 6. září 2004, kdy ji vyklidil (avšak žalobkyni fakticky nepředal), a že za
užívání nemovitosti v době od 1. dubna 2003 do 6. září 2004, resp. do konce
září 2004, žalobkyni ničeho neuhradil.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že předmětnou
smlouvou byl mezi účastníky založen nájemní poměr v režimu zákona č. 116/1990
Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření
předmětné smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 522/2002 Sb.
(dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Žalovaný byl tudíž povinen po dobu trvání
nájmu hradit žalobkyni dohodnuté nájemné. Protože za dobu od 1. dubna 2003 do
konce září 2004 žalobkyni ničeho neuhradil, dluží jí na nájemném celkově částku
171.000,- Kč (111.000,- Kč za dobu od 1. dubna 2003 do 31. března 2004 a
60.000,- Kč za dobu od 1. dubna 2004 do konce září 2004). S přihlédnutím k tomu
pokládal soud prvního stupně za důvodný požadavek žalobkyně na zaplacení
uvedené částky. Ve vztahu k námitce promlčení vznesené žalovaným dovodil, že
promlčecí doba k uplatnění tohoto práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo
mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že byla-li žaloba v
dané věci podána u soudu až dne 18. ledna 2007, je nárok žalobkyně na zaplacení
dlužného nájemného promlčen k 18. lednu 2004. Proto žalobkyni – vyhovujícím
výrokem I. svého rozsudku – přiznal pouze částku 84.333,- Kč s příslušenstvím
(jako dlužné nájemné za období od 19. ledna 2004 do konce září 2004); co do
částky 86.667,- Kč s příslušenstvím (nájemné za dobu od 1. dubna 2003 do 18.
ledna 2004) žalobu zamítl (výrokem II. svého rozsudku).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2008, č. j. 6 Co 2095/2008-109, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.),
změnil ho ve výrocích II. a IV. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobkyni částku 86.667,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a na
nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 55.922,- Kč (výrok III.), a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).
Odvolací soud se nejprve ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný
pokládal rovněž závěr, že v daném případě šlo o nájemní poměr podřízený zákonu
č. 116/1990 Sb. Následně se zabýval odvolací námitkou, že žalobkyně (řádně)
uplatnila nárok na zaplacení dlužného nájemného u soudu až při jednání dne 20.
května 2008, kdy doplnila skutková tvrzení, jimiž tento nárok specifikovala, a
že proto se promlčecí doba ohledně práva na zaplacení dlužného nájemného
stavěla (§ 112 obč. zák.) až od tohoto data. Uvedenou námitku nepokládal za
důvodnou, neboť již z návrhu (dohody o ukončení nájemního vztahu) ze dne 11.
března 2004 žalovaný věděl (a tudíž musel vědět i v době podání žaloby), že
částka 111.000,- Kč představuje dlužné nájemné za období od 1. dubna 2003 do
31. března 2004; v žalobě pak bylo specifikováno, že předmětem sporu je také
dluh na nájemném „až do září 2004“. Naopak za opodstatněnou pokládal odvolací
námitku, že nárok na zaplacení dlužného nájemného v částce 86.667,- Kč nebyl
promlčen. V této souvislosti – s odkazem na zápis ze dne 3. března 2004 –
zdůraznil, že podle dohody účastníků nastala splatnost nájemného za období od
1. dubna 2003 do 31. března 2004 ve výši 111.000,- Kč dne 31. března 2004.
Podle jeho názoru tudíž právo na zaplacení tohoto nájemného mohlo být ve smyslu
§ 101 obč. zák. poprvé vykonáno až dne 1. dubna 2004. Uzavřel, že byla-li
žaloba v dané věci podána u soudu dne 18. ledna 2007, stalo se tak včas (v
tříleté promlčecí lhůtě), a proto právo na zaplacení dlužného nájemného za
období od 1. dubna 2003 do 18. ledna 2004 není promlčeno. Za této situace
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil (výrok I.
rozsudku odvolacího soudu) a v zamítavém výroku II. ho změnil tak, že žalobě i
v tomto ohledu vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni
(rovněž) částku 86.667,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které – s přihlédnutím
k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – směřuje proti jeho výrokům I. a II.
Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř.
Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. V dovolání především namítl, že „právní závěr
soudů obou stupňů o tom, že žalovaný nárok je nutno posuzovat jako nárok
vyplývající z nájemní smlouvy, je závěrem nesprávným“. Podle jeho mínění je
tomu tak proto, že podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. je podmínkou platnosti
písemné nájemní smlouvy mimo jiné „sjednání výše nájemného“ a že s ohledem na
absenci takového ujednání pro období od 1. dubna 2002 je předmětná smlouva
absolutně neplatná; žalobkyni proto nelze uplatněný nárok přiznat jako dlužné
nájemné. V této souvislosti také namítl, že nemá oporu v provedeném dokazování
skutkové zjištění, že pro období od 1. ledna 2004 bylo nájemné sjednáno částkou
10.000,- Kč měsíčně, neboť dodatkem ze dne 1. března 2003 bylo sjednáno měsíční
nájemné ve výši 10.000,- Kč jen pro období od 1. července 2003 do 31. prosince
2003. Poté zpochybnil rovněž závěr o nedůvodnosti jím vznesené námitky
promlčení. Měl za to, že v žalobě nebyly v době jejího podání dostatečně
vylíčeny rozhodující skutečnosti ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. Nebylo z ní
totiž patrno, „za jaké období a z jakého právního vztahu“ žalobkyně požadovala
zaplacení žalované částky. Zdůraznil, že žalobkyně v žalobě tvrdila, že s ním
uzavřela dne 11. března 2004 „dohodu o narovnání“, avšak toto tvrzení
neodpovídalo skutečnosti a ani soudy z něj nevycházely. Uvedl, že žalobkyně
vylíčila rozhodující skutečnosti, na jejichž základě uplatňovala svůj nárok, až
při jednání u soudu prvního stupně dne 20. května 2008, což je v rozporu s
ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř. Vyjádřil přesvědčení, že tudíž šlo o změněná
(doplněná) skutková tvrzení, o nichž mělo být rozhodnuto podle § 95 o. s. ř.
Dodal, že nerozhodl-li soud prvního stupně o změně žaloby podle § 95 o. s. ř.,
je řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí věci. Z
toho, že žalobkyně „změněná a doplněná“ skutková tvrzení uplatnila až při
jednání dne 20. května 2008 (a tudíž až tímto okamžikem dané řízení vůbec řádně
zahájila), dále dovozoval, že teprve od tohoto data nastaly hmotněprávní účinky
změněného návrhu v podobě stavění promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. V
názoru, že promlčecí doba se stavěla již podáním žaloby dne 18. ledna 2007,
proto spatřoval nesprávné právní posouzení věci a současně z něj usuzoval na
zásadní právní význam napadeného rozsudku v jeho potvrzujícím výroku I.
Nesouhlasil ani s právním názorem, že zápisem ze dne 3. března 2004 „byla
uzavřena nová dohoda o splatnosti dluhu do 31. 3. 2004“. Měl totiž za to, že
zápis ze dne 3. března 2004 představuje pouze důkaz, že účastníci jednali o
podmínkách ukončení nájemního vztahu formou „dohody o ukončení nájmu k 31. 3.
2004“; sám o sobě však uvedenou dohodou není, o čemž svědčí v něm užitá slovní
spojení jako „bude sepsána“, „bude obsahovat“, „bude ošetřeno“, „bude umožněno“
a „bude připravena“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. a věc
vrátil – v tomto rozsahu – soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 16. října 2008, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že napadeným
rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.,
jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 84.333,- Kč s
úrokem z prodlení (dále jen „potvrzující výrok“). V zamítavém výroku II. pak
uvedený rozsudek změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni
(rovněž) částku 86.667,- Kč s úrokem z prodlení (dále jen „měnící výrok“).
Otázku přípustnosti dovolání proto Nejvyšší soud řešil zvlášť ve vztahu k
potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu
výroku.
Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť v této části směřuje proti rozhodnutí, jímž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i
když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady řízení dovolatel namítl.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto
namítaných vad řízení (jiné vady podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř. z obsahu spisu nevyplynuly).
V usnesení ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněném pod č.
