26 Cdo 81/2024-1018
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou ve věci žalobců a) P. K., b) M. K., zastoupených Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalovaným 1) V. M., 2) P. M., zastoupeným JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1531/9, o vyklizení nemovitosti a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 8 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 12 C 29/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2021, č. j. 12 C 29/2020-288, a Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 26 Co 64/2022-704, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2021, č. j. 12 C 29/2020-288, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 26 Co 64/2022-704, se odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 268 Kč k rukám Mgr. Petry Fenikové, advokátky se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 12 C 29/2020-288, uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům „pozemek parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba XY., č.p. XY (objekt k bydlení), pozemek parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. (garáž) a pozemek parc. č. XY (zahrada), vše v k. ú. XY, obec XY“ (výrok I), zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby žalobci byli povinni zaplatit mu 8 250 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV, V, VI).
2. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 26 Co 64/2022-704, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o nákladech řízení III až VI (výrok I), potvrdil ve výrocích o věci samé I a II (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
3. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní dovolání.
4. Řízení o dovolání žalovaného bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 11. 2023, č. j. 12 C 29/2020-1013.
5. Dovolání žalované (dovolatelky) Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
6. Řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.), neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Občanský soudní řád proto ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (jako soud dovolací) odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
8. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019).
9. Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, neboť v úvodu dovolání pouze obecně konstatovala, že „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Následně vymezila tři otázky („musí soud odročit jednání, třeba i opakovaně, pokud se účastník nemůže dostavit k jednání z důvodu, že musí dodržovat karanténu?“, „může soudce odmítnout, že je podjatý a postupovat podle § 15b o. s. ř., pokud námitka podjatosti byla vznesena v dostatečném předstihu před jednáním?“ a „může soud nařídit vyklizení nemovitosti ve vztahu k části rodiny, když jeden z členů rodiny žije v nemovitosti nadále?“), ale neuvedla, při řešení které z nich se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a o kterou rozhodovací praxi jde), ani kterou z nich považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Tyto náležitosti pak nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Ani samotný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, nelze – bez vázanosti na konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá – pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. To platí tím spíše, že dovolatelka jej vztahuje k nesprávnosti postupu soudu prvního stupně, a nikoli soudu odvolacího. Obligatorní náležitosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) se přitom musí, jak vyplývá již ze samotného znění § 237 o. s. ř., vztahovat k dovoláním „napadenému“ rozhodnutí odvolacího soudu.
10. Z dovolání je rovněž zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil (ne)platnost nájemní smlouvy z roku 2015, neformuluje však žádnou otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno a kterou by se měl dovolací soud zabývat.
11. Námitkami, jimiž dovolatelka zpochybnila správnost skutkových zjištění (o tom, kdy se insolvenční správce dozvěděl o existenci nájemní
smlouvy), zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Pouze pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a jejich skutkové závěry odpovídají obsahu spisu.
12. Námitkou, že se odvolací soud nevypořádal se všemi argumenty, dovolatelka odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
13. Nadto dovolání žalované směřující proti části výroku II, jímž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného, by nebylo subjektivně přípustné.
14. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 3. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová pověřená členka senátu