26 Cdo 752/2022-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně A. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 644/35, proti žalované STAS v. o. s., se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Nad rybníčky 1200, IČO 47114509, zastoupené A. K., obecnou zmocněnkyní, narozenou XY, bytem XY, o zaplacení 204.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 164/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 30 Co 295/2021-67, takto:
Dovolání se odmítá.
rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 30 Co 295/2021-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Předmětem řízení byly dva nároky se samostatným skutkovým základem – dlužné nájemné ve výši 48.600 Kč a smluvní pokuta ve výši 155.650 Kč. Ohledně nároku na zaplacení dlužného nájemného není dovolání žalobkyně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), neboť v této části peněžité plnění nepřevyšuje částku 50.000 Kč. Proti části rozsudku odvolacího soudu týkající se nároku na zaplacení smluvní pokuty není dovolání žalobkyně přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázku, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu k výzvě soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o.
s. ř. včas nevyjádří a v podání vyjádření mu nebránil vážný důvod. Podle ustálené rozhodovací praxe má existence vážného důvodu ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. význam jen tehdy, pokud žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání písemného vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004). Pasivita žalovaného, který na kvalifikovanou výzvu adekvátně nereaguje, vede k fikci uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a k vydání rozsudku pro uznání ve prospěch žalobce.
Ústavní soud však opakovaně zdůraznil (srov. nález pléna ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě.
Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.
zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o.
s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil v řadě rozhodnutí také Nejvyšší soud (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, nebo ze 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018). V posuzované věci není pochyb, že vyjádření žalované bylo podáno den po uplynutí soudem stanovené třicetidenní lhůty; bylo tomu tak z důvodu technických problémů na straně zástupkyně žalované, která před uplynutím dané lhůty (byť pouze formou prostého e-mailu) informovala soud, že vyjádření podá v průběhu následujícího dne.
S ohledem na tyto skutečnosti nelze považovat zdrženlivý přístup odvolacího soudu k naplnění podmínek pro postup podle § 153a odst. 3 o. s. ř. za nepřiměřený. Žalovaná vyjádřila vůli nezůstat v řízení pasivní, přičemž v jejím postupu nelze spatřovat ničím neodůvodněné obstrukční jednání, které by bránilo řádnému projednání věci. S přihlédnutím k okolnostem (zejména k době, kdy zjistila technické problémy) jí přitom nelze ani vytýkat, že nevyužila jiný způsob podání procesního úkonu, ostatně způsoby podání předvídané § 42 o.
s. ř. jsou si v zásadě rovny. V části, v níž odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl dokazování, dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání (§ 237 - 238a o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.