210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České
republiky dovodil, že ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje náležitosti
žaloby po obsahové stránce. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým
způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo
možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom,
v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Nejvyšší soud rovněž
dovodil, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1
věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo
jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v
žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu
žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže
v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen
předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v sešitě č. 11 z
roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Navíc se soudní praxe již dříve, tj. za
účinnosti občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité
plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po
právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř.
dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné
hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu
uplatněný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod
požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z
roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července
2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78 v sešitě č. 9 – 10 z roku
2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku
2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že
je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového
tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a
neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru
soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou
skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na
zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
V projednávané věci žalobkyně svůj žalobní požadavek na zaplacení částky
112.350,- Kč v žalobě (v rámci vylíčení rozhodujících skutečností – § 79 odst. 1 o. s. ř.) odůvodnila tvrzením, že s dovolatelem uzavřela dne 11. března 2004
dohodu, v níž dovolatel prohlásil, že po ukončení nájemního vztahu k
nemovitosti jí uhradí částku 111.000,- Kč v hotovosti jako dlužné nájemné a
částku 1.350,- Kč jako dluh za televizní poplatky. Uvedenému prohlášení přitom
přikládala význam dohody o narovnání závazku (§ 585 obč. zák.) a současně ho
považovala za uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. Z dalších údajů uvedených
v žalobě přitom bylo možné dovodit, že zbývající částku, tj. částku 60.000,- Kč
s příslušenstvím, požadovala jako dluh za užívání předmětné nemovitosti
dovolatelem v době od 1. dubna 2004 do 6. září 2004. Se zřetelem k uvedeným
žalobním tvrzením a judikatuře citované shora zastává dovolací soud názor, že
skutek, na jehož základě žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 60.000,-
Kč s příslušenstvím, vylíčila již v žalobě v rozsahu, který umožňoval jeho
jednoznačnou individualizaci, a tudíž vylučoval možnost záměny tohoto skutku s
jiným skutkem, bez ohledu na to, jak byl právně kvalifikován. Jiná však byla
situace, šlo-li o nárok na zaplacení částky 112.350,- Kč s příslušenstvím. Ohledně tohoto nároku totiž byla žaloba neurčitá pro zjevný (logický) rozpor ve
vylíčení rozhodujících skutečností; nebylo z ní totiž patrno, zda se požadované
plnění po skutkové stránce opírá o původní závazek účastníků (v daném případě /
uznaný, a proto nesporný/ dluh dovolatele na nájemném a televizních poplatcích)
nebo o závazek nový, nahrazující závazek původní (závazek účastníků plynoucí z
dohody o narovnání původního závazku – viz § 558 odst. 3 obč. zák.). Ve vztahu
k té části předmětu řízení, která se týkala zaplacení částky 112.350,- Kč, tedy
lze dovolateli přisvědčit v názoru, že v žalobě nebyly řádně vylíčeny
rozhodující skutečnosti ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Popsaný rozpor ve
vylíčení rozhodujících skutečností přitom představoval vadu žaloby, která
bránila pokračování v řízení o podstatné části jeho předmětu (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). Za této situace bylo povinností předsedy senátu (samosoudce) pokusit se
uvedenou vadu odstranit postupem podle § 43 o. s. ř. K opravě žaloby však soud
prvního stupně žalobkyni nevyzval a v řízení i o této části žaloby (tedy zde o
neprojednatelné žalobě) – v rozporu s ustanovením § 43 odst. 2 o. s. ř. –
pokračoval nařízením jednání. Podle názoru dovolacího soudu však zmíněné
pochybení nemohlo mít v daném případě za následek nesprávné rozhodnutí věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), resp. odnětí možnosti dovolatele jednat (o
bezvadné žalobě) před soudem (§ 229 odst. 3 o. s. ř.). Vada žaloby, bránící
pokračování v řízení, totiž byla odstraněna při jednání soudu prvního stupně
dne 20. května 2008 (řádným vylíčením rozhodujících skutečností ve vztahu k
nároku na zaplacení částky 111.000,- Kč /nájemné za dobu od 1. dubna 2003 do
31.
března 2004 a zpětvzetím žaloby ohledně televizních poplatků ve výši
1.350,- Kč), jehož se dovolatel zúčastnil, byl při něm seznámen s opravenou
žalobou, měl příležitost se k ní vyjádřit (této možnosti také využil) a nežádal
o odročení jednání za účelem důkladnější přípravy procesní obrany (viz protokol
o jednání na č. l. 75 – 76 spisu). Nesprávným postupem soudu prvního stupně mu
proto nemohla být způsobena žádná újma na jeho procesních právech. Jestliže
skutkovými tvrzeními ze dne 20. května 2008 žalobkyně odstranila vady žaloby,
nemohl jimi být změněn skutkový základ žaloby (§ 95 o. s. ř.), jak se dovolatel
mylně domnívá. Je totiž – logicky vzato – vyloučeno uvažovat o změně v žalobě
vylíčeného skutku předtím, než byl tento skutek jednoznačně (nezaměnitelně s
jiným skutkem) individualizován. Zbývá dodat, že o odstranění vad žaloby – na
rozdíl od změny žaloby – soud žádné rozhodnutí nevydává. Lze uzavřít, že
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Má-li se dovolací soud – s přihlédnutím k obsahové konkretizaci uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – zabývat námitkou
neplatnosti předmětné smlouvy (podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.) z
důvodu absence ujednání o výši a splatnosti nájemného a způsobu jeho platby (§
3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb.), musí být najisto postaveno, že jí byl
vskutku založen nájemní vztah podle zákona č. 116/1990 Sb.
Podle § 1 zákona č. 116/1990 Sb. se tento zákon vztahoval:
a/ na nebytové prostory, jimiž jsou místnosti nebo soubory místností, které
podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení;
nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu, ani společné prostory domu;
b/ na byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích zaujal právní
názor, že je-li nemovitost pronajata jako celek (i když obsahuje pouze nebytové
prostory), režim nájemního vztahu je podřízen § 663 a násl. obč. zák. (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20
Cdo 255/99, ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 1050/98, a ze dne 27. června
2000, sp. zn. 20 Cdo 1059/98, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
května 2009, sp. zn. 26 Cdo 1348/2008).
V posuzovaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu mimo jiné
(dovoláním nezpochybněné) skutkové zjištění, že předmětnou smlouvou bylo
dovolateli pronajato „rekreační středisko pod názvem Mír, sestávající z
několika budov a pozemků…“, tj. předmětná nemovitost jako celek. Jestliže tedy
odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) dovodil, že předmětnou smlouvou
byl založen nájemní poměr v režimu zákona č. 116/1990 Sb., nelze – s
přihlédnutím k citované judikatuře – jeho právní posouzení věci pokládat za
správné. Zbývá dodat, že kdyby v daném případě šlo o smlouvu o nájmu nebytových
prostor v režimu zákona č. 116/1990 Sb., byla by předmětná smlouva absolutně
(od počátku) neplatná, neboť v ní nebyla (řádně) sjednána výše nájemného
(dohoda účastníků o nájemném pokrývala pouze první rok trvání nájmu, ačkoliv
nájemní poměr měl trvat pět let) jeho splatnost ani způsob jeho platby (§ 3
odst. 3 ve spojení s § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.). Dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž byl uplatněn opodstatněně.
Z uvedeného vyplývá, že měnící výrok napadeného rozsudku spočívá na nesprávném
právním posouzení otázky, jakému právnímu režimu je podřízen právní vztah, o
nějž se opírá uplatněný nárok. Protože na řešení uvedené (předběžné) otázky
spočívá rovněž potvrzující výrok napadeného rozsudku, je dovolání přípustné
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.) a důvodné i
pokud směřuje proti tomuto výroku, neboť zmíněnou otázku odvolací soud (jakož i
soud prvního stupně) vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, a tudíž v rozporu s hmotným právem.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.
napadené rozhodnutí zrušil, aniž se – zejména z důvodu předčasnosti – zabýval
otázkou promlčení práva na zaplacení žalované částky. Jelikož důvody, pro něž
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku –
i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Při posouzení otázky promlčení práva, o něž v řízení jde, soud prvního stupně
(odvolací soud) v dalším řízení nepřehlédne, že již v nálezu ze dne 24. června
2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, uveřejněném pod č. 99 ve svazku 30 z roku 2003
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud České republiky dovodil,
že náležitosti žaloby je třeba posuzovat striktně podle § 42 odst. 4 a 79 odst.
1 o. s. ř. s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti, či je-li
nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané
následky (stavění promlčecí lhůty). Je však nutno vady (popřípadě k výzvě
soudu) odstranit, neboť i občanský zákon v ustanovení § 112 stanoví, že ke
stavění lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně
pokračuje. Citovaná zákonná podmínka by nebyla splněna, a žalobce by tedy v
řízení řádně nepokračoval teprve tehdy, kdyby své podání neopravil či nedoplnil.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu