26 Cdo 855/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta
Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Bytového družstva občanů P.,
družstva, zastoupeného advokátkou, proti žalované M. Ch., zastoupené
advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu družstevního bytu, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 170/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 26 Co
442/2003-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupkyně advokátky.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2003,
č.j. 26 Co 442/2003-72, potvrdil rozsudek ze dne 12. 8. 2003, č.j. 14
C 170/2002-48, kterým Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) přivolil k
výpovědi z nájmu žalované k družstevnímu bytu č. 10 ve třetím podlaží domu č.p.
97 v P., sestávajícímu se z pokoje a příslušenství (dále též jen „předmětný
byt“ nebo „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počíná běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil
povinnost byt vyklidit a odevzdat žalobci ve lhůtě 15 dnů od zajištění
náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně a ve shodě s ním dospěl k závěru, že žalovaná (nájemkyně
předmětného družstevního bytu a členka žalujícího bytového družstva)
nezaplatila žalobci (pronajímateli) nájemné za dobu delší než tři měsíce, a že
tudíž uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je naplněn. Neshledal, že by ze strany žalobce
šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.,
přičemž poukázal na to, že neplacení nájemného je závažným výpovědním důvodem,
jehož oprávněné použití zpravidla nemůže být v rozporu s dobrými mravy;
připustit výjimku lze jen ve zcela zvláštních případech, dle soudní praxe jde
zejména o případ dodatečného zaplacení dlužného nájemného. V dané věci však
žalovaná dluh na nájemném zcela neuhradila, když žalobci nezaplatila poplatek z
prodlení, na který měl nárok podle § 517 odst. 2 a § 697 obč. zák. Z tohoto
důvodu je bez významu, zda byl žalobce původně ochoten poplatek prominout a
později toto svoje stanovisko změnil. Neplacení nájemného žalovanou nemůže
omluvit ani její nízký věk, ani to, že v předmětném bytě dočasně pobývala jiná
osoba, a to po dobu řízení o určení členských práv zemřelého otce žalované.
Žalovaná zjevně musela o svém právu nájmu bytu vědět, protože je v uvedeném
řízení úspěšně uplatnila. Odvolací soud nepřisvědčil ani žalovanou tvrzenému
obcházení zákona ze strany žalobce, jež mělo spočívat v nevyužití možnosti
jiného postupu směřujícího k zániku nájmu dle stanov družstva. Podle názoru
odvolacího soudu se výpovědní důvody stanovené v § 711 obč. zák. vztahují na
všechny (tj. i družstevní) byty. Bylo tak na žalobci, zda dá žalované výpověď z
nájmu, anebo zda uzná za vhodné rozhodnout o jejím vyloučení z družstva.
Žalovanou namítané okolnosti případu podle odvolacího soudu zakládají důvody
zvláštního zřetele hodné dle § 712 odst. 5 obč. zák., pro které je třeba
vyklizení bytu žalovanou vázat na zajištění náhradního ubytování.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o.s.ř.“) a uplatněné dovolací důvody podřadila ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že
dovolací soud doposud neřešil otázku aplikovatelnosti ustanovení § 711 obč. zák. o výpovědi z nájmu bytu na družstevní byty. Dovolatelka vyjadřuje
pochybnost, zda bylo záměrem zákonodárce, aby institut výpovědi z nájmu bytu
dopadal stejně na každého nájemce, ať jde o byt družstevní nebo nedružstevní. Z ustanovení § 714 obč. zák. usuzuje, že zákonodárce si byl vědom rozdílné
povahy bytů družstevních a nedružstevních s ohledem na charakter jejich
vlastnictví. Členové družstva a nájemníci bytů jsou totiž vlastníky příslušné
nemovitosti, spravují svůj majetek „kolektivně“ prostřednictvím volených orgánů
a mají právo o svých záležitostech rozhodovat sami. Stanovy družstva určují
postupy pro případ porušení práv a povinností členy družstva a posléze i
možnost obrátit se na soud. V těchto případech proto musí družstvo nejdříve
svého člena na porušování jeho povinnosti upozornit a teprve následně případně
přikročit k disciplinárním opatřením. Postavení člena družstevního bytu jako
nájemce vůči pronajímateli je proto zásadně odlišné od nájemce nedružstevního
bytu. Postupem podle § 711 obč. zák. je tak nájemce zbaven práv vyplývajících z
jeho členství v družstvu, kromě toho statutární orgán družstva tímto způsobem
může jednat v rozporu s vůlí ostatních orgánů a členů družstva. Aplikací § 711
obč. zák. – uvádí se dále v dovolání – soud nastolil nelogickou situaci, kdy
žalovaná zůstává sice členkou družstva, avšak je zbavena obsahu svého členství,
a dokonce práva na majetkové vypořádání, na které by jinak při zániku členství
měla ze zákona nárok. Kvůli majetkovému vypořádání je žalovaná tedy nucena
vystoupit z družstva. Ustanovení § 714 obč. zák. předpokládá, že porušení
povinnosti nájemců bytů – členů družstva bude v prvé řadě řešeno orgány
družstva v rámci stanov, kdy v krajním případě může dojít až k zániku členství,
se kterým je spojen i zánik nájmu. Z těchto důvodů se dovolatelka neztotožňuje
se závěrem odvolacího soudu, že bylo věcí svobodné volby žalobce, jak bude v
dané situaci postupovat. Odvolací soud dle přesvědčení žalované náležitě
nezhodnotil skutečnost, že žalobce výslovně ujistil žalovanou, že v případě
uhrazení dlužného nájemného vezme žalobu zpět a promine jí poplatky z prodlení,
což nakonec neučinil. Žalovaná tak byla zbavena možnosti navrhovat provedení
dalších důkazů, když při jednání dne 12. 8. 2003 bylo dokazování překvapivě
skončeno a soud prvního stupně vynesl rozsudek. V tom žalovaná spatřuje
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Takové jednání žalobce lze
navíc dle názoru dovolatelky považovat za rozporné s dobrými mravy. Odvolací
soud údajně nesprávně právně posoudil (vedle otázky aplikace § 711 obč. zák. na
družstevní byt) i použití institutu dobrých mravů pro přivolení k výpovědi z
nájmu.
Žalobce navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 240
odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci
přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným
rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela mimo jiné i žalovaná) je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není
jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Proto dovolací soud nemohl přihlížet k námitce, že žalobce
přislíbil zpětvzetí žaloby a prominutí poplatku z prodlení v případě zaplacení
dluhu na nájemném a tento slib nesplnil.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18.11.2004,
sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané
věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových
okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního
významu s obecným přesahem pro soudní praxi (rozhodování obdobných věcí).
Dovolací soud tedy posuzoval, zda má napadené rozhodnutí zásadní právní
význam z hlediska řešení dovoláním napadené otázky, zda ustanovení § 711 odst.
1 písm. d/ obč. zák. lze použít i na byty družstevní, a dospěl k závěru, že
tato otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Občanský zákoník v žádném ze svých ustanovení upravujících zánik nájmu bytu (§
710 a násl.) nevylučuje použití § 711 na družstevní byty, ani nestanoví žádnou
výjimku v tomto smyslu. O tom, že právo nájmu družstevního bytu může zaniknout
též výpovědí z nájmu danou pronajímatelem, není pochyb v právní teorii
(Jehlička-Švestka-Škárová a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha,
C.H.Beck, 2003, s. 898; Fiala-Korecká-Kurka: Vlastnictví a nájem bytů, 3.
vydání, Praha, Linde, 2005, s. 283, bod 8.1.2), ani v soudní praxi (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99, ze dne 6.
2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, či ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo
2237/2003).
Pokud dovolatelka výslovně uplatnila jako další dovolací důvod vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. (a jež měly spočívat v tom, že byla zbavena možnosti
navrhovat provedení dalších důkazů, když při jednání dne 12. 8. 2003 bylo
dokazování překvapivě skončeno a soud prvního stupně vynesl rozsudek), je třeba
uvést, že přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., je jediným způsobilým důvodem dovolání nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Proto se dovolací soud
těmito námitkami zabývat nemohl.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která
zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce
950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu